UDÁLOSTI: Naděje
Záznam obsahuje tři české koledy, to je na průřez Evropou na první pohled trochu moc. Může se zdát, že si tak křečovitě pomáháme k světovosti (podobně jako vydavatelé populárních encyklopedií světově proslulých osobností do nich pro potřeby domácího čtenářstva nacpou přinejmenším sto našinců, o nichž většinou ve světě nikdo nic neslyšel). V tomto případě by ale obvinění bylo nespravedlivé: ten, kdo výběr pořizoval, chtěl zjevně zoufale zdůraznit, že k téhle Evropě jsme kdysi patřili i my, přestože v době pořízení nahrávky, obrazně řečeno, pobýváme – mimo jiné i vlastní vinou – v ruských stepích. A vzhledem k tomu, že je dost špatně a není příliš pravděpodobné, že bude ještě výrazně hůř, se stejným realismem se dá očekávat, že jednou bude o dost lépe. Což se pro mne (a jistě nejen pro mne) krylo s nadějí, že k té Evropě, která na desce existovala jen virtuálně, budeme zase patřit i v reálu. Že je tu naděje podobná té, o níž hovoří prorok Jermjáš k Židům vyhnaným do Babylónu:
„Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: nedejte se podvádět svými proroky, kteří jsou uprostřed vás, ani svými věštci. Neposlouchejte své sny, které míváte. Prorokují vám klam v mém jménu, já jsem je neposlal, je výrok Hospodinův.
Toto praví Hospodin: Až se vyplní sedmdesát let Babylóna, navštívím vás a splním na vás své dobré slovo, že vás přivedu zpět na toto místo. Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mě budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův, a změním váš úděl, shromáždím vás ze všech pronárodů a ze všech míst, kam jsem vás vyhnal, je výrok Hospodinův, a přivedu vás zpět na místo, odkud jsem vás přestěhoval.“
No a vida, nakonec to netrvalo ani celých sedmdesát let. Je také otázka, zda jsme ve svobodu, v demokracii a v příkazy a zásady, na nichž stojí, věřili opravdu „celým srdcem“, jak si žádá Hospodin v Jeremjášově podání, nebo jen na půl srdce – a podle toho to taky dnes vypadá.
V relativní (upřímně řečeno pořád dost slušné) svobodě žijeme už osmnáct let. Naše novodobé dějiny se člení do jakýchsi dvacetiletých period. Od roku 1918 do roku 1938 to šlo nejprve pomaloučku, pak čím dál tím rychleji s kopce. Na konci stála katastrofa. Od roku 1948 do roku 1968 to bylo nejdřív velmi zlé, pak se to začalo pomalounku zlepšovat, na konci stála jakási slavobrána do svobody. Vzápětí se ukázalo, že ve skutečnosti nikam nevede. Od roku 1969 do roku 1989 to šlo nejdřív rychle z kopce, pak se situace ve špatném slova smyslu na dlouhá léta stabilizovala; následovalo nejprve pozvolné, pak velerychlé hroucení bolševismu a zrození svobody.
Dnes je situace je přesně opačná, než za „normalizace“: naše svoboda má své mouchy, ale je pořád ještě velmi široká a dá se tedy realisticky očekávat, že o moc lepší to být nemůže, zato o hodně horší ano. Z dvaceti tučných let jsme vyčerpali už osmnáct. Kolem nás to nevypadá moc vábně: ruský medvěd už zase cení zuby a ukazuje drápy. Islámští radikálové brousí nože. Evropa (k níž teď patříme i my) je líná, přecpaná, demoralizovaná. Jejím náboženstvím je „multikulturalita“: věřte si, v co chcete, jen nás proboha nechte na pokoji. Měli bychom přemýšlet o tom, jak se ctí přežijeme nadcházejících dvacet hubených let. A cédečko s „Koledami evropských národů“ je třeba pečlivě uschovat. Přinejmenším o vánocích se bude zase hodit.
26. prosince 2007
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
