Poslouchal jsem nedávno koncert Bruce Springsteena. Nevím, odkud to byl koncert, ani kdy se udál. Před písničkou Cadillac Farm člověk, který již podle jména žádným husitou nebude, poněkud poopravil vznik Světa. První den prý stvořil Bůh člověka, druhý den cheesburger, třetí den klimatizaci, čtvrtý den přiléhavé džíny a pátý den Cadillac, aby v něm mohl odpočívat po vykonané práci.

Nejspíš mě budou kamenovat skalní katolíci, ale nešť! Když jsem viděl v televizních zprávách ty smutné, nenamalované holky s účesem „cezené nudle“ v urousaných sukních, jak s planoucím zrakem říkaly reportérovi televize, že jediný pohled na Svatého otce je zbavil všech strastí, říkal jsem si, že ta největší strast, jistý druh fanatismu, jim zůstala. Nevím, proč mladé holky v našich krajích, jsou-li praktikující katoličky, mají dojem, že se nesluší dobře vypadat. Jak se chudák všemohoucí a všudypřítomný má koukat na davy takových utrápených holek? Byl jsem na Dušičky v Itálii. Tam to vzali za jiný konec. Tento svátek, kdy si každý má vzpomenout na své blízké, pojednali Italové jako druh karnevalu: na ulicích vyhrávala muzika a muži i ženy se vysvátkovali a po bohoslužbě šli do korzovat v bizarních uličkách Fonaca, kde se popíjelo víno. Ženské, staré i mladé, byly krásně upravené a oblečené.

Když byl můj Honza malý, přivedla ho moje žena do místního kostela, kde parta mladých lidí vedla různé kroužky pro děti. Byl tam kroužek dramatický, výtvarný a modelářský. Určitě to je záslužná činnost a je celkem jedno, jestli je to v kostele, nebo jinde. Byl jsem několikrát v modelářském kroužku, kde jsem klukům vysvětloval, co, proč a jak na letadle funguje. Kluk, který to vedl, byl sympaťák, příjemný mladík. Blížil se čas vánoc a všechny děti měly nacvičovat živý Betlém. Proč ne? Byl to ve Vršovicích takový zvyk. Problém nastal, když jsem se setkal s holkami, které vedly dramatický kroužek: s planoucíma očima mi jedna podala „leklou rybu“, bezvládnou, studenou a vlhkou ruku, a s patosem mi řekla: „To je dobře, že jste mezi nás přišel! Bůh to vidí!“ Udělalo se mně z toho mírně mdlo.

Jeden čas v kostele, respektive v klubovnách malovali, a tak moje žena nabídla těm divným holkám, že můžou zkoušet u nás doma. Tolik smutných holek jsem v životě neviděl! Jedna z nich, původně docela hezká, byla stevardkou a zamilovala se do kapitána letadla. Inu, to se stává. On se s ní jenom vyspal a nechal ji být. I to je velmi častý jev. Ovšem jí se z toho trochu hnulo v hlavě, přijala jméno jedné trpitelky, později svaté, a vrhla se nikoliv z mostu, ale na víru svatou. Říkám, byla to ve skutečnosti hezká holka, ale ve své víře se dokázala tak zpizdit, že z ní nakonec bylo odpudivé strašidlo. Dostala takový ten vytřeštěný výraz do očí smíšený se smutkem a předsevzala si, že bude zbytek života trpět a trpět a že se bude snažit takové hříšníky, jako jsem já, obracet na víru svatou.

A tak, když jsem jednou přišel domů od Hroznu a žbrundal mně nějaký ten litřík vína v žaloudku, začala mě přemlouvat, abych zanechal tohoto stylu života a věnoval se své rodině, svému chlapci a ženě. Manželka měla tehdy zrovna období náboženského poblouznění, takže zapomněla, že jí také občas žbrundalo víno v žaloudku, a měla podobný výraz v obličeji jako ona dotyčná profesionální prtitelka. To není překlep, tak tyto ženy nazývala moje maminka.

„Musíte někdy za námi přijít do kostelíčka, otec Vladimír by si s vámi rád promluvil!“ Řekl jsem jí, že jsem jiné víry, že by to asi nešlo. „Ale náš kostelíček je otevřený všem, přijďte!“ Bylo mi jasné, že se jí hned tak nezbavím, tak jsem přitvrdil: „Já jsem žid!“ Vytřeštila oči ještě víc a málem vykřikla „Odstup satane!“ Nejsem žid, ale fungovalo to stejně, jako kdybych se jí zeptal, jaké číslo podprsenky má. Pak otce Vladimíra zašili pro nějaké mravnostní delikty s ministranty (tak mě napadá, jestli ten utrápený vzhled holek není obrana proti případným útokům stran svatých mužů, že si raději potom vybírají mladé kluky). Vztah mé partnerky k nebeským mocnostem opět ochladl a vše se vrátilo no normálních kolejí.

Před několika léty jsem byl u svého kamaráda na jeho hradu v Itálii. Má hraniční tvrz z desátého století. Na kopci na hranicích Toskánska a Umbrie. Nádherný kraj. Jenže já neumím italsky a Italové se nenamáhají mluvit jinak než po jejich. Byl jsem z toho nešťastný. Na hradě jsme byli se ženou sami. Ohromný starý dům na kopci, nejbližší civilizace dvanáct kilometrů po serpentinách. Rána jsem trávil s čajem na hradbách a koukal jsem se, jak se v údolí rozpouští mlhy, bylo to velmi romantické. Stejně tak bylo nádherné, když jsme večer seděli, popíjeli víno a koukali, jak den pomalu odchází, jak se rozsvěcí světýlka v údolí. Nemohl jsem si dát víno v nejbližší vinárničce, protože by to v těch serpentinách nemuselo dopadnout dobře.

V městečkách a vesnicích byla spousta renesančních památek. Ve všech kostelech byli svatí, kteří nás očima provázeli. Byl to tehdy takový styl. Mně ty vytřeštěné oči provázely v noci, když jsem usnul. Pravda, míval jsem z dobrého italského vína naváto pod kulichem. Jednou jsme byli v Asissi. Tam byl onen František, co utratil rodinné jmění tím, že stavěl kostely, a když peníze rozfrncal, odešel poustevničit. Za to ho provolali svatým, tak nějak to v kostce bylo. Z milého Františka si udělali katolíci dobrý kšeft. Prodávali ho na každém rohu - sošky, obrazy, koule, kde na chudáka sněžilo, v kouli byl s vlkem i bez něj. Hrnky, talíře, kam se člověk kouknul, tam byl František. „Tady bych si nedovolil otevřít lednici, aby na mě nejuknul!“

Konečně jsem zaslechl angličtinu! Byli to dva františkánští mniši tak v mém věku. Neměli si kam v kavárničce sednout, tak jsem jim nabídl místo u našeho stolu. Byli to muži veselé mysli a byli družní. Dali jsme si po kávě ještě lahvičku vína. Krámy s příšernými suvenýry jsme měli za zády, a tak jsme si užívali. Zeptali se mě, jak se nám líbí v Asissi, tak jsem po pravdě řekl, že město to je hezké, ale že z toho udělali strašný Disneyland. „Máte pravdu, na náš vkus je tady přefrantiškováno!“ To mi řekli muži, kteří byli členy řádu Františka z Asissi!

Moje žena si skřípla ploténku a každý pohyb jí strašně bolí. Když jí žádné léky pořádně nezabíraly, vzpomněl jsem si, jak chtějí svatořečit papeže Jana Pavla II. Jedna z podmínek je, že musel za svého života vykonat nějaký zázrak. A tak si jedna jeptiška vzpomněla, jak ji trápily křečové žíly a ona řekla třikrát za sebou „Jan Pavel II“ a křečové žíly jí zmizely! Říkal jsem to Zuzaně, ať to také zkusí, jednak ji to vyléčí a taky to pomůže Janu Pavlovi k tomu, aby byl prohlášen za svatého. Nepomohlo to, asi proto, že jsme ďaurové nevěřící. Takže i když jsem měl Karla Wojtylu rád, nepomohli jsme mu.

Jednou jsem se vrátil v Anglii domů a nikdo nebyl doma. V kuchyni jsem našel cedulku, že Suzie, paní domu, zpívá v místním kostele a jestli chci, ať za ní přijdu. Byl jsem utahaný, a tak jsem si uvařil čaj a lehl si na gauč v knihovně. K tomu jsem si nalil štamprličku, ba řekl bych, že několik štamprliček zlatistého nápoje z Irska. Jak jsem tak tekuté moudro bral, rozhodl jsem se jít do kostela. Netušil jsem, co mě čeká. Místní sbor zpíval Händela. Bylo to krásné: v kebuličce nádherně naváto, starý kostel a krásná muzika, to nemělo chybu! Jenomže moje kamarádka, když mě viděla, přerušila zkoušku a řekla dirigentovi, že jsem přímým potomkem Dvořáka a že jsem si je přišel poslechnout. Jak na takovou blbost přišla, netuším. Dirigent se rozzářil a povídal: „Já vím, trochu se nám to tady rozjelo, dámy musíme ještě jednou a dejte si pozor tady na ty rychlé takty, tam plavete. Všiml jste si toho, že?“ Přitakal jsem. A sbor začal znovu. Jak se dostali k té obtížné pasáži, dirigent zpozorněl. Překlenuli to a jeli dál. Když skončili, zatleskal jsem jim a dirigent začal kolem mě kroužit a vysvětlovat mi, jak chce udělat ještě pásmo koled a že by si dovolili nějakou mi zazpívat. Představte si, že jste v kostele, kolem je sbor ženských všeho věku, dirigent, který věří, že jste příbuzným Antonína Dvořáka, a vy máte nejistý krok a trochu zatemnělou mysl. To je malér na spadnutí. Nicméně, dirigent seřadil dámy a varhaník začal hrát a dámy zpívat. Naštěstí nikdo netoužil po tom, abych se přidal. Jak už to tak bývá, když nácvik skončil, odebrali jsme se do místní hospody. Chytil jsem Suzie za ruku a do ucha jsem jí zasyčel: „Jak jsi přišla na takovou blbost, proč jsi ze mě udělala muzikanta?“ „No, mě to tak napadlo, že by to mohlo být veselé a já se ráda dobře bavím.“

Tak jsem se stal prasynovcem Antonína Dvořáka. V hospodě se mě pěvkyně ptaly, jak se mě to líbilo, určitě, jsem si musel všimnout, jak to Lisa zkazila, ona to vždycky zkazí, ona je blbá. V hospodě nemají ani piáno, takže nic nehrozilo, a tak tréma z mého nového příbuzenského poměru pominula. A začal jsem žvanit o tom, jak sakrální hudba povznáší a jak by měly vést i své děti k hudbě. Díky whisky jsem začal být chytrý jak rádio. Když jsme šli domů, Suzie se do mě zavěsila a řehtala se celou cestu. Naštěstí nikdo nebyl doma, takže nás nikdo neviděl. Dali jsme si ještě šláftruňk a šli spát. Když jsem druhý den nakupoval, spousta ženských, které jsem nikdy neviděl, mě v místní sámošce zdravila a vikář mě chtěl pozvat na čaj. Hlava mě bolela a říkal jsem si, odkud mě ten chlap zná? Že hrál v tom kostele na varhany, to mi řekla Suzie až doma.

**********************************

Vážení čtenáři,

tentokrát letecký mechanik a spisovatel Jan Čech s humorem sobě vlastním, a s dnes již nezaměnitelným rukopisem, nabízí svým čtenářům, tentokrát i "neleteckým", v pořadí již třetí knihu. Zavede nás do svého milovaného Smíchova, do dob, kdy se "ve spisovatelově hlavě" zachytily první vzpomínky.

Ve svých Vzpomínkách z druhého kopce, jak pražskou Klamovku nazývá, se ale nedrží striktně "zlatých šedesátých a šedých sedmdesátých", ale s gustem zabrousí i do současnosti a glosuje současné události a dění, které mu ale teď nepřináší moc radosti a tvůrčí pohody. Knížka přichází na knižní trh pro autora v nelehké době - somálští piráti oprášili staleté řemeslo a novodobí lapkové zase rozprášili jinou flotilu. Flotilu, které se věnuje celý svůj život. Přesto se se svými čtenáři těší na uvedení knížky 28. 10. 2009.

Jiří Sládeček, nakladatel