Církve se snaží o společný pohled na sporné dějiny

Kdy ž jsem byl před lety na stáži v USA, navštívili jsme univerzitu v arizonském Flagstaffu. Hovořila s námi i specialistka na původní Američany a padla otázka: „Je možné napsat historii amerických indiánů tak, aby s tím souhlasily všechny kmeny?“ Leč etnoložka, i když pochopitelně fandila předmětu svého oboru, odpověděla stručně: „Ne.“ Cosi podobného platí i pro církve v Česku.

Obyvatelé českých zemí překonali strukturu kmenů už dávno. Ale kdyby se někdo zeptal: „Je možné napsat historii českých náboženských komunit tak, aby s tím souhlasily všechny církve?“, odpověď by asi zněla: „Ne.“ Tím není řečeno, že snaha o mezicírkevní dialog nemá smysl. Jde o jinou věc: odhadnout mantinely, ve kterých tento dialog může mít smysl.

Nejspornějším obdobím zůstává začátek 17. století, více či méně násilná rekatolizace. Ne proto, že by k té éře chyběla fakta, ale spíše proto, že tato fakta i po 400 letech žijí vlastními životy. Že pomáhají vytvářet stereotypní obrazy, o něž se opírají nejen mýty, ale i současné politické kampaně. Třeba kampaň proti církevním restitucím.

Už proto je jistě dobře, že vznikla Komise pro církevní dějiny 17. století. Svědčí přinejmenším o tom, že ochota k dialogu tu je. Ale očekávat od dialogu společný výklad sporné éry by bylo pošetilé. Asi jako očekávat, že se Apači a Dakotové shodnou na společném výkladu dávných bitev o loviště. Pro začátek by úplně stačilo hledat nejmenší společné jmenovatele, na nichž se náboženské komunity ve vztahu k historii shodnou. To je ostatně i aktuální potřeba v nemalé části společností Západu, jež vykazují názorové rozdělení zhruba 50 : 50 (od USA až po Rakousko, jak dokládají výsledky referend či voleb).

Hlavní pozornost se samozřejmě soustředí na církev římskokatolickou. Jednak proto, že je největší i nejvlivnější. Ale i proto, že právě ona je považována za vítěze událostí před 400 lety – notabene za vítěze na úkor ostatních. Ať se tento tradiční výklad uvádí ne-li na pravou, tedy alespoň na pestřejší míru. Ale nezapomínejme, že katolické církvi klade otázky i ta úplně nejnovější historie. Po čtyřicet let komunistické vlády byla v pozici utlačovaného, okradeného, zavíraného, pronásledovaného. Měla dobře nakročeno k tomu, aby běžní lidé vytěsnili stereotypy „doby temna“ a fandili jí už ze zásady coby slabšímu, který to „dostával sežrat“. Nepromarnila katolická církev část tohoto kapitálu v posledním čtvrtstoletí?

LN, 8.7.2017