Fakta o případu zdravotníka havlíčkobrodské nemocnice, který usmrtil několik pacientů, se objevují v médiích s dalšími a dalšími upřesněními. Počet mrtvých zatím stoupl z 8 osob na 11, ke kauze se vyjadřují právníci i psychiatři.

Obhájci eutanázie v této souvislosti už několikrát médiím sdělili, že tento případ se nemá s eutanázií spojovat. Argumentují tím, že pacienti nebyli usmrceni na vlastní žádost, a že jejich stav takovou žádost neodůvodňoval. Kromě toho by bylo rozhodnutí o eutanázii, pokud by byla legální, věcí lékaře, ne středního zdravotnického personálu, tvrdí medicinští odborníci.

Mám zde několik pochybností. Jednak, pokud vím, byli usmrceni starší a staří lidé, i když na oddělení ARO se ocitají i lidé mladší. Moment opovržení stářím a dlouhou nemocí je tedy, zdá se, přítomen. Především si ale nejsem jistá, jak vypadá formace mladých zdravotníků ve vztahu ke starým pacientům a k těm, jejichž stav nenaznačuje možnost uzdravení.

Před posledními volbami jsem absolvovala diskusi na jedné zdravotnické škole na střední Moravě právě na téma legalizace eutanázie. Uspořádala ji politická organizace, jež se — Bůh ví proč — označuje jako konzervativní; cílem

zjevně bylo získat mladé prvovoliče pro agendu jejich politické strany. Mým úkolem bylo eutanázii zpochybnit, můj oponent (lékař — pediatr) ji měl naopak zdůvodnit. Vzala jsem s sebou materiály, které dokládají širší souvislosti eutanázie, především její vazbu na nacistické usmrcování nevyléčitelně nemocných. Předpokládala jsem, že samotné jádro diskuse — totiž, že není možné v našich nemocnicích usmrcovat staré a nevyléčitelně nemocné — je samozřejmost, o níž se diskutovat nebude. Mýlila jsem se.

Seděla jsem proti početné skupině asi 60 mladých lidí, studentů posledních ročníků, kteří mě přesvědčovali, že odborník — a do této skupiny počítali i sebe — může kvalifikovaně posoudit vyhlídky pacienta na uzdravení a také odhadnout, nakolik si pacient sám usmrcení přeje. Za takové přání považovali i povzdech staré pacientky: „Už aby si mě Pán Bůh vzal!“ Život člověka, který nemá vyhlídku se udravit a jehož život je zatížen nevyléčitelnou nemocí, nepovažovali za hodný udržování. Nakonec je — paradoxně — i obhájce eutanázie musel přesvědčovat, že např. usmrcení člověka ochrnutého po nehodě není vhodné, protože se zpravidla dokáže během jednoho — dvou let na svůj stav adaptovat a může vést plnohodnotný život.

V každém případě byli mladí zdravotníci připraveni situaci nevyléčitelně nemocných „operativně řešit“: když se na závěr debaty hlasovalo, kdo je „pro eutanázii“, zvedli nadšeně ruku téměř všichni: asi tři studenti se nesměle zdrželi hlasování, proti eutanázii nehlasoval nikdo.

Nemám důvod se domnívat, že tato škola představuje ve středním zdravotnickém školství výjimku. Naopak se domnívám, že sofistikované diskuse lékařských odborníků patrně nepostihují stav mínění mezi mladšími pracovníky nemocnic.

Myslím si, že místo zděšených reakcí a psychologických hodnocení stavu tohoto jediného zdravotníka havlíčkobrodské nemocnice by bylo třeba zhodnotit stav etické formace zdravotnického personálu, který dnes vychází ze škol. Naši lékaři jsou v etice vzděláváni: ale snahy o eutanázii se netýkají jen lékařů.

V každém případě se obávám, že havlíčkobrodský případ může být neblahým znamením do budoucna.