Uměle tlačený zánik klasického evropského automobilu je příznakem i alegorií civilizační krize Evropy a Západu.

Záměr od roku 2035 fakticky zakázat výrobu klasických automobilů a dodávek je v rámci Zeleného údělu prvkem natolik zásadním, hmatatelným, reprezentativním a výmluvným, že může sloužit jako určitá zkratka a symbol celého plánu.

Snad žádná jiná agenda neukazuje tak názorně, že „zelená transformace“ jde proti svobodě, proti trhu, proti prosperitě, že je plná bezohlednosti, pokrytectví a diletantství, že ideologická zaslepenost zde válcuje ekonomické uvažování a zdravý rozum, a že ochrana životního prostředí v ní vystupuje spíše jako univerzální záminka a výmluva než upřímný program.

Evropský automobil je dnes prvotřídním produktem, který je výkonný, spolehlivý, komfortní, cenově dostupný, odolný vůči výkyvům počasí, šetrný k přírodě, s dlouhodobou životností, s vysoce rozvinutou obslužnou infrastrukturou. Je prostředkem i zosobněním svobody, mobility a blahobytu.

Vyspělý a konkurenceschopný automobilový průmysl je jedním z mála oborů výroby, kde se EU ve světě ještě drží na špici. Dává práci milionům lidí, drží kulhající hospodářství evropských zemí nad vodou.

Jestliže Green Deal přichází tento fungující ostrůvek (a skutečný „motor“) ekonomiky zardousit a zadupat do země, pokud míní udělat z individuálního motorismu luxus pro bohaté a pokud je lhostejný k dopadům, jež z toho vyplynou pro hospodářství evropských zemí i mobilitu občanů, je nutné tento plán pojmenovat jako zvlášť zavrženíhodný zločin a/nebo produkt chorého myšlení.

Odvětví automobilového průmyslu, které bylo desítky let formováno tržními procesy, lidskou vynalézavostí, soutěživostí, které bylo kolbištěm tvrdě soupeřících podnikatelů, předhánějících se konstruktérů i náročných zákazníků, se nyní stává hříčkou politiků a úředníků. Ti jsou očividně přesvědčeni, že dlouhodobý spontánní vývoj lze šmahem nahradit působením regulace, že namísto výrobců a spotřebitelů má rozhodovat veřejná moc, že technologický pokrok lze jednoduše nařídit.

Automobilkám má být zakázáno dělat to, co umějí, co po generace vybrušovaly k dokonalosti, a namísto toho jim jsou vnucovány technologie, které zatím nestačily dotáhnout k efektivitě, spolehlivosti, praktičnosti, ba ani ke skutečné ekologičnosti, s kterými mají velké dodatečné náklady a kde zaostávají za zahraničními konkurenty. Spotřebitelé mají být zbaveni volnosti vybrat si v nabídce vozů ty, které jim nejlépe vyhovují a které si mohou finančně dovolit.

Nikdo by neřekl slovo proti elektromobilům nebo autům na vodíkový pohon nebo na syntetická paliva. Tato vozidla by si ale měla vydobýt svůj podíl na trhu standardními mechanismy nabídky a poptávky a na základě přirozeného technického pokroku. Ať klidně uspějí, ať třeba vytlačí klasické spalovací motory na okraj nebo do historie – jako dříve DVD zvítězily nad videokazetami, kombajny nad kosami, kalkulačky nad počítadly, traktory nad pluhy nebo pistole nad luky a šípy (a napadnou nás tisíce dalších příkladů). Ale ať se tak stane spontánními tržními procesy ve svobodné soutěži, kde budou mít různé technologie rovné podmínky – bez ideologie, bez dotací, bez všemožných zvýhodňování jedněch a znevýhodňování a zakazování druhých.

Uměle tlačený zánik klasického evropského automobilu je příznakem i alegorií civilizační krize Evropy a celého Západu. Ten v rámci sebedestrukčních procesů (o kterých zevrubně píšeme mimo jiné v knihách Sebedestrukce Západu a Sebedestrukce Západu 2.0) opouští normální svět a všechno, co se v praxi osvědčilo, ve prospěch nebezpečných experimentů. Nic dobrého z toho vzejít nemůže.