Naše slavná normalizace, za níž mi bylo vychovávat své syny, tabuizovala řadu témat. Patřily k nim také boje československých vojáků v zahraničí za 2. světové války. Až na samém konci naší kulturně-historické Biafry začaly prosakovat ze zahraničí některé tituly, které se o nich zmiňovaly.

Na jaře 1989 pak vydalo nakladatelství Naše vojsko knihu „Mnozí nedoletěli“, v níž František Loucký sestavil přesné seznamy našich letců padlých v Británii. I ti, kdo – jako já – měli povědomí o této kapitole našich moderních dějin, byli mnohdy zaskočeni tím, kolik těch našich hrdinů bylo, jak masivní jev to byl a v jakém je rozporu s řečmi o českých Švejcích.

Kluci a mládenci nad podobnou literaturou začali ožívat a pídit se po pamětnících. Skupinka, do níž patřil můj syn Dominik, vypátrala v pražském Suchdole odbojáře Rudolfa Pernického, navštívila ho a dohodla večerní přednášku na dejvické technice.

Nečekala jsem sice, že by syn dorazil před půlnocí, ale když už byly dvě hodiny ráno, usoudila jsem, že je zle: asi na ně vlítli policajti. Čekala jsem a - půl roku před převratem - jsem probírala, jaké důsledky bude asi odbojářský večer mít a jak tomu budeme čelit.

Minula třetí hodina a ve dveřích se objevil Dominik. Rozjařený, nadšený, s očima na vrch hlavy. Ukázalo se, že studenti měli tolik dotazů, že ani nechtěli vzácného hosta pustit, a když debata skončila, šla s ním pořadatelská skupina pěšky až do Suchdola a pak samozřejmě pěšky zpátky. Šli jsme tehdy spát až ráno a o rok později byl Rudolf Pernický jměnován plukovníkem, v dalším roce generálem. Někteří přece jen doletěli.

Letos ministr Dobeš usoudil, že by také škola měla přispět svým dílem k výchově mládeže k národní hrdosti, a je to správné. Nedávno jsem se dala v autobuse do řeči s vysokoškolským studentem, který měl připravit práci o odrazu komunistického režimu v české literatuře a – horribile dictu! - nenapadl ho jiný autor než Milan Kundera. Jméno „českého Solženicyna“ Karla Pecky v životě neslyšel a za moje upozornění byl velmi vděčný. Mezi intelektuály naopak přišlo do módy slovo „Čecháček“ a začal ho hojně používat i muž, který měl tu čest, že směl Rudolfa Pernického vyznamenat. President Václav Havel.

Podporuji iniciativu ministra Dobeše. Navíc prohlašuji výraz „Čecháček“ za sprosté slovo. Nemělo by se používat nejen v přítomnosti dam, ale především před dětmi.