19.3.2024 | Svátek má Josef


ÚVAHA: Cesta promyšleného nechtění

21.2.2020

Klimatická změna, jež se lidstva očividně dotýká, vyžaduje náležitou odpověď. Mělo by jít o odpověď radikální, to znamená jdoucí ke kořenům problému, k samým pramenům antropocentrismu. Abychom pak konkrétně odvrátili rostoucí oteplování planety Země, bude zapotřebí nových investic do vzdělání a do technologií, pomocí nichž pomůžeme Zemi. Lze například svižně odsávat nepříznivé množství plynů z atmosféry, těch známých plynů, jež způsobují nadměrný skleníkový efekt. Nové a spásné technologie také zajistí čistou energii. Peníze na to lze vzít kupříkladu z přemrštěného zbrojení, což zařídí pouze velmi vzdělaní a inteligentní politici. Jejich základní představou, jíž by se mohli nechat vést, by mohla být myšlenka bytostného nechtění.

Naladění ve stylu nechtění

Lidské bažení a snažení je zatím většinou bez míry. V plně běžícím antropocénu chybí vyváženost ve vztahu k přírodě, kdy se stále bezhlavě dobývá, co se dá, těží se ze všech míst a ze všech možných krajin a moří. Fosilní průmysl pak způsobuje uvolňování metanu (díky rostoucímu oteplení) a oxidu uhličitého, což jsou dva základní skleníkové plyny. Filosof Friedrich Nietzsche hovořil o „lví morálce“, jež vše chce novověce jen vyzískat, pohltit, vytěžit, takže zbyde jen vysátá krajina, zpustošená zem a moře, zanesené nebe. Ano, novověk a osvícenství se pohybovaly ve svévolném karteziánském stylu pána a vlastníka přírody, což stále přetrvává. A právě tento panský postoj je dnes možno definitivně zvrátit, neboť došlo k uvědomění, k čemu nezdrženlivý a nevyvážený postoj člověka ke světu a k přírodě vede. Nezřízenost (až pomatenost) směřuje k bezměrnému těžení, k devastaci a zplundrování všeho, čeho se člověk dotkne. Mizí lesy a pralesy, ryby z oceánů, zvířata a vše živé – dokonce i hmyz úpí.

A tak půjde zajisté dnes o to, zbavit se oné svévolné lví morálky. Takto se konečně budeme moci jako lidstvo a civilizace v celku pohybovat příznivějším způsobem po cestě větší harmonie s přírodou. Pohlédněme tedy kriticky na svůj panský postoj. Zbavíme se oné touhy vše chtivě získat a zamořit? Anebo: budeme spíše hledat spontánní soulad s celkem všeho, s přírodou a kosmem. K pozici mimo bezměrnou volní aktivitu a pasivitu vůle dospěli fenomenologičtí myslitelé typu Martina Heideggera a Jana Patočky. Nelze být samozřejmě zcela pasivní, postoj odevzdanosti pravdě bytí musí být do jisté míry aktivní, myslivý, nelze se na vše jen tak lehce vykašlat, lehnout si a užívat si (jak se to zatím ještě na druhé straně většinou děje). Ve vyváženějším a líbeznějším přístupu ke světu hodně pomáhá také taoismus, zenbuddhismus a jóga. Tyto systémy se naží nalézat původní harmonii se světem a přírodou. Je lepší věci nechat-být ve svém přirozeném chodu, naladit se přitom na jedinečný zdroj bytí a vyjadřovat jeho krásu a pravdu.

Překonání antropocentrismu

Soustředění se jen na člověka vede ke stupňovanému egocentrismu ideologie věčného „růstu růstu“ všech ekonomických parametrů. To má posléze za následek „lidský“ konzumerismus a pustošení dotažené do takových závratností – spjatých s chamtivostí a poživačností –, že to vede ke krutému vybíjení a vymírání ostatních živočišných druhů, k vypalování lesů a pralesů, k znečišťování vod, moří a blízkého kosmu – to vše za pokračujícího přelidňování planety Země. Jedinou pomocí proti tomu bude postupovat v chodu civilizace neantropocentricky, dbát na celkovou ekologickou rovnováhu a environmentální udržitelnost světa. Vyjděme tedy z člověčího nezřízeného egoismu a stupňovaného zbrojení, podívejme se také kolem sebe. Půjde o to myslet na druhé a jiné, na veškeré jsoucno světa (přitom se také pokoušet o snižování přelidnění). Svůj pohyb na světě může lidstvo strukturovat bez přílišných antropocentrických nároků, pohybovat se v harmonii s přírodou a bytím samým.

Lidé si snad konečně uvědomí posvátnost všeho živého. Dospějeme i v politice ke skutečně post-modernímu světu, kdy se zbavíme moderního přemrštěného zaměření na voluntární subjektivitu člověka – to vede, jak již víme, jen k dobývání a plundrování všeho, co se namane. Panská subjektivita se již odcizila přírodě natolik, že křehká rovnováha přírody není vnímána, sledují se jen křivky růstu a dalšího bezmezného růstu a dobývání. V takové situaci může stále vítězit například moc fosilních oligarchií; potřeby země, lesů, luk, moří a nebes se nezohledňují.

Politika před ekonomikou

Aby se zamezilo nekontrolovanému pohybu predátorské subjektivity po zemi, v lesích, na mořích a v nebi, bude třeba jedinečně moudrých a rozumných politiků, kteří naleznou náležitou odpovědnost vůči přírodě a světu v celku. První vědou se zas stane jako u Platóna a Aristotela rozumná, nesvévolná a opravdová politika, která bude držet i ekonomické snažení na uzdě. Tato politika svůj rozum a svobodu čistě napájí z pravdy a zdroje bytí samého. Politici budou nakonec sami spět k vyššímu ontologickému a filosofickému zamyšlení, nelze být jen „schopným“ rétorem a ekonomistou naplněným vůlí k moci, který chrání „peněženky lidí“. Po obratu může autentický politik dospět k nevoluntárnímu chtění, k filosofickému nechtění. Dobrý politik dneška se stane environmenálním myslitelem, jehož dokonalostí bude nalezené umění celostního filosofického pohledu na svět. Takový politik jedině je s to adekvátně reagovat na klimatickou změnu světa a na hrozby s ní související.