3.2.2023 | Svátek má Blažej


ÚVAHA: Hodnota života

2.12.2022

Úvahy o hodnotě života jsou v současném světě předmětem mnohých názorových sporů, neboť čím více lidé podléhají náboženským anebo pseudohumanistickým představám, místní morálce, politickým manipulacím, předsudkům a emocím, tím jsou jejich představy o této hodnotě zmatenější. Svět je totiž nábožensky, politicky i názorově rozdělen a představy o hodnotě života (a tedy nejen života lidského) se tedy různí podle místní hierarchie hodnot. V některých zemích jsou proto na špičce společenské hodnoty vědci, lékaři a záchranáři, v jiných zase teroristé; někde je týrání zvířat zločinem, jinde jsou zvířata považována za pouhou věc, nad jejímž týráním se nikdo nepozastavuje. V civilizovaných zemích mají také velikou společenskou hodnotu nejen řádní a milující rodiče, ale i jejich pracovité, zdvořilé a dobře vychované děti, které jsou zárukou budoucí společenské stability; jinde jsou však děti vychovávány k národnostní nenávisti, sebevražedným atentátům anebo jako budoucí „potrava pro děla“ a jejich pomatené matky jsou na to ještě hrdé. Pořadí těchto hodnot je tedy určováno z hlediska „vyššího principu mravního“ anebo z hlediska místní a společenské morálky, která až příliš často nemá nic společného s mravností. Sjednocení těchto hledisek je ovšem možné pouze u zubaře, v sanitce, na nemocničním lůžku anebo na operačním sále, protože bolest zubů, úraz, těžká nemoc anebo reálná hrozba smrti dokáží zásadně změnit i po staletí vžitá hodnotící kritéria. V takových mezních případech mají totiž lékaři a záchranáři vždycky hodnotu nejvyšší.

V zemích s humanistickými tradicemi se mnozí lidé mylně domnívají, že osvícenecká teorie o svobodě, rovnosti a bratrství všech lidí na světě z 18.století je automaticky spojena i se stejnou hodnotou jejich životů. Není tomu tak. Lidé totiž nejsou roboti odlití z jedné formy, mají různé vědomosti, zvyky, zlozvyky i genetické předpoklady a pocházejí též z různého společenského prostředí (včetně náboženského), které je pro jejich existenci určující. Proto si nemohou být rovni fyzicky, psychicky ani společensky a jejich právní postavení může být rovné pouze tehdy, pokud v místě svého pobytu požadují nejen rovná práva, ale ukázněně přijímají i rovné povinnosti. Nikdy tomu tak nebylo, protože rovná práva by chtěl každý, ale rovné povinnosti nikoli. Nelze tedy hovořit o rovném společenském postavení a tudíž ani o rovné hodnotě života u lidí, kteří se domáhají pouze práv, ale o povinnostech nechtějí ani slyšet. Pokud totiž nikdy v životě nepracovali, nikdy nic dobrého nevykonali, nikomu nikdy nepomohli a ostatním lidem jen ubližují, škodí a společnosti nic nedávají, pak společenská hodnota jejich života nemůže být rovná s hodnotou života lidí, kteří po celý svůj život poctivě pracují a lidem nezištně pomáhají.

Má-li být však otázka hodnoty života vyřešena zevrubně a zásadově, musí se týkat nejen hodnoty života lidského, ale hodnoty života všech živých tvorů. Na Zemi přece nežijí jen lidé. Žít a přežít totiž chtějí všichni živí tvorové a stejně jako u lidí je touha po bytí jejich první životní motivací (tj. pud sebezáchovy, pud dýchat a pud hladu). Naprostá většina lidí si však neuvědomuje, že máme-li hodnotit kterýkoliv život, pak u všech nižších tvorů jej musíme posoudit z hlediska jeho přírodního účelu (zčásti jsou to lovci a zčásti potrava) a u lidí z hlediska „vyššího principu mravního“, tj. nejen z faktu jejich prosté životní existence, ale především z hlediska jejich obecné anebo i individuální prospěšnosti, odpovídající základním mravním hodnotám, tj. moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenosti, uvážlivé odvaze, lidskosti, laskavosti a soucitnosti.

Lidé se však velice neradi pouštějí do takových zneklidňujících úvah, protože pokud nejsou v přímém kontaktu se syrovým lidským zlem, nechtějí připustit, že některé lidské životy byly a jsou hodnotnější než životy jiné, a naproti tomu mnohé lidské životy byly a jsou naprosto zbytečné a bezcenné i v porovnání s životy nižších živých tvorů. Myšlení mnohých lidí (pokud lze vůbec o myšlení hovořit) je totiž poznamenáno emocemi, předsudky, iracionálními představami i nedostatkem vzdělání a paměti, takže při svém nadšení pro hodnotu lidského života zapomínají na to, co všechno v dávné i nedávné minulosti „hodnotní“ lidé napáchali a co stále ještě činí. Nestačí se tedy pouze dívat na to, co lidé provádějí, anebo poslouchat co ze svých úst vypouštějí (už to mnohdy zpochybňuje ideály o člověku a jeho hodnotě), ale stačí se poučit z historie a všechny humanistické ideály rázem pohasnou. Všechno to, co lidé už způsobili Zemi, přírodě i sobě, svědčí o tom, že patrně někde v pravěku se stala vývojová chyba a proto se postupně (a beztrestně) rozvinulo chování, které nemá s lidskostí vůbec nic společného.

V jednom ze společných pořadů se o tomto tématu bavili Miroslav Horníček a Jan Werich. Jan Werich se tehdy Miroslava Horníčka zeptal: „Co myslíte, G.B.Shaw, měl dlouhej život anebo krátkej život?“ A Miroslav Horníček odpověděl: „G.B.Shaw, 94 let, dlouhej život!“ A Jan Werich na to pravil: „Omyl, krátkej život, protože G.B.Shaw tu mohl bejt ještě 450 let a pořád měl co říct! Naproti tomu je tu spousta třicetiletejch, kteří už tady 450 let nemuseli bejt.“ (text byl ponechán v původní hovorové podobě).

Naprostou většinu lidí např. ani nenapadne porovnat hodnotu života lupiče, který přepadne, ztluče anebo zmrzačí starého člověka a přivodí mu tak dlouhodobé trýznivé emoce, s hodnotou života psa anebo jiného domácího „mazlíčka“, který naproti tomu poskytuje tomuto starému, nemocnému a mnohdy opuštěnému člověku tolik chybějící emoce kladné (tj. pozitivní emoční služby), které mu často nejsou schopni anebo ochotni poskytnout ani jeho nejbližší příbuzní. Pokud dokonce nějaký emočně otupělý „člověk“ takového cizího domácího „mazlíčka“ a mnohdy i jediného přítele ubije anebo utýrá a způsobí tak jeho majiteli trýznivý žal, pak je zcela jisté, že pouze emočně otupělý člověk může říci, že to byla jenom věc, která oproti hodnotě života onoho násilníka neměla žádnou cenu (podobným cynickým argumentem se např. před časem „vyznamenal“ jeden z křesťanských představitelů KDU-ČSL, když prohlásil, že pouze člověk zemře, ale zvíře chcípne).

Hodnotu života jakéhokoliv nižšího živého tvora tedy určuje buď „důsledné“ plnění jeho životního údělu (potrava, „zdravotní policie“ apod.) anebo u domestikovaných zvířat schopnost navodit jejich majitelům příjemné a mravně nezávadné pocity. Každý majitel takového věrného a přítulného živého tvora anebo dokonce i oblíbené květiny by tedy jistě ani na vteřinu nezaváhal, kdyby měl posoudit jejich emoční prospěšnost (a tudíž životní hodnotu) oproti obecné anebo individuální prospěšnosti (životní hodnotě) brutálního vraha, lupiče, násilníka, zloděje, podvodníka, příživníka apod., který není nikomu ničím prospěšný a působí jen zlo. Je ovšem pravdou, že i v přírodě žijí takoví tvorové, kteří nejsou ničemu prospěšní a pouze „pijí lidem krev“ (zejména klíšťata a pijavice, protože moskyti a komáři mohou sloužit alespoň jako potrava drobným ptákům). Ostatně je nutno podotknout, že i mnozí lidé se chovají jako pijavice anebo klíšťata, pokud se na někoho „přisají“ a celý život z něj vysávají peníze, energii i zdraví.

Kvalitu jakéhokoliv lidského života tedy neurčuje pouze jeho samotná fyzická existence, ale určují ji výhradně jeho slova a činy. Uvědomme si totiž, že jsme pouhou součástí přírody a podléháme všem přírodním zákonům, stejně jako jim podléhají i ostatní živí tvorové. Samolibí, namyšlení a sebestřední jedinci si však myslí, že pouze jejich samotná fyzická existence, bohatství, vysoké společenské postavení anebo dokonce příslušnost k nějakému náboženství nebo „ismu“ jsou projevem jejich vysoké lidské hodnoty. Stačilo by však přesunout je ve skrovném oblečení a se skrovným vybavením do divočiny a pokud by tam vůbec přežili, za půl roku by se dívali na celý svět, přírodu i sebe sama zcela jinak. Pýcha, závist, chamtivost a krutost totiž vzdálily člověka od přírody a uvrhly jej do ustavičného trápení, pramenícího z neuspokojené touhy. Někteří vyšší primáti sice také znají pocity závisti a chamtivosti, avšak ani zdaleka nedosahují „kvalit“ lidí. Ostatně ani jediné zvíře žijící v přírodě by z pouhého pudu sebezáchovy nedokázalo tak ztloustnout jako mnozí líní a „nenažraní“ lidé (potkáváme je denně).

Blouznivé úvahy o dominantní hodnotě jakéhokoliv lidského života jsou teprve nedávným výplodem středoevropských humanistických představ (bez ohledu na všechny záporné historické zkušenosti), které jsou však v jiných zemích zcela neznámé, neboť tam nemají podobné filosofické ani humanistické základy. Přitom je pozoruhodné, že ani ve starověku nebo ve středověku se tímto tématem nikdo vážně nezabýval. Tehdy totiž ještě existovala tisíciletá „přirozená“ společenská nerovnost lidí (kasty, otroci, šlechta, nevolníci atd.) a pouze výjimečně se filosofové zmiňovali o tom, že vysoké společenské postavení nejenže nemusí být automaticky spojeno s dobrem, ale mnohdy je spíše spojeno se zlem. Mnozí starověcí i středověcí filosofové se sice zamýšleli nad otázkou dobra a zla a dokonce nad jejich vzájemným vyvažováním, leč nikdo z nich ještě neuvažoval nad tím, zda a proč jsou některé lidské životy vysoce hodnotné, jiné méně hodnotné a některé bezcenné. Není tedy pravdou vykonstruované pseudohumanistické tvrzení, že každý lidský život má stejnou hodnotu, jak to např. tvrdí křesťanští kněží. Jako příklad iracionálního křesťanského postoje lze uvést tento nedávný výrok plzeňského biskupa T. H.:
„Z pohledu křesťanské etiky je každý lidský život hodnotou základní.“

Pan biskup bohužel nepochopil, že z hlediska „vyššího principu mravního“ (nadřazeného nad křesťanskou morálkou) není žádný lidský život hodnotou základní. K hlavnímu líčení v závažných trestních kauzách totiž zřejmě nikdy nechodil, oběti zločinů patrně nikdy nenavštěvoval (je jich totiž příliš mnoho a jejich nářky Bůh neslyší), sám se obětí zločinu patrně nikdy nestal a zapomněl i na všechny tyrany, diktátory, dobyvatele, inkvizitory v kněžských sutanách, sadisty, otrokáře, masové vrahy, válečné zločince, teroristy apod. Z tohoto úhlu pohledu je jeho výrok sice nepochopitelný, leč příznačný pro tradiční náboženské pokrytectví. Zatímco pozitivní lidské životy jsou v daném čase, na daném místě a v dané společenské struktuře (mikrostruktuře, mezostruktuře nebo makrostruktuře) hodnotou významnou a někdy i nenahraditelnou (pokud např. dětem zahynou milující matka, otec anebo oba rodiče při dopravní nehodě), negativní lidské životy (kterých vždy bylo a stále ještě je mnohonásobně více než životů pozitivních) jsou hodnotou nulovou, včetně životů mnohých pedofilních kněží, kteří sice mají plná ústa „lásky k bližnímu svému“, avšak přitom páchají ty nejodpornější zločiny, které však byly katolickou církví po celá léta úporně zamlčovány.

Výše zmíněný křesťanský postoj k hodnotě lidského života je sice iracionální, ale stejně iracionální je postoj islámský. Islám totiž již od svých samotných počátků přiznává nejvyšší „lidskou“ hodnotu dobyvatelům a nelidským „mučedníkům za víru“, kteří ve jménu jejich krvelačného Alláha povraždili co nejvíce bezvěrců a jinověrců a naloupili co nejvíce majetku. Myšlenkový zmatek ohledně hodnoty lidského života však přetrvává i v civilizovaných zemích, které se již dávno rozešly s náboženským fanatismem, rasismem, kolonialismem a otrokářstvím. Otázky o hodnotě lidského života jsou proto stále ožehavé a v důsledku nedostatečné vzdělanosti, pokrytectví i zbabělosti se kolem nich chodí „po špičkách“. Žádný politik ani kněz se totiž neodvažuje veřejně říci, že některé lidské životy byly a jsou cennější než životy jiné, zatímco jiné lidské životy byly a jsou dokonce zcela zbytečné. Jako by zavrhli všechny historické zkušenosti a neviděli a neslyšeli, co se kolem nich děje, jako by neviděli utrpení, které po celém světě působí „hodnotné lidské bytosti“ a neposlouchali nářky, které zotročení, zbití, znásilnění, zmrzačení, okradení a ukřivdění lidé vysílají k nebesům. Jakmile totiž někdo začne nad tímto tématem hlouběji uvažovat a podobně jako biblický Job své myšlenky veřejně prezentovat, okamžitě se na něj vrhnou náboženští blouznivci, rozliční pseudohumanisté a programoví obhájci základních lidských práv, bez ohledu na to, že svými nerozvážnými slovy prospívají především lidem nehodným označení „homo sapiens“.

Pravověrně věřící křesťané např. skálopevně tvrdí (aniž by pro to měli důkaz), že v každém člověku je jakási „boží jiskra“, kterou je pouze nutno probudit. Tyto své bludy však raději hlásají v bezpečí diskuzních klubů anebo mezi svými soukmenovci, protože jen málokterý z nich by se např. odvážil probouzet „boží jiskru“ u nejtěžších zločinců ve věznicích. Žádný pravověrný křesťan by se také neodvážil veřejně hájit islámské teroristy, válečné zločince, lupiče, piráty anebo sadistické vrahy s poukazem na křesťanské morální imperativy „Neodpírejte zlému“, „Miluj bližního svého jako sebe samého“, „Milujte nepřátele své“, „Kdo tě udeří v pravé líce, nasaď mu i druhého“ atd. (Evangelium sv.Matouše, kap.5/39-41,44). Proto nechodí do soudních síní, aby tam napomínali soudce Ježíšovými slovy „Nesuďtež, abyste nebyli souzeni!“ (Evangelium sv.Lukáše, kap. 7/1), nechodí na místa teroristických útoků anebo na hřbitovy a nepřesvědčují pozůstalé, že i vrazi jsou přece jen „dítka boží“, kterým musí odpustit (a snad dokonce nastavit i líce druhého), aby i jim Bůh odpustil jejich viny. Tak silnou víru v účinnost „božího slova“ totiž nemají, provokovat soudce, zraněné a pozůstalé se obávají a zesměšnit se nechtějí.

Neustále se rozmáhající středoevropští pseudohumanisté sice s oblibou povýšeně předstírají svoji vysokou ušlechtilost, lidskost a často nadšeně hovoří o nezadatelné hodnotě lidského života (konkrétní utrpení bližních je totiž nebolí), avšak pouze do té doby, než je samotné anebo někoho z jejich blízkých někdo jiný podvede, okrade, oloupí, zbije anebo zmrzačí. Teprve poté procitnou ze svého poblouznění a začnou vidět „rudě“. K takovému procitnutí však mnohdy stačí i to, když jim nějaký vandal poškrábe auto anebo vypálí chatu. Mezi pseudohumanistické bludaře patří i programoví obhájci základních lidských práv (často se honosící mnohými univerzitními tituly), kteří nejsou vůbec schopni pochopit, že mnozí zločinci nejsou takové obhajoby jejich životů vůbec hodni. Mentalitu takových lidí přitom již před 2000 léty takto výstižně popsal Lucius Annaeus Seneca ve své úvaze „O shovívavosti“, kap.V.:

Jako tedy nábožnost bohy ctí, pověra uráží, tak shovívavost a mírnost budou prokazovat všichni dobří lidé, ale milosrdenství se budou vytříhat, neboť je to vada slabého ducha, podklesajícího při pohledu na cizí neštěstí. Proto je velmi dobře známé všem právě nejhorším lidem. Baby a slabé ženy se dávají pohnout slzami nejhorších provinilců (pozn.: dnes však mnozí teroristé a vrazi rozhodně neslzí, ale na své „dílo“ jsou ještě pyšní!). Kdyby mohly, vyvrátily by vězeňská vrata. Milosrdenství nepřihlíží k věci, nýbrž k neblahému osudu; shovívavost se druží k rozumu.“

Lidstvo má už dost negativních zkušeností se starověkými i středověkými dobyvateli, s náboženskými fanatiky, nacisty, komunisty, „bojovníky Islámského státu“ (či spíše s hordami vrahů a vyvrhelů s „Alláhovou jiskrou“ v duši), s nejrůznějšími teroristy pocházejícími z Afriky, Středního východu a Přední Asie (kupodivu vesměs muslimy) a v poslední době i s hordami vraždících a plenících „vojáků“ Ruské federace na Ukrajině. Jejich odporné činy nutně vyvolávají otázku, jaká je vůbec hodnota jejich života a zda je vůbec možné označit je za lidi anebo dokonce „dítka boží“. Pokrytecky moralizujícím křesťanům se to sice nebude líbit, ale spíše je na místě označit je za tvory, kteří pouze jako lidé vypadají, ale ve skutečnosti lidmi nejsou, anebo dokonce za „zplozence pekla“, i kdyby tisíckrát tvrdili, že bojují proti Satanovi. Připuštěním takového označení by ovšem křesťanům mohly vzniknout obrovské věroučné problémy, spočívající v teoretickém připuštění tvořivé činnosti ďábla a tisícileté převahy „satanské jiskry“ nad „jiskrou boží“. Takové úvahy a tvořivé představy by totiž mohly snadno způsobit zpochybnění celé jejich dosavadní víry. Žádného zatvrzelého zločince totiž nelze napravit dobrým slovem ani skutkem, protože dokud je v něm zakotveno zlo, všechno dobré opět ve zlo obrátí. Mnohým křesťanům i pseudohumanistům to ovšem stále ještě jasné není (zvláště pokud nemají vlastní špatné zkušenosti s lidským zlem), protože neznají tyto starověké poučky a dokonce ani vlastní národní přísloví:

Kdo nehodnému dobře činí, činí zlo.“
(Quintus Ennius – 239-169 př.n.l.)

Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“
(české přísloví)

K špatným nemůže tedy přijít nic, co by jim prospělo, dokonce nic, co by jim neškodilo, neboť všechno, čeho se jim dostane, přizpůsobují své přirozenosti a vnější výhody, které by prospívaly, kdyby se dostaly do lepších rukou, jsou pro ně zhoubné. Nemohou tudíž ani poskytnout dobrodiní, protože nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“

(Lucius Annaeus Seneca – 4.př.n.l.-65 n.l.; O dobrodiních)

Podstatu náboženského idealismu, pseudohumanismu a naivity odhalil již před 2 300 léty významný konfuciánský filosof Sün-c´ (asi 313-238 př.n.l.), který ve své kritice prvního humanisty mistra Menga (Meng-c´- asi 372-289 př.n.l.) použil tato příkrá slova:

„Mistr Meng tvrdí, že přirozenost lidská je v základě dobrá, bez toho, aby vstal a v životě to dokázal a vyzkoušel. Sedí si na rohožce a teorie hlásá. Kdyby však vstal a do života vyšel své teorie dokázat a ověřit, jistě by to více nehlásal. Není to snad vrchol troufalosti?“

Základním nedostatkem všech dosavadních diskuzí na téma hodnoty života jsou tedy filosofická i historická nedovzdělanost, nedostatek praktických zkušeností s lidským zlem, přemíra emocionality, nedostatek racionality a pokrytectví. Kromě toho se vždycky začne hovořit pouze o životě lidském a zcela se přehlížejí životy vývojově nižších tvorů. Už jen to je známkou lidské povýšenosti a hrubé neúcty k přírodě a všem živým tvorům. Přitom už v 6.stol.př.n.l. bylo formulováno toto první a lidsky ušlechtilé přikázání buddhistického patera ctností (Paňčašíly): „Neubližuj živým tvorům!“ (zásada ahinsá), které u buddhistů a džinistů přetrvalo dodnes. Také severoameričtí Indiáni byli v tomto směru eticky výše než všichni naši povýšení pseudohumanisté, protože všechny živé tvory kolem sebe označovali za „malé bratříčky“, podle toho se k nim také chovali a nedopouštěli se drancování přírody i vybíjení živočišných druhů, tak jako to činí lidé „civilizovanější“ a „vývojově hodnotnější“. Život všech přírodních tvorů (včetně lidí) má totiž svůj účel i řád, kterému se všichni nižší živočichové instinktivně podrobují a pouze nerozumní, nevědomí a hloupí lidé se jim vzpírají. Člověk si totiž díky svému rozumu a postupně vypěstované lenosti a žravosti přisvojil právo volby mezi svojí zdravou přirozeností a přírodní povinností, a mezi svými nezdravými, vypěstovanými a neovladatelnými touhami po majetku, sexu, požitcích a společenském postavení. Žádný přírodní tvor není tak líný, žravý, chamtivý a krutý jako člověk. A protože tyto druhy touhy (žádostivosti) jsou zpravidla spojeny s emočně příjemným zlem, naprostá většina lidí inklinuje ke zlu. Poznáme je nejen podle jejich slov a skutků, ale i mnohdy i podle odporného zjevu.

Záliba v prospěchu a touha po zisku, to jsou povahové vlastnosti každé lidské přirozenosti.“
Přirozenost lidská je v základě zlá. To dobré v ní je pouze vypěstované.“ (Sün-c´)

V lidské společnosti vždycky existovala nerovnost mezi lidmi, ze které se postupně vyvinula představa o jejich nerovné společenské hodnotě.

Kdyby se postavení lidí vzájemně nelišila,
potom by nebyl nikdo, kdo by byl ochotný posluhovat.
Kdyby měl každý člověk stejnou moc,
potom by nebyl nikdo, kdo by lidi sjednotil.
Kdyby si byli všichni lidé navzájem rovní,
potom by nebyl nikdo, kdo by jim rozkázal.
Odkdy jsou nebe a země, je i to,
že něco je „nahoře“ a něco „dole“.
To pochopili už dávní Vládcové.
A proto zavedli společenské stupně.
Neboť:
Nedokáží si dva urození posluhovat.
A ani dva sluhové si nedokáží rozkázat.
Takový je zákona Nebes!“
Jen dělba společenských funkcí na principech jednání v zákonech spravedlnosti plodí harmonii.“
(Sün-c´)

Také v Indii se již v archaických dobách vyvinula společenská nerovnost mezi „světlými“ árjovskými dobyvateli a místním „tmavším“ domorodým obyvatelstvem. Postupně pak v raných védských dobách (asi v polovině 2.tisíciletí př.n.l.) Indové vypozorovali, že lidé mají různé dědičné předpoklady i vlohy. Proto rozdělili lidi do čtyř základních kast, do kterých se pak lidé rodili a které po celý život neopustili: „světlá“ (sattvická) kasta bráhmanů (kněží, náboženských myslitelů a obětníků), „rudá“ (rádžasická) kasta kšatrijů (vládců a bojovníků), „potemnělá“ (tamasická) kasta vaišijů (kupců, obchodníků a řemeslníků obchodujících s vlastními výrobky – zlatníci, kovotepci, kováři, mečíři, hrnčíři apod.) a „temná“ (tamasická) kasta šúdrů (sluhů, nádeníků a rolníků). Kromě toho však existovali i mimokastovní vyvrženci páriové a čandálové, kteří se živili řeznictvím, vařením psů, odtahováním mrtvol na pohřebiště, krádežemi apod. Tito páriové anebo čandálové pocházeli převážně z etnika Drávidů, jejichž nepochybnými potomky (a to i s mnohými geneticky zachovanými zápornými vlohami) jsou příslušníci naší etnické menšiny, teprve od nedávna se označující za Romy (takové etnikum přitom v tehdejší Indii neexistovalo).

Společenská nerovnost lidí přitom není totožná s jejich lidskou hodnotou. Společensky nejvýše postavení lidé se totiž až příliš často chovají nemravně, zneužívají svých funkcí, lžou, kradou, podvádějí, nechají se uplácet apod., což ostatní lidé nelibě vnímají a odsuzují, zatímco lidé žijící ve skrovných poměrech (pokud nepodlehnou obecně rozšířené infekci závisti a chamtivosti) dokáží žít skromně, klidně, spokojeně a mohou být ostatními lidmi i velice kladně hodnoceni. Mnozí současní „demokratičtí“ politici, podnikatelé, manažeři, bankéři, soudci, státní zástupci anebo prominentní advokáti přitom vytvářejí podobnou realitu jako ve starověku nebo středověku - žijí v oddělených a dobře střežených milionářských vesnicích (někdy doslova palácích), mají služebnictvo, nestýkají se s lidmi „pod jejich společenskou úrovní“, „méněcennými“ občany pohrdají a mnohdy se k nim chovají jako novodobí aristokraté.

Je spravedlivé, aby každý člověk měl rovnou možnost po svém rozvoji v životě. Poté je už pouze v moci jeho vůle, zda v daném prostředí tuto možnost cíleně využije k dobru anebo zůstane v myšlenkové i tělesné temnotě jako škůdce, přítěž společnosti, alkoholik, narkoman, zločinec, „pijavice“ anebo „klíště“. Všude na světě a za všech okolností však hodnotu jeho života určují pouze jeho slova a činy, nikoli jeho rod, pohlaví, rasa, třídní příslušnost, náboženská víra, míra dosaženého vzdělání, bohatství anebo výše společenského postavení. Mnozí starověcí filosofové, astronomové, matematici, geometři, lékaři, stavitelé, vynálezci, konstruktéři, básníci a umělci totiž pocházeli ze skrovných poměrů a někteří z nich dokonce neuměli číst ani psát – a přesto se svým způsobem života, slovy, objevy, vynálezy i skutky nesmazatelným písmem zapsali do historie lidstva, mnohá jejich díla dosud vzbuzují úžas i obdiv a po celá staletí se o nich vyprávěly báje a pověsti. Naproti tomu v historii lidstva existovaly nejen statisíce primitivních zločinců a násilníků, ale i zločinců inteligentních a velice vzdělaných (zejména diktátorů a válečných zločinců), , kteří po sobě zanechali jen zkázu a utrpení.

I v současnosti jsou mezi lidmi na celém světě stovky zcela zbytečných (a často i proklínaných) politiků, zbohatlíků, bezcitných soudců, státních zástupců (prokurátorů) i arogantních úředníků, podivných (pa)vědců s ještě podivnějšími názory a pokryteckých představitelů nejrůznějších církví a náboženských společností, jakož i statisíce příživníků, náboženských fanatiků a nejrůznějších zločinců (zlodějů, podvodníků, lupičů, násilníků, pedofilů, kuplířů, otrokářů, vrahů, teroristů apod.), jejichž životní hodnota je zcela nulová, neboť lidem ničím neprospívají a jenom jim škodí. Pokud se přesto kdokoliv odvažuje považovat i tyto zbytečné lidi za „dítka boží“ s „boží jiskrou“ v duši, pak by měl více studovat historii, podrobně se seznámit se středověkými inkvizičními procesy, holocaustem, nacistickými i komunistickými mučírnami, koncentračními tábory a gulagy, pravidelně navštěvovat soudní síně, věznice, psychiatrické léčebny, vyloučené lokality, utečenecké tábory, místa teroristických útoků i hřbitovy a pečlivě sledovat současný vývoj ve světě. I nejzatvrzelejší humanista a idealista by pak byl ze svých naivních představ o přirozené lidské dobrotě, „boží jiskře“ a nezadatelné hodnotě lidského života záhy vyléčen, protože by se seznámil s takovým množstvím lidské bídy a utrpení, že by z toho nemohl ani spát. Čínský filosof Sün-c´ to pochopil a napsal již před 2 300 léty (viz výše) a dnes by za svá pravdivá slova přinejmenším skončil v nějakém čínském vězení anebo v některém z převýchovných táborů.

Každý lidský život je nutno hodnotit dialekticky, tj. ze všech „úhlů pohledu“. Nelze tedy smysluplně říci, že každý lidský život je principiálně (“a priori“) hodnotou základní, protože tomu tak není. Má-li však být toto hodnocení objektivní, musí být zkoumáno, do jaké míry splňuje daný život náročná kritéria mravnosti – tj. moudrosti, uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti, skromnosti, střídmosti, zdrženlivosti, uměřenosti, uvážlivé odvahy, lidskosti, laskavosti a soucitnosti. Pokud konkrétní osoba tato kritéria splňuje jen zčásti anebo je nesplňuje vůbec, nelze hovořit o tom, že hodnota jejího života je stejná jako u toho, kdo tato kritéria splnil bez výjimky a celý svůj život zasvětil službě jiným. Takovou hodnotící metodou proslul téměř před 2000 léty Plútarchos z Chairóneie (asi 45/50-120 n.l.), který napsal 22 pozoruhodných srovnávacích životopisů významných osob starověku (Bioi paralléloi) a nehledě na jiné jeho inspirativní úvahy (zejména o přátelství, pochlebnictví a dlužnictví) se tak zařadil na čestné místo mezi starověké autory, jejichž díla se dají číst i dnes (na rozdíl od stovek pochybných románů anebo samolibých memoárů některých našich mravně nehodnotných politiků, které už dnes nikdo nečte). K takovému hodnocení totiž nelze použít naivně moralizující křesťanská hodnotová kritéria, která jsou zcela odtržená od reality i zdravého rozumu.

Indický filosof Buddha (563-483 př.n.l.) ve své rozpravě „Kdo je pária“ pronesl tento významný výrok, který může být i v současnosti vůdčím principem při posuzování hodnoty lidského života:

Páriou se člověk nenarodí. Ani bráhmanem se člověk nenarodí. Svými myšlenkami, slovy a činy se člověk stává páriou a svými myšlenkami, slovy a činy se člověk stává bráhmanem.“

Hodnota člověka tedy není stanovena nějakým božským rozhodnutím, jak se domnívají křesťanští a muslimští deterministé, ani odplatným karmickým zákonem, jak se domnívají deterministé buddhističtí, džinističtí a hinduističtí. Člověk se totiž od svého narození stále vyvíjí, povaha jeho představ je tvořivá a čím větší je jeho nevědomost, tím větší je i jeho představivost. Určujícími předpoklady pro konkrétní lidskou hodnotu jsou pak kombinace genů, sklonů, povahy a prostředí. Podle toho, který z těchto předpokladů převažuje a jak je mravně kvalitní anebo nekvalitní, se pak člověk kloní k pravdě, dobru a spravedlnosti, anebo ke lži, zlu a nespravedlnosti. V závislosti na tom teprve poté volí slova i činy a podle svých pravdivých nebo lživých slov a dobrých nebo zlých skutků je pak v daném čase a místě hodnocen ostatními lidmi. Toto lidské hodnocení se však často v průběhu času mění, neboť lidé mění své hierarchie hodnot, názory, postoje, náklonnosti i osobní vztahy a podléhají i momentálním emocím (zejména radosti, zlosti, závisti, zlobě nebo nenávisti), společenské náladě anebo politickým nebo náboženským manipulacím, které vyvolávají zlobu, závist, nenávist, fanatismus, násilí i války. Nepodléhejme proto náboženským iluzím, politickým proklamacím a pseudohumanistickým představám o nezadatelné hodnotě lidského života. Byla by to totiž bludná cesta, na které už miliony lidí zabloudily a mnozí ještě stále bloudí, leč pravdu o životě a jeho smyslu nenalézají. Raději používejme rozum a historické vědomosti i zkušenosti, neboť pravdu o životě a jeho hodnotě nalezneme úplně jinde, než v náboženských knihách, v modlitebnách anebo v pomatených pseudohumanistických shromážděních. Svoji životní cestu i lidskou hodnotu si totiž určují lidé sami.

„Tak jako když je poražená věc znovu postavena nebo skrytá odhalena,

jako když se zbloudilému cesta ukáže nebo v temnotu světlo vnese,

ten, kdo oči má, ony věci vidí.“ (obvyklý závěr Buddhových rozprav)

V Plzni dne 23.11.2022

JUDr.Oldřich H e i n