15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


VZPOMÍNKA: Pražské plovárny v 50. letech (1.)

2.1.2007

aneb Když Vltava byla ještě teplá

V posledních letech je poměrně velký problém v teplých letních dnech najít v Praze místo, kde je příjemné se vykoupat, a přitom nečekat, až někdo vyleze z vody, abychom si mohli vlézt na jeho místo. To je případ například plaveckého stadionu v Podolí, v Radlicích a samozřejmě i jinde.

Když jsem o tom uvažoval, vzpomněl jsem si na některé plovárny v padesátých letech a řekl si, že by to mohlo zajímat jak ty, kteří to pamatují, tak i ty mladší, kteří o tom ani neslyšeli.

V padesátých letech se většinou vše, co se týkalo koupání, točilo kolem Vltavy. Tatáž Vltava zase v zimě sloužila jako obrovské kluziště a my jsme bruslili, tedy snažili se bruslit, od Jiráskova mostu až do Zbraslavi. Když už jsem v té zimě, tak jediný krytý bazén v Praze přístupný veřejnosti byla AXA. V Ince byl sice také, ale ne pro veřejnost. Unikát bylo to, že lidé v restauraci mohli pozorovat přes skleněné výplně koupající, nebo své známé. Chodili jsme tam často, ale bylo tam stále plno.

Avšak koupat se dalo i například v některých pražských lázních, i když tam byly bazénky malé, ale teplé a příjemné. Z těch nejznámějších to byly Karlovy lázně, Lázně Na Slupi a ještě mnoho jiných, ale už menších.

Avšak plovárny v létě se nedaly ničím nahradit. Často jsme chodili „na Cindu“ (Císařská louka), kam se chodilo po pontonovém mostě a tam se pak platilo vstupné. Samozřejmě jsme se tam „pašovali“ různými způsoby. Od plížení se pod okénkem, kde se vstupné vybíralo, až k přeplavání přes záliv, který měl název Háfn. Plovárna byla přírodní, to znamená, že se šlo po několika dřevěných schůdcích přímo do vody, kde byly větší kameny. Kdo uměl plavat, plaval až pod Vyšehrad, kde prý byla největší hloubka na Vltavě – 12 metrů. My, co jsme uměli plavat jen několik metrů, jsme se „čachtali“ u břehu, nebo jsme se váleli v dětském brouzdališti, kde byla teplá voda, ale vzhledem k mnoha dětem, které se tam koupaly, byla teplota vody podezřelá.

Později jsme začali chodit do Žlutých nebo Modrých lázní, které byly na druhé straně Vltavy ve směru od Smíchova. Tam byly travnaté pláže a už klasické vltavské plovárny. Byly to dřevěné konstrukce, ve kterých bylo několik různě hlubokých bazénů, které byly z prken, která měla mezery. Do bazénu byly schůdky, označení hloubky a nápis „Pro plavce“ nebo „Pro neplavce“. Celá plocha mezi bazény byla z hoblovaných prken, na kterých se mohlo ležet, a celá konstrukce byla ponořena do Vltavy. Z jejího konce byly schůdky přímo do řeky s označením: „Jen pro plavce“. Takovéto dřevěné plovárny byly na mnoha místech na Vltavě.

Jedna z nejznámějších byla na Žofíně u Mánesa vedle Jiráskova mostu. Tam jsme chodili nejčastěji. Nahoře byly kabiny pro převlékání, a pak se šlo dolů na plovárnu. V létě bylo stále nabito. My jsme tam chodili s celou partou a dělali jsme tam takové výtržnosti, že nás plavčík několikrát vyvedl, abychom tam zítra byli opět. Co to bylo za výtržnosti? Když se to porovná s dnešní dobou, tak vlastně to nebylo nic. Shazovali jsme se do vody, stříkali jsme na sebe, běhali po prknech a skákali i do dětského bazénu.

Nemohu se nezmínit ještě o jedné originalitě na Žofíně. Úplně na špici ostrova k Jiráskovu mostu bylo sezení - zahradní restaurace, přímo na ochozu, který spadal do vody. Na pilíř jezu naproti chodili večer kluci skákat do vody. Na tom by nebylo nic, kdyby tam neskákali „na Adama“, tedy nazí. Sezení bylo neustále plné a všichni věděli, že jsou to pražské paničky, které tam chodí, snad organizovaně, „okukovat“. Samozřejmě, že se tam skákat nesmělo a policajti kluky honili, ale oni vždy stačili utéct, aby tam za chvíli byli opět. Byl to tehdy adrenalinový sport, který nikomu nikdy neublížil a vlastně ani nevadil, kromě zmíněné policie, a také ctnostné ženy, si mohly oprávněně stěžovat. Možná, že hlavní důvod byl ten, že si tam nemohou sednout taky.

Některé další plovárny byly ještě dolů po Vltavě až k Tróji, např. „Benátky“, ale hlavní dění se točilo kolem středu. Ještě bych zmínil atraktivní koupání u mostu ze Stromovky do Tróji, na cestě do zoologické zahrady. Z tohoto mostu se skákalo a mnozí tam skládali zkoušku odvahy. Když projížděla loď, zkoušky se přerušovaly. V roce 1955 byla uvedena do provozu Slapská přehrada a zničila nejen Svatojánské proudy a nejkrásnější vltavské scenérie, ale také tradiční koupání ve Vltavě.

publicista








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.