Musíme tam všichni. Takhle mi odpověděli rodiče na dotaz, proč mě na začátku září vedou do školy, i když o ni nestojím a jsem si jistý, že ani škola nestojí o mě. A měl jsem pravdu. V pět hodin ráno bylo okolí školy jako vymeteno, vrata zavřena a ani vytrvalé zvonění na školníka neneslo kýžené ovoce. Rodiče se rozhodovali, zda mě mají přivázat za nohu ke klice od školních vrat nebo raději prohodit zavřeným oknem do jedné z přízemních tříd, neboť čas kvačil, začátek směny ve fabrice se blížil a oni už dál nemohli ztrácet čas.

Právě když se matka sklonila ke klice, aby k ní přivázala pevný konopný provaz, se dveře rozletěly a udeřily jí do obličeje. Rozespalý školník ve zmuchlaném pyžamu začal hlasitě nadávat na chuligány, ale otec mu několika pohlavky vysvětlil, jak se má chovat k rodičům prvňáčka, přivádějící své jediné dítě poprvé do školy. Matka po úderu dveřmi vstala a pokusila se situaci uklidnit. Současně se tiskla hlavou na dveře, aby si zamáčkla narůstající bouli.

Nakonec došlo k dohodě, že těch pár hodin do začátku vyučování strávím u školníků, a navíc dostanu snídani. Rodiče se rozloučili a rychlým krokem vyrazili do továrny k píchačkám. Já byl vtažen do školníkovy kuchyně, dostal hrnek čaje a jogurt a osaměl, neboť školník se odešel dospat. Měl jsem pár hodin jen sám pro sebe a nudil se. Číst jsem se naučil už před několika lety z Rudého práva, oblíbené to tiskoviny naší rodiny, hledal jsem po bytě alespoň včerejší, očtené.

Noviny měli u školníků jen jakési svázané, tlusté a uložené ve skříni. Některé z nich byly podle názvu zřejmě jen fotoalba, například Babička, Petr a Lucie či Evžen Oněgin. Noviny to byly monotematické, psané pisálky namátkou: Doylem, Vernem či Němcovou. Otevřel jsem si jedny, s lákavým názvem Dva roky prázdnin a když se školníkovic rodina probudila, poděkoval jsem za pohostinost a oznámil, že se vrátím až za dva roky po prázdninách a rozloučil se s nimi. Místo aby mě pustili zpět na rodný dvorek, kde jsem mohl prožívat dál u slepic a králíků své dětství, školník mě nejdřív zavřel do skladu košťat a po snídani osobně dovedl do třídy.

Během školní docházky jsem se potýkal se známkami. Rodiče upřednostňovali, abych se vyučil a nezanášel si hlavu intelektuálním svinstvem. „K čemu ti bude takový Dekameron, když ti bude kapat kohoutek?“ triumfoval otec.

Ještě v první a druhé třídě jsem měl jsem podle mého názoru celkem nudná vysvědčení, ale rodiče se při jejich čtení nenudili. Bit jsem byl pokaždé, neboť se otec domníval, že se nad ně jedničkami vyvyšuji. Ve třetí třídě se ale ukázalo, že již dokážu uzvednout pytel cementu. To byl popud k začátku stavby rodinného domu. Během stavby jsem splňoval všechny požadavky na mě kladené. Pozvolna jsem zvyšoval množství cihel, které vynesu na jeden zátah do patra a také učitelé posílali rodičům v žákovské knížce ty správné vzkazy. Až do kolaudace byla vysvědčení v pořádku a rodiče na mě byli pyšní. Obvyklá známka byla čtyřka, někdy jsem se vyšvihl i na trojku. Denní práce na stavbě obvykle končily se slunce západem a na učení už nezbývaly síly ani čas. Za dobré vysvědčení měli děti v Prdeli Zakopané vstup do kina zdarma, zatímco rodiče za mě hrdě platili dvojnásobné vstupné

Katastrofa nastala po ukončení stavebních prací. S volným časem jsem objevil veřejnou knihovnu. Knihy jsem potají pašoval do svého pokoje a schovával je pod nezávadnou hraničkou pornografických časopisů. Jednou jsem byl přistižen, jak čtu jakousi knihu Zámek. Naštěstí jsem se dokázal z nepříjemné situace dostat poukazem, že studuji manuál na otvírání dozických zámků šperhákem od specialisty jménem Kafka.

Několikrát jsem byl přistižen doma dokonce s otevřenou učebnicí. Otec mně pak vyčítal lenost, kdy se válím s knihou po stole a nepracuji pro blaho rodiny. To on v mém věku již dávno upytlačil pro rodinu kapra v chovném rybníku nebo alespoň podpálil sedlákovi stoh sena. V sedmé třídě jsem v pololetí rodiče zcela zklamal. Nepřinesl jsem ani jednu trojku, a i dvojek byla sotva polovina. Jestli to tak půjde dál, ještě nám zlajdačíš a budeš se tahat po kavárnách s intelektuály, řádili rodiče a otec si odepínal řemen. S bitím přestali teprve, když jsem slíbil, že se polepším a opravím si známky do konce roku na trojky a z češtiny to vytáhnu na čtyřku.

Takhle se mi líbíš, zahlaholil unavený otec a protřepával si namoženou ruku. Je vidět, že rosteš pro poctivou práci, a ne pro šibenici. Mně nastaly krušné časy. Ke konci školního roku hrozilo vyznamenání a já tušil pohromu. Rodina třídní učitelky naštěstí vlastnila rozlehlý záhumenek. Okopávat, zalévat a sekat trávu za dohodu, že mě poupraví vysvědčení o dva až tři stupně nahoru bylo pro obě strany výhodné. Já doma ukázal vysvědčení se čtyřkami a v rodině naší třídní si mezitím pochutnávali na kvalitní domácí zelenině.

Rodiče netušili, že jde o falzum, a tak jsem si směl ke konci docházky podat přihlášku na střední školu. Otec elektrikář radil, ať se vyučím a nemutuji si hlavu hloupostmi další čtyři roky. Elektrika je a bude. Vybral jsem si tedy elektroškolu, aby byl otec spokojen, že jablko nepadlo daleko od stromu. Mě oslovily polovodiče a nedbal jsem na jeho dobré rady, abych jako on pracoval s léty ověřenými celovodiči na bázi hliníku a mědi. Se čtyřkami na vysvědčení tě stejně na školu nevezmou, smál se. Navíc – na školy berou stejně podle kupní síly rodičů, a ne podle schopností. A jako úplatek byl ochoten nabídnout maximálně studentskou pečeť a pytlík pomerančů.

Myslím, že ho zklamala škola i já, neboť jsem byl přijat.

A tak chci říct, že důležité je, aby potomek měl na vysvědčení napsáno „Prospěl“. To ostatní je na něm, kam ho srdce táhne a my bychom měli mít takovou míru tolerance, abychom mu minimálně nestáli v cestě.

Jo, a ještě něco vám všem chci říct – hezké prázdniny