aneb Topocentrický pohled na vesmír v lednu 2021

Ráno Venuši střídá Merkur, večer se z oblohy vytrácejí Jupiter a Saturn, zůstává jen Mars spolu s nenápadným Uranem. Země si užívá Sluníčka – je k němu nejblíž.

Dění na obloze a v blízkém vesmíru letos začíná zhurta. Druhý lednový den se ocitáme nejblíže ke Slunci a třetího dne roku nastává maximum prvního z meteorických rojů, které stojí za pokus o pozorování.

Blízko i daleko

Země se ke Slunci nejvíce přibližuje každým rokem na začátku ledna. Letos jsme v tzv. přísluní už 2. 1. 2021 v 15 hodin SEČ. Datum, na které přísluní připadá, osciluje mezi 2. a 6. lednem, v tomto roce to tedy bude v nejdřívějším možném termínu.

Pro milovníky rekordů a statistik ještě uvádím, že letošní nejmenší vzdálenost 147 093 159 km je jen o 2015 kilometrů větší než ta loňská, která byla opravdu rekordní, a že blíž ke Slunci než letos (o 1519 km) se Země ocitne až 3. 1. 2032. Pro přesnost je třeba také uvést, že se jedná o vzdálenost mezi geometrickými středy obou těles.

Rozdíl mezi vzdáleností Země od Slunce v přízemí a v odzemí činí pouhých 5 milionů kilometrů, což v porovnání se střední vzdáleností 150 milionů kilometrů představuje změnu jen o 3,3 procenta. Přesto se tak malá změna projeví i na velikosti slunečního disku na obloze. A protože i letošní odzemí bude téměř rekordní – dále se ocitneme také až v roce 2032 – je ten rozdíl letos o maličko větší než v jiných letech. Přesto zůstává nepatrný. Ukázat si jej můžeme na simulaci z programu Stellarium:

2. 1. 2021 - Země nejblíže Slunci (147 093 159 km). Provnání velikosti slunečního kotouče v lednu, kdy jsme Slunci nejblíž, a v červenci, kdy budeme nejdále. (www.stellarium.org / J. Veselý)

Kvadrantidy – pachatel nejistý

Maximum meteorického roje Kvadrantid, který patří k oblíbeným a bohatým rojům, nastává 3. 1. 2021 okolo 16. hodiny, tedy ještě za světla. Po setmění bychom mohli pozorovat dlouhé meteory letící ze severu. Později v noci bude rušit Měsíc, který bude necelé čtyři dny po úplňku a bude vycházet ve 21 hodin.

Meteory nebo také létavice či padající hvězdy jsou světelné jevy, které vznikají při průletu drobných prachových zrnek (meteoroidů) atmosférou. Zdrojem prachu bývají komety, a proto se meteory objevují v tzv. rojích – v omezeném časovém intervalu pozorujeme desítky, někdy stovky meteorů. Meteory zdánlivě vylétají z jednoho místa (radiantu).

Kvadrantidy jsou rojem výjimečným hned ze dvou důvodů. Jejich radiant se nachází v již zaniklém souhvězdí Zedního kvadrantu (odtud tedy dostaly název). Dnes tato oblast náleží do souhvězdí Pastýře.

3. 1. 2021 - maximum meteorického roje Kvadrantid. Zední kvadrant nad souhvězdím Pastýře vyobrazený v atlasu hvězdného nebe Alexandera Jamiesona z roku 1822. (A. Jamieson / Wikimedia Commons, volné dílo)

V tomto případě si navíc astronomové nejsou jistí ani mateřským tělesem. Nejpravděpodobnějším „pachatelem“ je domnělá zaniklá kometa, která v roce 1490 způsobila meteorický déšť (o tom se mluví v případě, že meteorů jsou vysoké stovky až tisíce za hodinu) zaznamenaný hvězdáři v Číně. Kometa při tom zřejmě zanikla. V roce 2003 bylo objeveno těleso, které bylo zařazeno mezi asteroidy a nese označení (196 256) 2003 EH1, ale mohlo by být úlomkem jádra oné komety z roku 1490. Tento asteroid na „kometární“ dráze téměř kolmé k rovině, v níž okolo Slunce obíhá Země, je tedy uváděn jako pravděpodobné mateřské těleso Kvadrantid.

3. 1. 2021 - maximum meteorického roje Kvadrantid. Dráha asteroidu 2003 EH1, který je pravděpodobným zdrojem Kvadrantid, se podobá dráze komety Jupiterovy rodiny. (NASA/JPL/Horizons)

Měsíc a planety

Měsíc, který poněkud ruší pozorování Kvadrantid později v noci, se v následujících dnech dostane do poslední čtvrti (6. ledna 2021 v 10:37 SEČ) a poté do novu (13. ledna v 6:00 SEČ). Dva dny před novem se tenký srpek couvajícího Měsíce setká s planetou Venuší, která se právě loučí s rolí Jitřenky. Setkání proběhne v době, kdy bude Měsíc necelých 5° nad obzorem, takže na jeho pozorování budeme potřebovat štěstí na čistý vzduch a oblohu bez oblačnosti až k jihovýchodnímu obzoru.

11. 1. 2021 - Venuše a tenký srpek Měsíce ráno na jihovýchodě. (www.stellarium.org)

Ve stejném období střídá nad protějším obzorem na večerní obloze Merkur dvojici Jupiter – Saturn. Nejmenší planeta Sluneční soustavy je pak na ranní obloze pozorovatelná přibližně od poloviny ledna do konce února. Největší úhlové vzdálenosti od Slunce (19°) Merkur dosáhne 24. ledna. Ještě příznivější období viditelnosti Merkuru na ranní obloze nastane v květnu.

11. 1. 2021 - Merkur, Jupiter a Saturn večer nízko nad jihozápadním obzorem. (www.stellarium.org)

Nejlépe je z planet v lednu pozorovatelný Mars, který postupně slábne a vzdaluje se od Země, ale jako jediný se večer nachází dostatečně vysoko na obloze, abychom jej mohli snadno pozorovat. 20. ledna se okolo 22. hodiny Mars zdánlivě přiblíží k Uranu, a to až na 1,6°. V tu dobu budou obě planety vysoko nad jihozápadním obzorem.

20. 1. 2021 - Měsíc, Mars a Uran na večerní obloze. (www.stellarium.org)

Uran bude ovšem prostým okem nepozorovatelný, zvlášť když se v blízkosti dvojice planet nachází Měsíc. Ten je shodou okolností přesně v první čtvrti (20. ledna ve 22:01 SEČ). Do úplňku pak Měsíc doroste 28. ledna ve 20:16 SEČ.

Jupiter a Saturn kosmickým teleskopem na vlastní oči

V závěru ledna projdou Saturn (24. 1.) a Jupiter (29. 1.) konjunkcí se Sluncem, tedy ocitnou se při pohledu ze Země za Sluncem. Díky tomu jsou obě planety očima nepozorovatelné a současně nejdále od nás. Jupiter společně se Saturnem však budeme moci při jejich konjunkci se Sluncem pozorovat díky kosmické sluneční observatoři SOHO. Zasloužilá sonda pracuje už více než 25 let a čerstvé snímky Slunce, které pořizuje hned několika kamerami, můžeme sledovat na internetu. Planety jsou nejlépe k nalezení na fotografiích z koronografu LASCO C3. Na konci prosince a začátku ledna na nich můžeme sledovat průchod Merkuru za Sluncem.

Merkur v zorném poli koronografu LASCO C3 observatoře SOHO. Ve druhé polovině ledna se tady objeví Jupiter a Saturn. (SOHO / ESA / NASA)

Ve druhé polovině ledna se v zorném poli začnou objevovat Jupiter se Saturnem po vzájemné velké konjunkci, která nám v prosinci loňského roku připomněla hvězdu betlémskou, jsou stále ještě těsně vedle sebe. Kdo je v prosinci neviděl kvůli špatnému počasí, může se v lednu podívat prostřednictvím kosmického slunečního teleskopu. O tom se mudrcům z východu před dvěma tisíciletími ani nesnilo.