Nedávno jsem viděl a bohužel i slyšel v České televizi člověka jménem Sagvan Toffi, nebo jak se jmenuje. Příliš na sebe televizi nepouštím, ale po dni stráveném na letišti se člověk musí odreagovat. Není-li poblíž nějaká spřízněná duše, s kterou by si člověk mohl nalít sklenku, a protože vím, že sám pije pouze alkoholik, tak to je čas, kdy na sebe pouštím televizi. Jelikož nerad vytírám pod televizí krev a zametám hilsny, většinou si na sebe pouštím veřejnoprávní televizi. A také mám rád Jana Krause. Až na malé výjimky se mu pořady daří. Velmi se mi líbí když tam má nějakého blba, kterému nechybí sebevědomí, protože z titulu své funkce je nedotknutelným. Pak se náramně bavím, když takový člověk plácá kraviny a tak se sám znemožní.

Většinou to jsou naši milí politici. Tentokrát to byl tento člověk, který o sobě tvrdil, že je zpěvák a herec. Naštěstí jsem žádný opus s ním neviděl a Blesk nečtu, a tak o něm nic nevím. Dozvěděl jsem se, že připravuje s JUDr. Janečkem a Michalem Davidem jakýsi muzikál. Jenom když slyším jména těchto normalizačních hvězd, tak je mi špatně. Tato fakta mě přesvědčila, že dělám dobře, když se muzikálům obloukem vyhýbám. Ale ten člověk k tomu přidal bohužel ještě zpěv! Tedy on říkal, že bude zpívat. Jenomže z televize se ozývalo jakési strašlivé mečení! Já si zpívám, jenom když široko daleko nikdo není, ale mám dojem, že proti němu jsem Gigli! Neuvěřitelné! Moje maminka říkala, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, a tohle bylo markantní potvrzení tohoto přísloví.

Naši zpěváčci, kteří nás doprovázeli v sedmdesátých a v osmdesátých létech, jsou někteří úspěšně recyklováni. Naprosto nechápu jak je to možné, že je někdo ochotný je poslouchat. Jakmile zaslechnu Mistra nebo božskou Heluš, vrhám se na rádio a hledám knoflík, kterým se dá přístroj vypnout. A jsem-li v nějakém chrámu konzumu a tam tito hlučí, opouštím tento super-hyper co nejrychleji. Lezli mi na nervy dvacet let, tak teď už ne!

Když jsem začal létat do New Yorku, byl jsem několikrát v jazzovém klubu na Manhattanu. Tam jsem zjistil, že kterýkoliv z vystupujících zpěváků by naše slavíky hravě zasunul do… své kapsy jsem chtěl říci - a bez playbacku! Jeden z tehdy začínajících bluesmanů byl dokonce s Ericem Claptonem v Praze.

Moje životní družka kdysi za svého mládí milovala Mistra, a to tak, že s ním i chodila. To dnes považuji za velkou skvrnu na jejím kádrovém posudku. Já, milovník Matadors a později Blue Efektů a Framus Five, já, milovník blues, žiju s ženskou, která kdysi milovala Gotta! Chápete to? Pravda je, že jí tehdy bylo dost málo, a tudíž měla nárok být blbou, ale až tak? Je to vůbec možný? Známe se přes dvacet pět let a tahám ji na dobrou muziku. Když skáče do rytmu při „Honky tonk woman“ v podání mých kamarádů, nezapomenu dodat: „No a to jsi milovala Gotta! Styď se! Stydíš se?“ A ona, aby to odčinila, jde a koupí mi panáka. Tak jsem na ni tvrdý!

Kromě již dříve popsané mé neúspěšné dráhy beatového zpěváka z doby, kdy se zesilovače lepily doma a jako reprobedny se kupovala rádia Filharmonia se šesti reproduktory, které měli v bazaru v Lidické ulici. Byla to ohromná dřevěná rádia, kterým chyběla střeva, bedny byly pouze osazeny reproduktory. Tehdy to byla jediná finančně dostupná technika. Synův (to je přezdívka) táta nás tehdy podpořil finančně, a tak kluci vláčeli tramvají a pak Klamovkou tři tato rádia. Syn měl umělecky založené babičky, a tak měli doma piáno a bicí. Padl los na mě, že budu Ringo Starrem. Nikdy jsem se to nenaučil a byl jsem potupně vyhozen. Ale repertoár si pamatuji dodnes. Hráli jsme Troggs, kteří se nám zdáli sdostatek tvrdí. Píseň „With the girl like you“ si pamatuji dodnes. Zajímavé je, že dnes na Radiu Beat v programu „hard and heavy“ hrají úplně jinou tvrdou muziku! Anebo mi už trochu „ujel vlak“.

Nevím, kolik vystoupení kapela nazývající se „Me and the others“ měla. Když jsem přestal být uražený ješita, tak jsem byl na jednom jejich koncertě na Slovanském ostrově. Rozestavěli jsme bedny, tedy rádia, kolem lítal můj bráchanec s pájkou a snažil se uvést tuto „špičkovou techniku“ do chodu. Cestou ze Smíchova se asi něco nenávratně pokazilo, takže zesilovače jenom prskaly a bedny pištěly. Hrát se na to nedalo. Byla tam spousta krásných holek, které se v nás viděly (alespoň jsme si to mysleli). Potupný konec našemu snažení udělala až nějaká učitelka, která už měla našich pokusů dost a řekla: „Hoši, to by snad už stačilo, ne?“ A my jsme odešli jak spráskaní psi. Nebylo nám dáno.

Na maturitních plesech hrál do půlnoci velký orchestr a po půlnoci byl povolený big beat. Zažil jsem ples, kdy tam hrál Michal Prokop a Framus Five. Asi tam měl někdo s někým poměr, protože to bylo silně nestandardní. Normálně bylo za big beat považováno vystoupení Star klubu Tomáše Háši. Což byla sice strašná kapela, ale hrála, nebo se pokoušela hrát, písničky od Beatles a jiných kapel. V sedmdesátých létech se chytili možnosti a stala se z nich kapela Ústředního výboru SSM, přestali hrát Beatles a začali opěvovat vlajky rudé, kosmonauty, vrtulníky a úderníky. Skupina Saze na ně složila úžasnou píseň z něhož si pamatuji pouze: „Připravte si kameny, přijely k nám Plameny, na příznivce dechovky, házeli jsme plechovky.“ Na festivalech politické písně v Sokolově doprovázeli dnes recyklované „hvězdy“, které o sobě nyní tvrdí, že byli skoro disidenti. V té době ovšem také existovala skupina Krausberry, která zpívá skvěle dodnes. Jejich bezvadnou písní byla „Soudružka žena“. Jak byli naši kulturtrégeři blbí, chytili se názvu a chtěli, aby tuto píseň zapěli na mládežnickém festivalu. Neznali další text. Naštěstí členové kapely měli jasnou chvilku a poslali pohlaváry do háje. V té době na mejdanech ÚV SSM obstarával kulturní vložku nynější starosta Prahy 5. Studoval tehdy konzervatoř.

Skupina Saze, která proslula písní Václava mám nejradši!, byla jednou vyzvána, aby zazpívala na nějakém sjezdu svazáků. Snažili se, seč jim síly stačily, aby s z toho vykroutili, ale soudruzi nedali jinak. A tak po úderných písních skupiny Plameny nastoupili Saze, Burian s Nádvorníkem, uklonili se a udeřili do kytar a píseň uvedli jako černý sen houbaře-svazáka: „Když jsem šel z Brd, našel jsem prd!“ To bylo všechno. Soudruzi to nemohli dlouho vydýchat. My jsme to slavili v Malostranské besedě, než jim zakázali vystupovat. Správně se domnívali, že si z nich udělali srandu, a to oni neodpouštěli.

Tak jsme chodili na muziku, která nebyla v rádiu ani v televizi, do Malostranské besedy. Kluby Olympic a Sluníčko zavřeli hned po sedmdesátém roce, ale Beseda z neznámých důvodů zůstala. Také jsme jezdili do Dobřichovic, kde v restauraci U nádraží, nebo jak se jmenovala, byly jazzové soboty. Jazz byl povolený a že se hráli Stouni, Doors nebo Beatles, to už nikdo neřešil. V té hospodě měli vybraný jídelníček: tlačenka, utopenci a božské pečené koleno. Možná, že toho dělali víc, ale my jsme si dávali vždycky koleno. Hráli tam různí muzikanti, většinou je vedl Luděk Švábenský. Kdo přišel a měl nástroj, tak si zahrál. Kamarád Američan s nimi zpíval Beatles, my jsme přizvukovali. Bylo to úžasné. Jednou tam se Švábenským přišla božská Heluš a byla přesvědčená, že jsou všichni na ní zvědaví. Ona tehdy s ním snad chodila nebo co. Do té doby, než se tam začala producírovat, byla zábava skvělá. Pak se tam začala kroutit a scatovat. Nějak jí nedošlo, že tam sedí i Jana Koubková, která tam do té doby zpívala a na rozdíl od Heluš to i umí. Mě božská tak naštvala, neb jsem měl předchlastáno, že jsem po ní hodil zbytek ohlodaného kolena a trefil jsem se tam, kde ženské normálně mívají prsa. Byl z toho skandál, ale božská vypadla a nevázaná zábava mohla pokračovat dál. Takže má pravdu, že byla skoro disidentka, když dostala kostí v době normalizace, že jo?

Z těchto koncertů si také pamatuji, že tam s námi sedával umělecký sklář, opravdový borec a skvělý chlap. Světoznámý umělec, kterého tady strašně dusili. Jednou jsme tak mezi muzikou rozumovali a on na nás mladé (mně tehdy bylo něco přes pětatřicet) začal řvát: „Umíte anglicky? Umíte? Tak co tady do prdele ještě děláte? Zabalte si saky paky a vystřelte tady odtud! Ať už vás tady příští týden nevidím! Slyšíte?“ „Ale já tady mám mámu a kamarády!“ „Buď chceš něco dokázat, a nebo tady chceš shnít! Která máma by nechtěla, aby se synkovi žilo líp?“ Když jsme se sešli po devadesátém roce na jeho výstavě v Mánesu, vzpomněl si na náš rozhovor: „Doufám, že jsi vypadl, ty vole!“ „Ne, zůstal jsem tady a jsem strašně rád, že jsem se toho dožil!“

Tak to bylo o muzice pro ty, co nepláčou pro housky za 45 haléřů.

***
Poznámka redakce: Obě dvě knížky s výběrem Čechovin (Droga zvaná letadla a Nazdar orlové) stejně jako autorovy vzpomínky Z druhého kopce si můžete objednat na stránkách Planes.cz.

A ještě jedna poznámka redakce: Ve čtvrtek 17.12. 2009 v 18:00 bude v pražské restauraci Ostrůvek setkání s Janem Čechem a Honzou Hamerníkem - povídání s hudbou a světelnými obrazy (nejen) o životě a letadlech! Kdo chce, může se dostavit - bude vítán!

***