Rád bych vyprávěl takový úsměvný příběh z dob, kdy jsem trénoval v boxerském klubu a už jsem vystupoval na veřejnosti. V žádném případě však nechci box nijak propagovat. Je to čistě vzpomínka.

Byl jsem kluk a jako všichni kluci jsme se „hecovali“, zvláště mezi boxery rozdílných klubů. Už z tréninku mě znali moji kluboví přátelé a vždy chtěli, abych jim „předváděl“ rány na boxovací pytel. Trenér mě kvůli tomu honil a říkal: „Žádné rány, technika, zabalit a píchat, píchat. Desetkrát píchnout levou a pak pravou a bude po zápase.“ Trenérův obrat „píchat, píchat“, znamenal útočit stále levou rukou a být zabalený znamenalo mít skrytou bradu v levém ramením důlku a pravou se krýt. Já jsem ale chvíli poslechl a když šel jinam, pokračoval jsem v „ranaření“, protože se mně líbil obdiv kamarádů. Tato mladistvá hloupost mě stála zřejmě daleko větší kariéru, protože jsem neposlouchal moudrého trenéra Jendu Heřmánka – našeho olympionika. Nato jsme jeli boxovat do Plzně. Při vážení před zápasem jsem zahlédl jednoho boxera takového „divokého vzhledu“ a nakonec jsem zjistil, že je to můj soupeř . Nastupoval jsem jako šestá dvojice. Když jsem vstoupil do ringu, obecenstvo mně zatleskalo; a když skočil do svého rohu on, sál začal hučet „jako piliňáky“. Jak jsem se později dozvěděl, vítězil většinou k.o., tj. soupeř byl odpočítán, třeba ho i odnesli, skončil tedy před limitem. (Ovšem před limitem končil i t.k.o. neboli technický knockout, třeba při roztrženém obočí, nebo vhozením ručníku do ringu, když trenér viděl, že borec je již neschopen boje.) Boj začal. Začal mě zasypávat tvrdými ranami hlava nehlava bez techniky. Já jsem se záhy „zrepetal“ a začal jsem to samé. Tři kola rvačky a když to skončilo, nevěděl jsem, kde mně hlava stojí. Ale on taky ne. Řekl mně: „Zmlátili jsme se hezky.“ Prohrál jsem na body, ale spíše to mělo být nerozhodně.Všude mě bolelo a druhý den jsem celý prospal. Trenér i asistent mě samozřejmě „vyplísnili“. „Kdybys píchal levačkou a „tancoval“, tak jsi ho do druhého kola měl na zemi. To jsou ty tvoje rány.“ Měli naprostou pravdu, ale „pán se urazil“. Takže jsem přešel do jiného pražského klubu.

Když jsem tam přišel, tak právě tam jsem při tréninku hned první den levým hákem vytrhl boxovací pytel ze zdi i s upevňovacím hákem. Dokonce jsem v tréninku v ringu boxoval s jedním „přespolním“ mistrem republiky. Boj byl vyrovnaný, ale když jsem zjistil, že se zřetelně bojí mé levačky, ještě víc jsem se „hloupě“ utvrdil v tom, že „jsem dobrej“. Zvláště když mně začali chválit „spolubojovníci“: „Jardo, ty máš bombu, že bys zabil vola.“

Když to dnes posuzuji, tak vidím, jak mládí a nezkušenost jsou spojeny mnohdy s hloupostí. Jediné pozitivum je v tom, že se to alespoň týká jen toho jedince a neohrožuje to druhé.

Ale vraťme se k námětu článku: Obě prohry, které mě „proslavily“, se staly na přeboru Prahy a už nevím, zda to byly přebory dva, a zda jeden z nich neměl jiný název, protože oba zápasy se neudály na stejném přeboru.

Vyřazovací boje trvaly celý den až do pozdního večera a já jsem měl zápas až pozdě večer, ale diváků tam tehdy bylo hodně. V tehdejší době vůbec byl box hodně navštěvován. Nastoupil proti mně boxer, o němž bylo známo, že je velký „technik“, ale že nemá tvrdý úder. Řekl jsem si, že to bude dobré. Box začal a mnozí mě povzbuzovali. Já jsem si ale brzy uvědomil, že technika je velmi důležitá a vzpomněl jsem si na svého starého trenéra. Proč? Já jsem se dvě kola do něho nemohl trefit. Moc úderů jsem nedostal, ale žádný nedal. On „tancoval“ a jeho výborné sidestepy (úkrok do strany) a duckingy (shyb s poloobloukem) mně nedávaly žádnou šanci. Měl jsem čím dál tím větší vztek, protože mě vlastně zesměšňoval. Tuším, že ve třetím kole jsem si připravil levý pološvih (levý hák s více nataženou paží) a čekal, že ho „uzemním“. Bylo to asi ve středu ringu, když jsem udělal náznak pravého direktu (přímý úder) a udeřil levým švihem (úder ze strany s nataženou rukou) největší silou, podtrženou vztekem. Kdyby dopadla, jsem si jist, že by vylétl z ringu přes provazy. Ale omyl. On stačil udělat sidestep a já ho minul a letěl jsem přes půl ringu na provazy, ty jsem přeletěl a padl jsem rozhodčím na stolek. Nic se mně nestalo, ale v sále bylo pozdvižení. Rozhodčí začal počítat a já jsem musel do 10 vteřin být zpátky v ringu. Rozhodčí zavelel „Box!“ a zápas pokračoval. V zápětí jsem opět uhodil a on mně opět uhnul duckingem. Když opisoval vyhýbací oblouk a hlavu měl ve výšce mého pasu, uhodil jsem ho „kladivem“ (úder se shora na hlavu) do hlavy. Byl jsem okamžitě diskvalifikován. Prohrál jsem tedy, ale absurdní bylo to, že o vítěze se nikdo nezajímal, ale každý mluvil o té ráně, po které jsem uletěl a dlouze diskutovali, co by se stalo, kdyby ji byl „koupil“. Kvůli tomuto prohranému zápasu jsem začal být známý a soupeři byli většinou opatrní, aby náhodou takovou ránu „nechytili“.

Tak a teď ten druhý prohraný zápas. To bylo také na přeboru, ale jak jsem uvedl, nevím přesně, jak dlouho po tom prvním zápase. Dostal jsem vylosování, ve kterém mně byl přidělen boxer, o němž bylo známo, že je to také „ranař“ a vesele mně z toho nebylo. Navíc, když bych vyhrál, utkal bych se v semifinále se svým kamarádem, mistrem Prahy. Zápas byl rovněž večer. V prvním kole jsme se okukovali, až jsme byli napomínáni pro malou aktivitu. Pochopil jsem, že o mně slyšel a také nechce jít do výměny. Ve druhém kole jsme přešli do prudké výměny úderů a oba jsme si vzájemně rozbili chrupavku v nose. Já jsem cítil, jak se mně rozlévá takové teplo v obličeji a měl jsem dojem, že mám nos přes celý obličej. Byl jsem velmi háklivý na svůj vzhled a tak jsem v minutové přestávce mezi koly žádal zrcátko. Sekundant na mě něco „štěkl“, zrcátko mně samozřejmě nedal, jen mě omyl, natřel mě okolo nosu kafrem a už začalo třetí kolo. Myslím, že jsem tehdy prohrával těsně na body. Vzpomněl jsem si, že jsem mnohokrát zkoušel takový zvláštní úder. Byl jako levý pološvih, ale v poloze zvedáku a vzpomněl jsem si, že v tréninku se těžko proti němu bránilo, navíc jeho razance byla stejná jako můj levý hák. Jako dnes si vzpomínám, že jsem v průběhu třetího kola stále na to myslel a když už se chýlil zápas ke konci, tak jsem to risknul. Ustoupil jsem zpět a udělal několik rychlých kroků vpřed trochu bokem od levé strany soupeře a opsal jsem levou rukou oblouk a změnil její směr ve zvedák. Když rána dopadla, byl to takový zvuk, jako když spadne pytel cementu z prvního patra. Když jsem cítil dopad a slyšel ten zvuk, věděl jsem, že to nemohl „přežít“. Po té ráně se nadzvedl, nevím kolik; lidi říkali, že se odlepil od země a padl. Než začal rozhodčí počítat, zazněl gong a zápas byl u konce. Obecenstvo mně tleskalo, ale já jsem prohrál na body. Kdyby zápas pokračoval ještě 10-12 vteřin, vyhrál bych k.o. Mimochodem můj soupeř druhý den v semifinále porazil mého kamaráda k.o. ve druhém kole a v neděli vyhrál ve finále.

Já jsem na finále nepřišel, ale mnozí tam mluvili o mém úderu s tím, že bych byl určitě vyhrál. Já jsem ale prohrál a přesto měl větší jméno než soupeři, protože o tom mém zvedáku se ještě dlouho mluvilo. Takže absurdita byla v tom, že jsem absolvoval dvě prohry, které mně přinesly větší „slávu“, než kdybych několikrát vyhrál. V čem to bylo? Drtivá většina návštěvníků rohovnických (boxerských) zápasů šla na zápas, aby viděla „krev“ a „maso“ a technika je málo zajímala. Podle odborníků, kteří skutečně boxu rozumí, je správný výraz pro box: šerm pěstmi. Rád bych postoj diváků uvedl na následujících příkladech.

Jako zajímavost uvedu dva boxery zcela rozdílných technik: Janko Zachara, náš olympijský vítěz z r. 1952, byl znamenitý technik – radost pohledět. Ovšem neměl tvrdý úder, a tak jeho zápasy byly „lahodou“ pro oči odborníků, ale větší část diváků moc neoslovily. Na druhé straně náš vynikající reprezentant Rudolf Straka byl „bombař“. Jen vstoupil do ringu, už „hučely davy“, protože to byla „jatka“. Šel dopředu jak buldozer, přes rány, které na něho dopadaly a téměř vždy vyhrál k.o. Jednou v Lucerně měl utkání s boxerem Olahem, který měl velmi tvrdý úder. To byly výměny, že nebylo k uvěření, že ještě oba stojí na nohou. Nakonec „Rudla“ vyhrál; prostě ho „umlátil“. Co dělala Lucerna, si neumíte představit. Mohl bych se zmínit ještě o mnohých, které jsem znal osobně, jako Jula Thorma, Zdeněk Petřina, Vašek Řápek, Vašek Špecián, kteří byli pro své tvrdé údery velmi oblíbeni a když boxovali, vždy bylo plno. A všichni čekali na k.o. (Abych byl ovšem přesný, Jula Thorma byl hlavně vynikající technik; byl to olympijský vítěz a jeho nezapomenutelné zápasy se světovým mistrem Lázsló Pappem, jsou nenapodobitelné.)

Co bych ještě rád zmínil, byla reakce žen při utkáních. Na box chodilo poměrně dost žen a bylo známo, že svým fanděním daleko převýšily chlapy. Bylo k neuvěření, jak některé „pištěly“, když třeba borec krvácel nebo padl a byl počítán. Chlapi už fanynky znali a vždy se také bavili tím, že je pozorovali. Mně všechny tyto reakce připadaly jako genetický pozůstatek po fandění v gladiátorských arénách.

Ovšem amatérský box se nedá srovnat s profesionálním, kde se bojuje na 15 a více kol. Cassius Clay ve svých vzpomínkách uvádí, že si nikdo nedovede představit, jak mnohdy borci po zápase trpí bolestmi a jak někdy až tři dny močí krev po úderech do ledvin, o hlavě nemluvě.

Sport tehdy a dnes je velice rozdílný. V prvé řadě: amatéři nebrali žádné peníze a když jim byl zaplacen zájezd, nocleh a jídlo, mysleli si, kdoví co nemají. To platilo i o reprezentantech. Ti samozřejmě měli tzv. „kalorné“, příspěvek na stravu a když byli např. v Rudé hvězdě nebo v Dukle, tak brali plat jako zaměstnanci nebo měli úlevy na pracovišti, případně tam byli vedeni a brali plat. Znám o tom podrobnosti, ale to není tak zajímavé.

Dnes mají sportovci (v případě, že jsou dobří) zcela jiné odměny a nám se zdá, že to je přehnané. Mnozí rodiče nutí své děti do sportu v domnění, že dítě bude druhým Lendlem, Navrátilovou či Jágrem a bude vydělávat velké peníze. A myslím si, že v tom sport postrádá ten původní smysl, protože tam, kde jsou velké peníze, zapomíná se na fair play a nastupují úplatkářské a dopingové aféry tak, jak je všichni známe.

Tento můj názor není naříkání nad starými zašlými časy, protože mám občas možnost mluvit s bývalými vrcholovými sportovci i olympioniky a náš názor v tomto smyslu je naprosto jednotný. Když je například vyhlášeno, že nejlepší sportovec dostane milión dolarů, najde se někdo, kdo řekne: Ať to dostane ten nejlepší? Možná, že ano, ale chtěl bych ho vidět. Spíše však nastoupí všemožné taktizování a intriky včetně dopingů a kde zůstaly myšlenky Coubertina?

Moje matka se mi od malinka snažila předat svou víru v Boha a vodila mě po různých kostelech. Byla poctivá věřící a já jsem od ní přejal důležité morální hodnoty. Církevní instituce fungující pod ochranou komunistického státu mě naopak s dospívajícím věkem popuzovaly. Upřímný vliv matky se však na mě projevoval i při mém boxování či v běžné rvačce, kdy jsem například, když soupeř upadl, nikdy nikoho nekopl do obličeje, jak to někteří dělali. I když jsem chtěl vynikat mezi kamarády a těšilo mě, že mně říkali „Jarda zabiják a že prý budu na svůj levý hák muset nosit „zbrojní pas“, přesto jsem se vždy velmi bál, abych někomu neublížil, protože je lepší, když člověk dostane „nakládačku“, než když někomu vážně ublíží. Proto jsem s boxem přestal a přešel na doporučení mého kamaráda, vzpěračského olympionika, ke vzpěračům a začal vzpírat ve Slavoji Vyšehrad. I když jsem zakrátko na nováčkovském turnaji udělal rekord v trhu (vzpěračská disciplína), nepokračoval jsem dále v intenzívním tréninku, ale spíše jsem pak ještě s některými kolegy začal dělat něco jako kulturistiku, protože v té době se ještě kulturistika tak, jak jí známe dnes, nepěstovala. Ale to už je jiná kapitola.

publicista