29.4.2024 | Svátek má Robert


Z DRUHÉHO KOPCE: Klukovské vzpomínky 76

10.11.2009

Moji kamarádi se mě ptali, jestli mám přichystaný lampion na lampiónový průvod 7. listopadu. Protože jsem byl v práci, nemohl jsem se této taškařice zúčastnit, ale napadlo mě, že jenom o den později, 8. listopadu, ale před 389 léty byla bitva na Bílé hoře, což pro nás bylo určitě více určující než bratrovražedná revoluce, kterou v Rusku vyvolala mrňavý syfilitik Lenin. Toho zmetka dovezli Němci do Ruska, aby tak zničili svět na dalších 72 let a v Jižní Americe ta devastace trvá dodnes…

V době vlády jedné strany většina lidí propadla letargii a kromě nějakých mejdanů a polotajných koncertů se nic nedělo. Byli ale lidé, kteří dokázali nemožné, vymýšlet nové hry, zařizovat hospody. Divíte se, že hospody? Vysvětlím. Mám kamaráda, který dělal v restauraci na letišti. Byl vyučen v oboru kuchař-číšník. Dobře, číšník- kuchař, ale ten člověk dokázal zařizovat hospody. Nastoupil do restaurace čtvrté cenové skupiny, taková ta klasická očouzená díra do domu. Pod záminkou, že vymaluje, celou krčmu předělal. Dokázal nemožné. Člověk, který nebyl ani architekt, ani výtvarník dokázal vydupat ze země neuvěřitelnou osvěžovnu. Když hospoda začala vydělávat a získala si klientelu, vedoucí RaJe ho přeložil do další strašné putyky a celá věc se opakovala (pro mladé: Restaurace a jídelny, státní podnik, který vlastnil téměř všechny restaurace v naší zemi). Normální člověk by se naštval a RaJ by poslal do háje. Ne tak on. Jeho naopak začalo bavit, když mohl další hospodu předělávat. Tak se mu v Liberci podařilo zařídit před převratem několik hospod. Všechny jsem viděl, byly to v době socialismu neuvěřitelné hospody. Udělat další, to byla pro něj výzva.

Kromě hospod vymyslel například závod Paříž- Dakar. V čem to spočívalo? V té době Karel Loprais plnil noviny a časopisy svými senzačními vítězstvími v tomto náročném závodě. Tak Standa vymyslel orientační závod, kdy tříčlenná posádka nesla s sebou kládu dlouhou stejně, jako jsou dlouhé závodní kamiony. Každý závodník si mohl vybrat značku, za kterou závodí. Já vzal z Prahy kolegy z letiště. Jeden byl bývalým členem reprezentačního juniorského lyžařského týmu. Ostatní dva byli také bývalými sportovci. V té době měli všichni raději alkohol než sport. Přijeli jsme do sídla mého kamaráda. Tam byli již skalní sportovci. Řešili, jestli se namazat takovým či jiným krémem, jaké boty použít a tak podobně. My jsme udělali kotel guláše a k tomu jsme popíjeli pivko a rum. Skalní sportovci se na nás zlobili, že místo, abychom se soustředili na závod, bohapustě chlastáme. Řekl jsem, že to je rumíček lékařský, že to je totéž jako francovka Alpa, jen s tím rozdílem, že se užívá vnitřně.

Druhý den ráno začal závod. Byl to kros. Kamarádi zvolili obuv, kterou jsme fasovali v práci. Po první etapě se moji kamarádi ocitli po právu až na chvostě. Nadupaní sportovci běželi jak o život. Já jsem dělal v časové kontrole a samozřejmě jsem fandil svým kolegům. Když se po jedné etapě, která končila na Ještědu, sportovci v podřepu vydýchávali, kamarádi si přihnuli rumu a pivka, které měli s sebou v torně a pak si zapálili cigaretu. Skalní sportovci z toho byli paf. Mysleli si, chudáci, že to jsou jenom opilci, ale že by to mohli být ve skutečnosti slušně nadupaní chlapci, to nemohli pochopit. Jedním úkolem bylo opatřit jídlo v poušti, což ve skutečnosti znamenalo, že hlídka musela vyžebrat ve vesnici vajíčka, za každé vajíčko se odečítal čas. Jedna hlídka přinesla hrdě dvě vejce, druhá tři, třetí jedno. Pak přiběhla naše letištní hlídka a ti přinesli dvě plata! Kamarádi mají holt šarm! Tak se posunuli na vedoucí místo. Ostatní hlídky se s tím nemohly smířit, nemohly to rozdýchat. Nakonec se někteří rozhodli na protest ze závodu odstoupit a uraženě odjeli z Liberce. Závod byl ohromná legrace a dodnes na to vzpomínáme.

Po převratu se Standa rozhodl zrenovovat rozpadlou chatu Ještědka. Udělal z ní moderní hotel. Koupil od města ruinu druhdy luxusní chaty. Ve sklepě byla jedna zamčená místnost, kterou zapomněli bezdomovci vypáčit. Když jsme ji otevřeli, našli jsme tam zásobu plechových steakových pánví a různých kastrolů. Co bylo neuvěřitelné, byly tam ohromné zásoby pětilitrových lahví se zavařeným lečem s moravskou klobásou a s vejci. Je to má nejmilejší konzerva už od dětství. Standa mi jednu láhev věnoval - vydržela mi jeden víkend! Já to fakt rád!

První zimu po znovuotevření jsme Standu na té chatě navštívili. Spali jsme v pokoji pro personál za výčepem. Byl to prima večer. Po půlnoci jsme si šli lehnout. Když jsem usínal, ozvalo se bušení na dveře pokoje: „Honzo, spíš?“ „Ne, ještě ne, co potřebuješ?“ „Umíš jezdit s traktorem?“ „No umím, co potřebuješ?“ „Nějací skopčáci vletěli do závěje tady v zatáčce a nemůžou ven, vytáhnul bys je?“ Oblékl jsem se a šel pro traktor. Přijeli jsme k zatáčce, kde ze závěje koukal zapíchnutý Golf a u něj vrávorali na šrot ožralí Němci. Vzal jsem lano a vytáhnul Golfa ven. Bylo to v době, kdy si k nám bývalí občané NDR jezdili léčit mindráky z toho, že ve vlastní zemi byli občany druhé kategorie. Kupovali si ojetá auta západní provenience a sem jezdili dělat machry.

Ještě než jsem vytáhnul Golfa, Standa dal ožralým Germánům vybrat, buď zůstanou u něj přes noc, nebo to ohlásí policii. Kupodivu, vybrali si nocleh. Odjeli s autem do nedalekého hotelu, kde nechali auto na parkovišti, a já uklidil traktor. To jsem neměl dělat! Za chvíli se situace opakovala. Pak už jsem spát nešel a až do rána jsme popíjeli. Lehnout jsem si šel až s ranním kuropěním.

Jak jsem napsal, Standu nebavilo něco provozovat, jeho bavilo jenom věci zařizovat, a tak hotel prodal a pustil se do dalšího podnikání. Po několika dalších projektech se naštval, že nedostane ráno v jejich vesnici pečivo. „Sakra, vždyť je svobodné podnikání, kolik tak může stát pekárenská technologie? Od obce koupil bývalé kino, kde v přízemí zařídil ještě s kamarády pekárnu. Začali péct pro široké okolí, pro hotely a hospody. V současné době má pálenici. Ne nějakou pokoutní, ale vše v nerezu a řízeno počítačem.

V obci stála trafostanice. Starosta jednou v hospodě povídá: „Co s tím budeme dělat, je to celé zchátralé, to budeme muset strhnout.“ Nakonec se podivoval, když mu Standa řekl, že to strašná škoda takový barák bourat, že by šel přestavět na obytný dům. A dali se do projektování. Nakonec se k nim přidal skutečný architekt, který to všechno spočítal, a dům je dnes ozdobou obce.

Standa se ženou kdesi objevili pověst, že v obci vládl trpaslík, že to je duch vesnice. Pozorně si přečetli báj. a protože neseděli na sucho, jeden sochař jim trpajzlíka udělal. Teda, je pravda, že má dva metry, ale je to nádherný trpajzlík.

Každá správná obec má na návsi kašnu a oni se rozhodli, že vybudují kašnu. Tak vedle trpaslíka postavili kašnu, která, jak říká starosta, stříká zhruba do čtyř světových stran. Místo u kašny, které zbylo po spadlých německých domech vyplnili amfiteátrem, kde pořádají každý rok koncerty a letos uspořádali i pouť. S poutí byla také velká legrace. Nápad to byl jednoduchý, ale oni si pozvali komedianty ze sousedního Německa, protože měli zrovna volno a byli nejblíž. Když vyřešili legislativní problém s přepravou kolotočů přes státní hranici, objevil se zcela nečekaný problém s penězi. Kolotočáři potřebovali české koruny, aby mohli vracet nazpět. Tím pověřili samozřejmě pořadatele. Ti jeli do Liberce vyměnit eura za koruny v mincích. „Co na to máte?“ „Tady ty tašky, to stačí, ne?“ „Pane, je toho sto padesát kilo!“ Šli do kolen: „Proboha, jak to odvezeme?“ Naštěstí si toho dne koupil jeden účastník na zahradu kolečko, které měl naložené v Trafficu, kterým přijeli do banky. Řekl korektní bankovní úřednici: „To není problém, moment, hned jsem zpátky!“ a odešel pro kolečko. Za chvíli se občanům Liberce naskytl pohled, při kterém jim šla brada dolů: ze seriózní banky, samý chrom a mramor, vyjel člověk s kolečkem plným peněz, doprovázený ozbrojeným doprovodem! „Počkejte, já vám s tím helfnu!“ řekl černý šerif a pomohl s kolečkem do auta. Okolo stojícím lidem vysvětlil, že ten pán ty peníze neukradl, že to není přepadení banky: „To jsou jenom peníze pro komedianty, voni mají pouť, že jo?“ „Ale prdlajs, ukradli jsme to, příště přijedem se sklápěčkou, koukejte to připravit!“ pravil ten dobrák, nasedl do auta a odjel. Na chodníku zanechal šokovaný dav a chudáka, který se mu snažil pomoci a teď se snažil co nejrychleji zmizet zpět v bance.

To bylo vyprávění o činorodém člověku, který mě fascinuje svými nápady a hlavně tím, že je dokáže uskutečnit. Smekám před ním!

**********************************

Vážení čtenáři,

slíbená knížka VZPOMÍNKY Z DRUHÉHO KOPCE je konečně na pultech! Pochopíte z ní, jak doufám, proč mám Prahu, Smíchov a své kamarády rád!
Objednat si ji můžete na stránkách Planes.cz.
Váš Jan Čech

Vzpomínky z druhého kopce 1