17. století bylo ještě poměrně mladé. Habsburkové vládli na českém trůně již bezmála sto let, a většinu tohoto času marně bojovali proti nekatolíkům v českých zemích. K Římu se na přelomu 16. a 17. století hlásila pouhá desetina obyvatel Českého království a jen o něco málo více na Moravě. Nejprve Morava, o něco později Čechy se spolu se Sedmihradskem staly prvními zeměmi v Evropě, kde fakticky i de iure, tedy podle zákona, zvítězila náboženská tolerance.

Tolerance ovšem tehdy zdaleka ještě neznamenala lhostejnost. Vládl-li náboženský mír, byl to mír neklidný, a obě strany, katolická i nekatolická, se nevzdávaly pokusů zvrátit poměry v zemi ve svůj prospěch.

Habsburkové bojovali za katolicismus; vedli ale ještě další boje. Nesmíme zapomenout, že v tehdejší době bojovali proti islámské expanzi, která zachvátila mimo jiné i naprostou většinu dnešního Slovenska. V šestnáctém století stáli Turci před Vídní.

Habsburkové ovšem bojovali rovněž za absolutistickou monarchii proti starodávným právům šlechty. Tento boj nebyl na počátku 17. století ještě zcela rozhodnut; v průběhu 16. století se ale Habsburkům podařilo drasticky okleštit dřívější práva a svobody měst.

Protestantský tábor byl ovšem značně různorodý. Na jedné straně spektra stála Jednota bratrská se svými vysokými mravními standardy, na jeho druhém konci byli luteráni, kteří se zhlíželi v „německém modelu“. V Německu (tedy v oblasti obývané Němci; německý stát jako takový tehdy neexistoval) žádná náboženská tolerance nebyla. Všichni poddaní se museli řídit vírou své vrchnosti.

Znovuzrozený člověk, milující Boha, by si tehdy těžko vybíral. Na jedné straně zde byl militantní katolicismus, který se v případě Tovaryšstva Ježíšova neštítil ani politických vražd a který se zhlížel ve „francouzském řešení“. Ve Francii katolíci nemilosrdně povraždili tisíce protestantů jediné noci, známé jako noc Bartolomějská, a pak své vítězství oslavovali v děkovných bohoslužbách. Kterému Bohu sloužili, nechávám na posouzení čtenáři. Na druhé straně byla protestantská šlechta. Mýlili bychom se ale, kdybychom soudili, že vůdcové stavovského povstání, jež vypuklo roku 1618, byli znalci a milovníci Božího slova. Tehdy se Evropou šířila jakási neurčitá nálada, do jisté míry podobná dnešnímu New Age. Toto hnutí bylo duchovně tak silné, že mu čas od času podléhal i slavný biskup Jednoty bratrské Jan Ámos Komenský. Evangelická šlechta měla daleko k reformnímu étosu doby husitské – v tom musíme dát za pravdu katolickému historikovi Josefu Pekařovi.

Když bylo 23. května stavovské povstání zahájeno tzv. 2. pražskou defenestrací (vyhozením z okna) dvou katolických místodržících, Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořity z Martinic, netušil nikdo, jak dalekosáhlé důsledky bude tento akt, nepostrádající komické rysy, nakonec mít.

Protestanté byli nejednotní. Významný předák moravské šlechty Karel starší ze Žerotína, ač příslušník Jednoty bratrské, která měla k Habsburkům nejdál, se k povstání odmítl připojit z morálních důvodů. Povstalcům připomínal, že 17. června předchozího roku slibovali věrnost Ferdinandu II., kterého na zemském sněmu zvolili českým králem. Tato nejednota měla osudové následky; těžko ale Žerotínovi jeho postoj vyčítat.

Nelze říci, že by česká protestantská šlechta vedla boj Hospodinův. O duchovní boj ale nepochybně šlo. Satan se mstil krásné české zemi za to, že dala světu jeden z nejkrásnějších plodů křesťanských dějin – Jednotu bratrskou. Mstil se i za to, že umírnění katolíci a většina protestantů se dohodla na náboženské toleranci.

A pomsta byla krutá. Z dějinných pramenů vysvítá, že původně ani katolíci nepočítali s tím, jak bude česká země zotročena, ponížena a zbídačena. S náboženskou tolerancí byl konec na 160 let, během nichž české země zcela pozbyly svůj protestantský charakter. Konec byl – až na nepočetné výjimky - i s původní českou šlechtou. Prostý lid byl podroben krutým robotám nemajícím obdoby v dřívějších staletích. Ano, nastala doba Temna.

Nebyl to ovšem první osudový rok, končící osmičkou. Roku 1278 podlehl český král Přemysl Otokar II. v bitvě na Moravském poli. Komu? Římskému králi Rudolfu I. Habsburskému.