16.9.2019 | Svátek má Ludmila


VZPOMÍNKA: Jak slepice sežraly zabijáckého psa

7.7.2007

Ve svých vzpomínkách jsem se několikrát zmínil o svém otci, který byl vskutku svérázný a v průběhu let jsem s ním zažil mnoho věcí. Všichni jsme se ho vždycky báli, ale na druhé straně byla také období, kdy jsme s ním zažili různá dobrodružství, jako třeba ve spojitosti s Pragou Pikolou. Svoje heslo „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat laciné věci“ sám na sebe nikdy neaplikoval, protože vždy kupoval to nejlevnější a opakovaně na to doplatil. Snad právě proto jsem ho v tom nenapodoboval a naopak se jeho heslem řídil.

Nicméně, jak šly roky, otec šel do důchodu a vzpomněl si na své mládí, kdy vyrůstal na venkově, a začal shánět nějakou chatu nebo pozemek, kde by mohl něco dělat, pěstovat, a tak nemuset sedět ve svém pražském bytě.

Bylo to někdy kolem roku 1970. V tu dobu se dalo sehnat poměrně dost chat i pozemků, a to i na území Prahy. Otec stále dával inzeráty a jiné zase četl a samozřejmě, tak jako vždy, hledal něco, co by bylo nejlevnější. Vzhledem k našemu bydlišti by bylo nejvýhodnější sehnat něco v oblasti Jinonic, kde bylo dost pozemků, ale otec sháněl to nejlevnější, a tak samozřejmě zase „trefil kozla“. Sehnal pozemek na úplně opačném konci Prahy, v Kunraticích. Byl sice levný, ale také podle toho vypadal. Bylo to na takové podivné planině, trochu propadlé, bez vody a beze stromů. I když si chatku mohl klidně nechat postavit, rozhodl se, že si jí postaví sám.

Začal shánět nějaký použitý materiál, jako prkna, plechy a různé jiné použité věci, včetně plechů od různých reklam. Pozemek oplotil použitým pletivem, které přidrátoval na různé sloupky, a udělal tam dvířka, která se vždy při zavření musela zadrátovat.

Dodnes lituji, že jsem si vše nevyfotografoval, protože to byl skutečný unikát. Už zdálky se naskýtal zajímavý pohled na obehnaný areálek, v jehož středu se krčila chatka, spíše bouda, slepená ze všech možných věcí. Z plechové roury, která vykukovala ze střechy, se kouřilo. Uvnitř byly dvě místnosti a na udusané hliněné podlaze byla nějaká prkna. V místnosti s kamny byla stará dřevěná postel, stůl a židle. Měl jsem skutečný dojem, že jsem v chatě zálesáka, jak jsem to znal z dobrodružných filmů o zálesacích na Aljašce.

Otec měl největší radost z toho, že si vše udělal zcela sám, a i když některé věci byly zhotoveny poměrně kvalitně, jiné tuto kvalitu úplně zakryly. Přesto otec učinil tento kousek země středem svého života, kde trávil většinu svého času. Domů vždy přijel tak na dva dny, nabral nějaké zásoby a už jel zpět.

Jednou jsem přišel domů a v jeho kuchyni, kterou si zamykal, se ozývaly nějaké zvuky. Skleněné dveře, na kterých byl zevnitř závěs, každou chvíli „zazvonily“. Dal jsem ucho na dveře. Najednou se závěs pohnul, nadzvedl a na mne se podívala slepice. Lekl jsem se a zjistil, že v kuchyni je slepic několik. Později přišel otec s velkou krabicí a řekl, že koupil slepice a že je musí přenést na svůj ranč.

Oddechli jsme si, protože pěstovat slepice v moderním bytě je přece jen nevhodné. Takže pěstováním slepic skutečně proměnil otec svůj pozemek na malý ranč. Protože měl i kohouta, podařilo se mu vypěstoval i kuřata. Měl velkou radost z toho, že svým přičiněním ušetřil za kuřecí či slepičí maso a za vajíčka.

Jednou přišel otec značně rozčilený s tím, že se mu někdo vloupal na pozemek a ukradl mu slepici. Protože otec nebyl žádný strašpytel, rozhodl se, že zloděje dopadne. Vzal si sebou z domova dokonce svoji pušku – dvojhlavňovou brokovnici, na kterou měl zbrojní pas, protože léta byl nimrodem. Sice věděl, že střílet nemůže, ale prý na zastrašení.

V noci hlídal a škvírou ve dveřích směrem k brance pozoroval, co se bude dít. Samozřejmě usnul, když najednou ho probudil hluk směrem od kurníku. Vyběhl ven s baterkou, ale už tam nikdo nebyl, jen další slepice byla pryč. Ale branka byla zavřená, a tak obcházel kolem plotu a zjistil, že je v jednom místě plot povalen. Druhý den plot provizorně narovnal a za ním uvnitř vykopal díru, do které dal ostřejší kamení, a díru zakryl klacky a travou. Připadal si jako na lovu a opět hlídal, ale tentokrát pozoroval svoji nástrahu. Po půlnoci se na chvíli natáhl a když se ráno probudil, plot byl poražený, klacky na díře a tráva na dně díry, další slepice pryč a ostatní pobíhaly po place, protože kurník byl rozbitý. „To přece není možné, kdo by byl takhle drzý,“ říkal si a přemýšlel, jak uchránit slepice.

Druhý den, když opravil kurník, šel do města koupit nějaké krmivo. Když asi za tři hodiny přišel, zhrozil se, protože slepice běhaly před pozemkem, plot byl stržený a jedna slepice opět chyběla. Všechno opět opravil a přemýšlel, co bude dělat. Vtom slyší nějaký zvuk a vidí, že někdo cloumá plotem. Popadl klacek a utíká směrem k tomu místu. Za plotem zahlédl velkého černého psa, který prý byl velký jak medvěd. To sice bylo přehnané, ale když jsem ho viděl, musím říci, že tak velkého psa, naprosto nejasné rasy, jsem snad ještě neviděl.

Pes zřejmě zjistil, že je tu snadná kořist, rychle se „otrkal“ a začal chodit na slepice už i ve dne. Otec zpevnil plot a učinil nezvratné rozhodnutí, že ta „obluda“ za jeho slepice zaplatí. Další noc nechal svítit venku lampu s tím, že když ho uvidí u kurníku, že ho zastřelí. Pes nepřišel a otec se domníval, že se zalekl. To si však nemyslel dlouho. Druhý den po obědě psa zahlédl, jak obchází kolem plotu. Nabil brokovnici dvěma náboji s broky 6 nebo 8 mm, ty byly, tuším, na větší zvěř, a čekal. (Kolem otcova ranče nebyl široko daleko nikdo, takže výstřel by nikoho neohrozil.)

Po krátké době najednou pes vyrazil, lehce porazil plot a hnal se po jedné ze slepic. Otec vyběhl, zamířil a vystřelil. Pes sebou se silným zavytím trhnul a obrátil se proti otci. Otec si vzpomněl na své lovecké zážitky, kdy jako nimrod chodil na hony, a čekal, až bude pes kousek před ním. Ten se s kvílením vrhl proti otci, otec zamířil a vystřelil druhou ránu. Pes padl bez hlesu, začal škubat nohama a během chvíle bylo po něm. Otec vítězoslavně prohlásil: „Tak, žral jsi moje slepice, a tak tedy teď ony sežerou tebe.“

Otec psa pověsil na vyčnívající trám na kraji boudy, ale, ačkoli měl sílu, měl s ním co dělat, protože ten pes mohl mít dle odhadu tak 50 až 60 kilo. Protože měl otec zkušenost se stahováním zvěře, opatrně z něj stáhl kůži s tím, že ji usuší a prodá.

Vyndal starý hrnec na prádlo, z cihel udělal ohniště a hrnec umístil na ně. Pak rozdělal oheň a začal vařit jednotlivé kusy masa. Zbytek dal do láku, aby se nezkazil. Uvařené maso házel slepicím. Nikdy bych nevěřil, že slepice s takovou chutí jedí – tedy hltají – maso, které jim otec upravoval na různé způsoby. Slepičí „hostina“ trvala snad tři týdny.

Otec tuto historku neustále opakoval a samozřejmě, že pes byl čím dál tím větší. Ale to už tak u lovců a rybářů bývá. Nicméně mohu nestranně potvrdit, že onen pes byl skutečně velký a že váha kolem 60 kilogramů zřejmě odpovídala skutečnosti.

Celá událost měla ještě jednu komickou dohru. Otec někde zaslechl, jak drahé jsou kvalitní kůže, a tak si myslel, že utrží za kůži ze psa značnou částku, protože byla opravdu velká jak z medvěda. Samozřejmě si neuvědomil dvě věci. Za prvé, že byla poškozena broky po výstřelu, a za druhé, že nebyla odborně „vydělána“. Navíc už v ní také byli nějací moli.

Zkrátka zjistil, že výkup je na jednom místě na druhém konci Prahy. Kůži tedy pořádně vyprášil, učesal hřebenem a zabalil do batohu. Cesta byla dlouhá, s několika přestupy, a částka, kterou dal za cestu byla asi šest korun. Když konečně dorazil na místo, kůži rozbalil a nabídl jí vykupujícímu. Ten ji prohlížel ze všech stran a nakonec otci nabídl odpovídající cenu: 5 Kč. „Cože?“ řekl otec. „Já dám za cestu k vám 6 korun a vy mně dáváte pět? Já vám dám kůži a ještě budu korunu doplácet?“ Rozčilený otec řekl kupujícímu: „To ji radši vyhodím.“ A tak velkoryse odmítl pět korun a skutečně kůži nakonec vyhodil, protože se nehodila ani na předložku.

Takže to byl příběh psa, který chodil na slepice, které nakonec sežraly jeho. Po čase celou oblast, kde měl otec svůj ranč, zabralo město a on musel toto místo opustit. Celý pitoreskní ranč musel otec zlikvidovat, aby ho, v téměř nezměněné formě, postavil na jiném místě v Praze, a to v Dubči. Ale to už by nebylo tak zajímavé.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.