Někdy se na ně zapomíná a někdy na ně zapomínat nelze, protože již zapomenuti a nejsou ani vzpomínáni. A přitom naše země má ve své historii mnoho osobností, patřících mezi znamenité představitele vědy lékařské. Zkusíme některé z nich připomenout, byť trochu na přeskáčku.

Lékaři patřili i v minulosti k všestranně vzdělaným lidem, kteří nezřídka vynikli v mnoha jiných oborech. Byli spisovateli, hudebníky, cestovateli, archeology, botaniky či dokonce i úspěšnými profesionálními vojáky. Většinou vynikli také proto, že byli nejen odvážní, ale i zdravě sebevědomí. Někteří byli také vynikajícími lékaři, avšak upadli v zapomenutí. Někteří upadnout do zapomenutí měli, nebo se o nich málo ví. Ovšem nikoli jejich vlastní vinou. A zajímavé jsou i okolnosti jejich vzdělávání i kariérních postupů. Třeba Zdeněk Mysliveček, budoucí vynikající český psychiatr a neurolog, se narodil teprve sto let poté, kdy císař Josef II. nařídil vytvoření nemocničního oddělení pro duševně choré při nemocnici Milosrdných bratří v Praze. Tak nějak se začínala rodit i česká psychiatrie.

Psychické poruchy jsou staré jako lidstvo samo. Na duševně nemocné se v různých historických obdobích pohlíželo také různě. Zatím co již v sedmém století našeho letopočtu arabští lékaři zakládají útulky pro duševně nemocné (v jednom z nich praktikoval i slavný perský polyhistor a zakladatel moderní medicíny Avicena, celým jménem Abú ʿAlí al-Ḥusajn ibn ʿAbd Alláh ibn Al-Hasan ibn Ali ibn Síná 980- 1037), v evropském středověku jsou duševně nemocní vylučováni z komunity, týráni, zavíráni a v horších případech upalováni na hranicích.

Jedním z mezníků vývoje psychiatrie byly události v době Francouzské revoluce. Její horlivý stoupenec a podporovatel, profesor lékařské fakulty v Paříži, Philippe Pinel (1745-1826) dostal od Národního konventu za úkol provést reformu péče o duševně choré, kteří byli umisťováni do bývalých věznic s pouty na rukou a žili v nelidských podmínkách. Pouta jim nechal sejmout, mnohé propustil a ostatním zařídil oblečen, jídlo, postele, dokonce i vycházky a nejnutnější péči. Zaváděl léčbu prací, používal formy psychoterapie a počáteční způsoby psychodramatu. Pinel prosazoval, aby duševně nemocní měli stejná práva jako jiní pacienti a den 24. května 1792 je považován za moment, kdy tento lékař „zbavil duševně choré řetězů a blázince proměnil v nemocniční ústavy“. O tři roky později vydal vlastně první učebnici psychiatrie pod názvem „Nosographie philosophique“. I když oficiálně použil termín psychiatrie německý lékař Johann Christian Reil (1759-1813) až v roce 1811.

Profesor Philippe Pinel

Stoupencem Pinelových metod byl v českých zemích profesor MUDr. Karel Damián Schroff (1802-1887), který byl v roce 1829 jmenován prvním primářem nového ústavu pro choromyslné v budově bývalého augustiniánského kláštera u Sv. Kateřiny. Předtím ovšem vzniká v roce 1790 v Praze první samostatný ústav pro duševně choré, který v letech 1806-1826 velice úspěšně vedl MUDr. Jan Theobald Held (1770-1851), filozof, umělec, psychiatr, děkan i rektor pražské univerzity a mimo jiné i úspěšný lékař českého buditele a představitele obrozenecké generace Josefa Dobrovského (1753-1829) a mnoha dalších významných evropských osobností.

Nutno ovšem zmínit, že ihned po promoci se stal sekundářem profesora Karla Damiána Schroffa doc. MUDr. Josef Bohumír Riedl (1803-1870), později první docent psychiatrie v monarchii. Ten výrazně ovlivnil evropskou psychiatrii tak, že byla prezentována jako samostatný obor klinické medicíny. Propagoval „lázeňskou léčbu“, elektroterapii, farmakoterapii a zkoumal i působení opia při léčbě melancholie.

Nu a odtud vede cesta k dalším dvěma osobnostem již české psychiatrie. K řediteli psychiatrického ústavu MUDr. Josefu Kratochvílovi (1830-1893), pod jehož vedením vznikla samostatná česká psychiatrická klinika sloužící české univerzitě (po rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou) a k profesoru MUDr. Karlu Kuffnerovi (1858-1940), který je právem považován za zakladatele české vědecké psychiatrie. Nu a vědcem, který se svými žáky dílo profesora Kuffnera rozšířil a výrazně obohatil, byl profesor MUDr. Zdeněk Mysliveček, DrSc. (1881-1974).

Když byl Alois Mysliveček (*1842), syn pražského truhláře Jiřího Myslivečka a Františky rozené Janzové, jmenován c. k. komisařem v Novém Městě nad Metují, oženil se s Marií (1856), dcerou místního měšťana Antonína Hartmanna. Jako první v této rodině přišlo na svět děvčátko, pozdější výrazná osobnost českého uměleckého světa, malířka a grafička Valérie Hachla - Myslivečková (1878-1968). V roce 1920 byla již předsedkyní Kruhu výtvarných umělkyň a podobně jako Marie Čermínová – Toyen si zvolila umělecké jméno Hachla.

O tři roky později, to byl Alois Mysliveček již c. k. komisařem v Pelhřimově, přišel dne 13. 6. 1881 v jeho rodině na svět syn pokřtěný v rodinném domě č. 66 jako Zdeněk Alois. Osm let poté se rodina přestěhovala na pražský Smíchov, o pět let později si našli bydlení na Vinohradech. Zde také Zdeněk Mysliveček maturoval na gymnáziu a v roce 1905 promoval na lékařské fakultě pražské české univerzity. V letech 1911-1912 pracoval jako sekundární lékař ústavu choromyslných v Dobřanech, do konce července 1919 byl asistentem psychiatrické kliniky v Praze. V roce 1917 se habilitoval z psychiatrie a z neurologie.

Profesor MUDr. Zdeněk Mysliveček, DrSc.

Po vzniku samostatného Československa byla nově zřízena Masarykova univerzita v Brně a Komenského univerzita v Bratislavě. Na místa přednostů psychiatrických klinik byli jmenováni habilitovaní žáci profesora Kuffnera, profesoři Karel Bělohradský (1889- 1929) a Zdeněk Mysliveček.

Univerzita Komenského v Bratislavě vznikla v roce 1919 a poprvé v historii mohli Slováci získat nejvyšší medicínské vzdělání v rodném jazyce. Vyučovalo se ve slovenském i v českém jazyce; na lékařské fakultě působilo z počátku jedenáct českých profesorů. Asi polovina všech českých profesorů se vrátila do Čech ještě před rokem 1938, ostatní byli pak vyhnáni v roce 1939 po vzniku Slovenské republiky.

V roce 1919 byl Zdeněk Mysliveček jmenován řádným profesorem psychiatrie a neurologie a přednostou kliniky pro choroby duševní a nervové právě na této bratislavské univerzitě. Odvedl zde značný kus práce, nikoli pouze po stránce odborné, také po stránce organizační. V letech 1924 až 1925 byl i děkanem lékařské fakulty a v roce 1930 předal tehdy již stabilizovanou a výborně vedenou kliniku svému asistentovi MUDr. Miroslavu Křivému (1896-1942), který se u něj 10. ledna 1929 habilitoval z neuropatologie a psychiatrie. Je třeba připomenout, že profesor Miroslav Křivý, jehož otec MUDr. Karel Křivý byl mimo jiné i přítelem, učitelem a mecenášem básníka Otokara Březiny (1868-1929), byl za svoji odbojovou činnost trýzněn v koncentračním táboře Mauthausen, kde 23. dubna 1942 za krutých podmínek zemřel.

Jedna z Myslivečkových učebnic…

V roce 1930 přichází Zdeněk Mysliveček zpět do Prahy a ujímá se vedení psychiatrické kliniky, kterou vede až do roku 1957 (vyjma čtyř let vynucené přestávky německou okupací). Přednáší, studuje, léčí a publikuje. Jeho slovenští žáci mezitím zakládají další psychiatrické kliniky v Košicích a v Martin. Vychází jeho „Všeobecná speciální psychiatrie“, „Soudní psychiatrie“ a Speciální psychiatrie (s kolektivem). Do roku 1933 je předsedou Purkyňovy společnosti, již v roce 1946 se na klinice jím vedené začínalo s léčbou chronických případů alkoholismu. Vzniklo zde i známé protialkoholní oddělení Apolinář vedené docentem MUDr. Jaroslavem Skálou (1916-2007).

Dvacet tři let vedl profesor Mysliveček psychiatrickou kliniku. Během jeho vedení byla založena řada nových pracovišť, která značně zvýšila úroveň psychiatrické péče v této zemi. A habilitoval řadu svých žáků, kteří pokračovali v tradici vznikající někdy koncem osmnáctého století. Traduje se, že jeho klinice v pražské Kateřinské ulici, říkají někteří místní občané stále ještě „U Myslivečků“.

Příště: MUDr. Jan Theobald Held