Kdo nalezne svou duši, ztratí ji; a kdo ztratí svou duši kvůli mně, nalezne ji.

(Ježíš, Matoušovo evangelium 10,39)

Ano, vím, že psát o zániku Západu je oblíbené již od devatenáctého století. Chci snad být jen dalším z řady proroků věštících jeho pád? S nápisem jsem váhal. Na druhé straně, je tady mezi námi někdo, kdo věří ve světlé zítřky naší civilizace?

Člověk může o zániku psát, protože se na něj těší. Motiv ale může být i zcela opačný: Člověk varuje před hrozícím zánikem, protože má naději, že by se snad dalo ještě něco udělat, aby nenastal.

Při všech negativních věcech, které v naší zemi dnes a denně vidíme, jsme na tom v jistých ohledech stále ještě dobře, ba v mnohém lépe než dříve. Nicméně právě to by nás mohlo ukolébat. Co si pod tím "dobře" a "lépe" představuji?

1. V naší zemi zatím nemáme žádný vážnější problém s muslimskými imigranty.

2. Životní úroveň mezi lety 1993-2007 nebývale stoupla. Od té doby sice více méně stagnuje, ale stále ještě vstřebáváme onen mohutný skok kupředu. Byl v českých dějinách naprosto ojedinělý a domnívám se, že už se nikdy nebude opakovat.

3. Nestoupla pouze úroveň materiální. Výrazně se zlepšilo i naše zdravotnictví. Ano, vím, důvodů ke stížnostem je stále dost. Nicméně každý jen trochu objektivní člověk musí uznat, že přístup lékařů a sester se výrazně zlepšil.

4. Stále žijeme ve svobodné zemi. A mám na mysli více než formální svobodu, danou ústavou a zákonem. Kupříkladu se u nás stále ještě může psát pozitivně o Izraeli – tak, jak to není možné v Německu nebo ve Velké Británii. Tam je sice formálně svoboda také, ale míra autocenzury je obrovská. Novinář, který by v hlavních médiích psal pozitivně o Izraeli, může počítat s vyhazovem. A ti, kteří napíšou něco kritického o islámu, nejsou u nás zabíjeni a nemusí mít čtyřiadvacet hodin denně policejní ochranu.

5. Přes obecnou protikřesťanskou atmosféru se na školách ještě může mluvit pozitivně o křesťanství a vojáci naší armády u sebe mohou mít bibli. (Patrně vás to překvapí, ale ve Spojených státech už to není možné.)

Přes tato pozitiva sdílíme se Západem jednu podstatnou věc: Jako národ vymíráme – a nehodláme na tom nic měnit. Prostě nás to nevzrušuje.

Důvod je jednoduchý – je jím sobectví. Jakmile jsme přestali věřit evangeliu, přestali jsme chápat, že jsme tady pro někoho jiného. Že jsme tady pro Boha, což se vždycky projeví i tím, že jsme tady pro jiné lidi. Přijali jsme ideologii, která nám velí, abychom se starali především sami o sebe, o svou "seberealizaci". Ano, přijali jsme ideologii soběstřednosti.

Člověk ale nemůže mít a správně vychovat děti, pokud je sám sobě středem, sám sobě cílem. Pravda, někdy se ženám zachce mít dítě – když už jim začne jít na čtyřicítku. Některé ženy si ani nepřipustí, že dítě potřebuje také otce a že mu velice prospívají sourozenci. Když si pak dítě pořídí, někdy zjistí, že je s ním moc práce. A že je dítě skutečně zdržuje od kariéry, jak byly varovány. Ano, některé ženy pochopí, v čem je skutečná hodnota, a obětují pro dítě svou "seberealizaci". Nemusí se ani stát křesťankami, aby okusily něco z onoho Ježíšova paradoxu, který je mottem tohoto článku: Něco obětují, a získají mnohem více. Mnohé ovšem volí tu seberealizaci. Vydají drahý peníz za hlídání dětí a vrátí se do práce. Chtějí stačit vše – ale své dítě pak zpravidla prohrají.

Lidé usilující o seberealizaci či pohodlné vegetování se mění na izolované ostrovy. Jsme společnost natolik individualistická, že mnohé ani nenapadne se nějak uskrovňovat či omezovat kvůli dětem, kvůli životnímu partnerovi, kvůli rodičům. Necítíme žádné závazky ani vůči rodině, natož vůči obci nebo národu.

Heslo doby vystihuje sousloví z reklamy: "Nevaž se, vodvaž se!" A tak jsme se "vodvázali". (Možná by pozorovatel z jiné kultury mohl říci: "Jsou jako utržení z řetězu.") Máme pocit, že když se nikdy a nikde nebudeme vázat, užijeme si skvělý život a nepropásneme žádnou z příležitostí, které se nám nabízejí.

Nicméně skutečným výsledkem je generace, které chybí jakákoli podstata. K ničemu se nevážeme a ničím se necítíme vázáni. Náš život postrádá jakoukoli kontinuitu. Chybí nám páteř – ne ve smyslu anatomickém, ale ve smyslu jednotící linie života, který k něčemu směřuje. A proto nám často chybí páteř i ve smyslu morálním.

Každá pořádná věc v životě vyžaduje nějaký závazek, popřípadě nějakou závaznost. Bůh zamýšlel manželství jako hluboký vztah – a každý hluboký vztah je spjat se závazností – i se závazky. Někdy výslovnými, někdy nevyslovenými, ale to neznamená, že nedůležitými.

Podobně chceme-li vychovat děti, vyžaduje to dostát nesmírně závaznému rozhodnutí. Jinak vychováme emocionální mrzáky. Nevěříte? A zajímali jste se o statistiky, kolik lidí dnes potřebuje psychiatrickou pomoc?

Chceme-li něčeho podstatného dosáhnout v obci či v národě, potřebujeme být lidmi "z jednoho kusu", aus einem Guss, říkají Němci, men of integrity, říkají Angličané. Ani ve společnosti či politice nedosáhneme ničeho, co stojí za řeč, nebudeme-li obklopeni lidmi, kteří se na nás mohou spolehnout a na které se můžeme spolehnout my. I tam je třeba závaznosti.

Podobně je tomu i v duchovním životě. Z oněch 708 000 tisíc věřících, kteří se nechtějí vázat žádnou církví, patří velká část k lidem, kteří se "nechtějí vázat" ani duchovně. Jenže skutečný duchovní růst není možný bez hlubokého obecenství. Bez obecenství si ovšem můžeme pěstovat iluzi o své duchovnosti, ba dokonce i o své nadřazenosti nad "pánbíčkáři", kteří se s církví ještě obtěžují.

Závaznost nás vždycky omezuje. Jistě, ne každá závaznost je smysluplná. Jsou závazky, ze kterých je dobré co nejrychleji se vyvázat (např. závazky vůči lidem, páchajícím zločiny). A nikdo by neměl setrvávat v žádném nelegitimním svazku, v němž je manipulován a zbaven svobody. Obecně nás ale snaha nevázat se, ba všemi závazky pohrdat, přivedla k vymírání. Umíráme duchovně a vymíráme statisticky.

Nemusí tomu ale tak být navěky. Můžeme se rozhodnout, že naše slovo bude platit, i když nás to bude něco stát. Můžeme se rozhodnout budovat pevná manželství a pevná přátelství. Možná sice už nezachráníme Západní civilizaci, ale zakusíme něco z Ježíšova paradoxu, který je mottem tohoto článku. Ano, kdo je ochoten se obětovat pro druhé, může najít skutečný život. Kdo jedná výhradně sobecky, sám sebe ztratí.

22. ledna 2012