Výrazným rysem české ekonomické transformace bylo téměř od samotného jejího počátku přesvědčení, že morálkou není třeba se zdržovat. Lidé sdílející toto přesvědčení se brzy stali hlavními protagonisty polistopadového vývoje a zůstali jimi doposud. Pravda, byly světlé výjimky. Jednou z nich byl Petr Pithart, který jednak poctivě oznámil snahu ho zkorumpovat (nakonec byl kvůli tomu mnohým pro smích), jednak jako tehdejší předseda české vlády vyjednal privatizaci Škodovky. V době, kdy vedl jednání, mu spílali jakožto člověku, prodávajícímu rodinné stříbro. Když se po letech ukázalo, že prodej Škodovky Volkswagenu byl skvělý tah, který velmi prospěl celé naší ekonomice, nikdo se s omluvou neobtěžoval.

Petr Pithart byl ovšem výjimkou. Symbolem prvních privatizačních kroků byl Miroslav Macek, respektive jeho způsob, jak "privatizoval" Knižní velkoobchod. Tehdy dostala celá společnost zřetelný signál, že vítězná strana (ODS) se s morálkou zdržovat nebude a že ring je volný pro chytré a bezohledné šíbry. Během bankovního socialismu v prvních dvou třetinách devadesátých let pak všelijací vykukové dostali miliardy na různých "úvěrech", které nakonec splatili daňoví poplatníci. V té době zřejmě došlo - pod blahosklonným dohledem ODS - k přelití miliard korun do kapes lidí bezskrupulózních, v mnoha případech ničeho se neštítících. V polovině devadesátých let už nikdo v naší zemi neměl iluze, oč vlastně jde. Václav Klaus tleskal lidem jako jsou Kožený, Tykač a podobní. Nu, máme, co jsme si zvolili.

Byla to teoreticky levicová ČSSD, která v podstatě dala do pořádku bankovní sektor. Udělala to, čemu se Václav Klaus dlouho bránil. Bohužel právě za vlády ČSSD jsme my, daňoví poplatníci, zaplatili účet za sanaci vytunelovaných bank.

Představitelům ODS se pouze "podařilo" prodat IPB Nomuře. Kdepak nějaké úvahy o tom, komu IPB prodáme! Takovými úvahami se "zdržoval" Petr Pithart, kterému šlo nejen o to, přivést do Škodovky zahraniční kapitál, nýbrž i o to, jakého druhu kapitál to bude, tj. jaké podnikatelské prostředí a jaké mravy si s sebou do naší země přinese. Člověk nemusel být velkým finančním odborníkem, aby věděl, že Nomura je banka, kterou spravují draví gauneři. Ostatně, náležitě nám to předvedli.

Náhlé a dramatické převzetí vlády nad IPB padá rovněž na vrub sociální demokracie. Nevím, zda by se IPB opravdu položila (a možná i způsobila dominový efekt), ale považuji to za možné. Proto bych sociálně demokratické vládě tento krok nevyčítal. Možná nebyl nutný, možná zachránil celý náš bankovní sektor.

Mluvil-li Miloš Zeman o "spálené zemi", nebylo to tak docela pravda z hlediska ekonomického, bylo to ale více méně pravda z hlediska morálního. Bohužel nástup vlády ČSSD neznamenal nějaký zásadní obrat.

Paradoxně se ČSSD projevila jako velký přítel velkého kapitálu. Vzhledem k daňovým pobídkám se v naší zemi uchytila řada velkých firem - Panasonic, Philips, Hyundai atd. Medializovaný případ paní Regecové z Hranic ovšem náležitě ilustroval, že ČSSD je ochotná jít tvrdě za svým a že na "malé lidi" moc nemyslí. Během vlády ČSSD se z naší země stala velká montovna, což přineslo rychlý pokles nezaměstnanosti a rychlý růst HDP. Nyní ovšem přišla krize a ukazuje se, že mnohé z toho stálo na vodě.

Problém je v tom, že ČSSD se s velkou lehkostí přenášela a přenáší přes řadu morálních otázek. Vezměme si třeba ony daňové pobídky. Ano, postavilo se mnoho továren, které daly mnoha lidem práci. Nicméně mnoho Čechů o tuto práci nestálo, a tak jsme dováželi gastarbeitery. Teď nevíme, co s nimi. Víme už to, že 15 % těch, kteří ztratili práci a legální pobyt, se dalo na dráhu zločinu. Měli patrně pocit, že jim nic jiného nezbylo.

Bohužel ODS měla ekonomicky pravdu, když tvrdila, že daňové pobídky deformují celé hospodářství. Daňové pobídky, které ČSSD štědře rozdávala, bylo vlastně nadržování těm, kdo už peníze měli. Daně ale bylo potřeba vybrat, a museli je tedy zaplatit drobní a střední podnikatelé. ČSSD se zde věru nechovala jako Jánošík, který bohatým bral a chudým dával - spíše naopak. Za její vlády se drobným a středním podnikatelům moc nevedlo. Bohužel, v ČSSD si tento problém nepřipouštějí. Příliš věří na sociální inženýrství. Pokud se ujmou moci ve chvíli, kdy bude hospodářská krize vrcholit, čeká nás katastrofa.

11. října 2008 jsem v článku Kam až spadnou burzy psal, že "krize se zastaví, až lidé budou moci něčemu věřit". Krize, která zachvátila v podstatě celý svět, je krizí důvěry: Ukázalo se, že nelze věřit ani auditorům, ani bankéřům s tou nejlepší pověstí. Ukazuje se, že podnikání bez morálky může fungovat možná i několik desetiletí, ale nakonec stejně budeme muset zaplatit účet. Jelikož v naší zemi se politici, podnikatelé i publicisté volání po morálce vysmívali, zaplatíme účet podstatně vyšší.

Jakkoli považuji lhostejnost vůči morálnímu rozměru za hlavní nedostatek ODS, mluví v současné době v její prospěch, že se snaží bránit se populistickým řešením. Přesto bylo uzákoněno několik nesprávných rozhodnutí a další nás patrně neminou. Ovšem ujme-li se vlády ČSSD, čeká nás přímo příval populistických řešení.

Zákaz (pardon, vysoké zdanění) ojetin se zdůvodňuje bohulibou snahou o zlepšení životního prostředí. Přiznám se, že za ním vidím lobbistické tlaky automobilek, které se tímto způsobem elegantně zbavily konkurence. Poškození jsou lidé s nejnižšími příjmy, kteří na ojetinu sice dosáhli, na nové auto ale mít nebudou.

Úvahy o tzv. šrotovném, tj. o příspěvku na nové auto všem, kdo se vzdají starého, opět pomůže automobilkám, nikoli lidem. Lidé s nižšími příjmy si nové auto nekoupí, i když by si ho mohli koupit výhodněji než dříve. Pomůže se spíše střední vrstvě, ovšem státní kasu to patrně přijde dosti draho. Stát tak pomůže těm, kteří to zase až tak moc nepotřebují.

Veškerá opatření, která mají povzbudit spotřebu, jsou ve skutečnosti dlouhodobě jen prohlubováním problému. Jak se vyjádřil jeden americký ekonom, je to, jako kdybyste člověku s nadváhou doporučovali, aby jedl více koláčů. Ne, přátelé, nemusí se nám to líbit, ale ekonomika tak vyspělé země, jako je Česká republika, prostě dlouhodobě neporoste šestiprocentním růstem. Krize je pro celou západní společnost příležitostí promyslet dlouhodobé priority a strategie. Tak, jak to šlo v posledních třiceti letech, už to nikdy nepůjde. Ano, můžeme se k tomu na pár let ještě vrátit - náraz pak bude o to horší. Pak už nebude krachovat bankovní sektor, ale přímo celé státy.

ČSSD volá po "protikrizových opatřeních". Mám obavy, že veškerá opatření budou mít pouze velmi omezený účinek. Hrozí ale, že budou stát nesmírně mnoho a že se prostě "nevyplatí". Zásadní chybou ČSSD bylo, že v tučných letech neusilovala o vyrovnání veřejných rozpočtů. Obávám se, že různé "ozdravné balíčky" z její dílny by mohly nakonec stát tolik, že by veřejné finance nedal dohromady už nikdo.

Nemá smyslu se tvářit, že jsme pány světa a že krizi "vyřešíme". Považoval bych za poctivější a smysluplnější nalít si čistého vína a přiznat, že jsme si žili nad poměry. Na čem ale rozhodně můžeme pracovat, je morální ozdravění celé společnosti. K němu patří i to, že přestaneme protežovat velké podniky na úkor středních a malých. Patří k němu i to, že začneme ctít zákony, které máme. ČSSD udělala chybu, když chtěla poplatky vyřešit příliš rychle, i za cenu pohybování se na hraně zákona. Poplatky opravdu nikoho nezabijou. Až se ČSSD dostane k moci, mohla postupovat legální cestou. Zatím se jí jen podařilo prohloubit beztak už panující nemravný chaos.

Ano, současná krize je problém, ale je i příležitostí. Jakákoli řešení, která nabízejí pouhý návrat k tomu, co zde bylo, tedy více méně "více téhož", jsou podle mého mínění odsouzena k nezdaru. Možná bychom měli více naslouchat politikům a ekonomům, kterým jde o víc než o návrat ke starým kolejím. Není jich, bohužel, mnoho. Jednoho však máme. Jmenuje se Tomáš Sedláček.

8. února 2009