Světová pandemická pohroma udělala rázem čáru přes každodenní zaběhnuté rozpočty našeho života a světa jako obstarávajícího fungování a přežívání. S tím vším je najednou konec, utrum, „ani prd“, jak v hospodě do češtiny geniálně přeložil kolega ze studií ono tak vznešeně slavné „never more“, tedy „již nikdy“ refrénu Poeova Havrana.

Pandemie náhle rozprostřela temná havraní křídla nad životy a jejich rutinně zaběhaným světem, takřka biblicky jako „zloděj v noci“. Život jako vegetativní přežívání a s ním spjaté rozptylování viditelně ztrácí půdu pod nohama, a proto stojí před otázkou po svém smyslu. Najednou se před ní již nikde neskryjeme. Základní životní jistoty se před našima očima vypařují jako pára nad hrncem. A co zbývá? Jen my sami, naše společenství, občanský národ, stát, nalézání smyslu toho všeho a cesty k němu. Náhle jasně vidíme, jako při zažehnutí blesku v temné noci, co skutečně platí a co je naopak postradatelné, umělé a nezřídka dusivé.

Blesk neskrývající pravdy pandemie a všech jejích důsledků ukazuje věčnou platnost pomíjivosti všeho, co jest. Jen tato skutečnost je neotřesitelně spolehlivá, jinak žádná. Co z ní pro nás plyne zde a nyní? Dá se na něčem takovém stavět a razit životní cesta? Ale ano. Svět se náhle proměnil, aby ji ukázal. Věčnost bezohledně vtrhla do našich světů a životů. Taková totiž je - bezohledná. Tiše a i hlučně přetrhává pouta ke zbytečnostem a ukazuje, co je podstatné, co skutečně a trvale platí. Volá nás k sobě samým. Moudří jí za to jsou tiše vděčni. Hloupí se halasně rozčilují. A naši nejhloupější nadávají na vládu, jež vznikla z většinové vůle.

Skutečnou, nejmocnější vládu ale drží v rukou nic neskrývající pravda věčnosti. Pravda blesku a havraních křídel. Lidské vlády a pravdy jsou tím platnější, čím jsou jí podobnější. Čím méně jí protiřečí.