První moje reakce byla jaksi naježená. Čtu, že novozélandským teenagerům pomáhá s rozchody vláda. Zřídila kampaň Love Better s cílem usnadnit mladým lidem mezi 16 a 24 lety rozchody. Hned se mi obrazně řečen naježily chlupy na zádech. Starejte se o to, aby na silnicích nebyly díry a státní vlaky aby jezdily včas a do rozchodů se nemontujte. Když si pak – opět obrazně řečeno – chlupy na zádech lehnou, zkouším i jiné úhly pohledu. Už proto, že s velkou pravděpodobností na Novém Zélandu mají silnice lepší než u nás a vlaky jim jezdí na čas. Proč by tedy vláda neměla zaměřit pozornost na potíže mladých lidí?

První odpověď souvisí s mým prvotním naježením: prostě proto, že se nemá do soukromých věcí montovat. Jenže hned mě napadne námitka: kdo by se do toho měl montovat, pokud ovšem je zapotřebí, aby se vůbec někdo montoval?

Nejmenší právo na to mám já. Zajisté že i já jsem byl mladý a taky jsem zažil nějaký ten rozchod a nikdy to nebylo nic příjemného. Kdyby rozchody byly příjemné, literární dědictví světla by se zúžilo na jakousi beletrizovanou pohlavní zdravovědu. Rozchod je v každém případě zánik něčeho co bylo, zánik nečeho pozitivního. Žal kombinovaný se škálou dalších negativních stavů je nevyhnutelný.

Je tu ale obrovský rozdíl mezi minulostí a dneškem.

Připomenu poněkud komické klišé „vrať mi mé dopisy‟. Ano, lidi si psali vyznání a po rozchodu dopisy vraceli nebo nevraceli a pálili a hanobili, každý podle svého založení. Dovedete si ale představit klišé „vrať mi mé e-maily‟?

Rozchod má mnoho nepříjemných rysů, ale platí zásada „sejde s očí, sejde z mysli‟. Tedy, platila. Milé dopisy „toho druhého‟ se dají vrátit nebo spálit. Kroniku zaniklého vztahu čistě teoreticky můžete snad nějak z Facebooku vymazat. Víte ale, jaká je skutečnosti. Jakmile se něco ocitne v sítích, tak či onak tam zůstane a nikdy nemáte jistotu, že to odněkud na vás nevypluje. Nabíledni je preventivní řešení, nic na sociální sítě zbytečně necpat, jenže vykládejte to zamilovaným náctiletým.

Opravdu netuším, co v téhle věci chce novozélandská vláda udělat, a v jejích stopách každá jiná vláda, která by se chtěla chopit příležitosti konat dobro s minimem vstupních nákladů. Nejlíp by bylo zrušit „všechny ty internety‟, jak pravil klasik. Což moc dobře nejde. Je možné nabádat mladé a zamilované, aby se sítím vyhýbali. To je házení hrachu na zeď. Nabádat je, ať si nedrásají city šťouráním ve starých stopách. To by vedlo k citové otrlosti. Co nejrychleji navázat vztah jiný. Tím hůř, proboha, tím hůř!!

Nenabídnu žádný moudrý recept. Dokonce pochybuji, že někdo s nějakým přijde. Zrodila se bolest, jakou dříve lidé neznali. Týká se to i nás veteránů.

Jak vám je, když jste se s někým rozešli prostě proto že umřel, a máte si jeho kontakt vymazat z mobilního telefonu?

_________________________________

V Operaci Armagedon se vracíme do světa kolonizovaného Marsu, na území obývané loveckými klany, žárlivě střežícími prastarý odkaz prvních průkopníků. Bojovník Volných lovců Rad Haager pomáhá mladé vědkyni Miriam Batoryové pátrat po utajené vojenské operaci, která měla proběhnout před čtyřmi staletími. Místo, kam planetární fregata Erlang směřovala, teď ale střeží nelítostní bojovníci klanu Kamenných mužů.
Román Ondřeje Neffa Operace Armagedon volně navazuje na předchozí knihy Jádro pudla, Pán Modrého meče, Čarodějův učeň a Šídlo v pytli. Ilustroval Michal Suchánek. K dostání u všech dobrých knihkupců, například zde.