19.3.2024 | Svátek má Josef


GLOSA: Odlomit kůru...

24.1.2020

Povzdech nad listnatým odcházením

Seříznout a odlomit kůru, to je jako dopustit se zlého faux pas, jako strhnout peřinu. Bílé, vlhké bytůstky se pobouřeně zavrtí, některá se i zhnuseně pozdvihne: ty, to se přece nedělá! Citlivá tělíčka přebíhá lednový větřík… Kdyby je z celého lesa svál dohromady, byla by to metrová závěj.

kůra 1

Vyrušenými hodovníčky v dřevní tkáni jsou larvy lýkohuba, patrně lýkohuba skvrnitého. Na jaře bude už identifikace snadná – to se dozrálí brouci hezky vyrojí. A v létě znovu. Podstatné je ale to, že mnohé nádherné, vznosné, skutečně ztepilé jasany postupně a potupně umírají. K nenasytným kusadlům larev se přidávají klovající zobáky ptáků, kteří zejména v zimním období bedlivě pasou po bílé laskomině. Stromy už tím většinou nevyléčí, naopak, masivní postižení lýka urychlí uschnutí.

kůra 2

Tento strom měl předloni v kůře jen desítky zkusmých ptačích sond, v koruně pak začal mírně prosychat, nyní je už exemplárním příkladem rozsudku smrti a popravy.

kůra 3

Vysušené kořeny jako by nebyly. Pak stačí málo a strom se – zdánlivě bez příčiny - vyvrací…

kůra 4

Chci jen názorně ozřejmit to, co zde nedávno připomenul Václav Vlk st., že totiž v mediálním kůrovcovém troubení je ve stínu přetřásaných smrků dosud spíše ukryta nastupující katastrofa stromů listnatých, tedy těch, které mají v budoucnosti jehličnany do značné míry nahrazovat. Nepříznivá situace trvá již nějaký rok, ale v posledních dvou letech se vše zrychlilo. Objevují se informace o lokálních postiženích v rámci celé republiky, ale jedná se o izolovaná sdělení bez hlubší reflexe. Osobně více znám některé lesní celky ve středních Čechách. Jsou zde truchlivá místa, kde je nemocný každý druhý či třetí jasan, v různé fázi postižení. A nejen jasany. Následují je schnoucí javory. V podstatě zmizely vzrostlé jilmy, i ty mladší likviduje houbové onemocnění grafióza (přenašečem je kůrovec bělokaz pruhovaný). Sucho, agresívní houby, přemnožený hmyz…

Je možné, že zatímco sklesle procházím lesem a neplodně lamentuji, tak se scházejí vědecké týmy a v mozkových smrštích rozpalují návrhy na energická řešení, zasedají osvícené grantové komise, politici se sjednocují nad blízkou masívní podporou hraničící s mobilizací veřejnosti a na svou nezapomenutelnou velkou roli se ve smělých projektech chystají ta odpovědnější média.

Ale je pravděpodobnější, že už evidentně blouzním, to se z pocitu bezmoci stává. Kéž by vtíravá představa, že k záchraně řady druhů listnatých stromů nemáme skutečnou, účinnou a vlastně sebezáchovnou vůli, byla jen součástí tohoto laického blouznění.

Jan Jirásko