19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Pro všeobecné ponaučení k Mistru Janovi

25.11.2021

Dalo se s tím počítat. Zatímco 28. říjen, Den vzniku samostatného československého státu, už celkem nikoho z prostého lidu k nějakému vzpomínání nevyprovokoval (pokud nenadával na všemožné nákupní řetězce, které ani ne tak na památku jako ze zákona neotevřely), tři týdny poté následující 17. listopad vyprovokoval nejrůznější oficiální instituce i samozvané občanské grupy k nejrůznějším ani ne tak vzpomínkovým jako převážně demonstrativním až oslavným aktivitám. Jako téma protestu se hodilo všechno: od domácí politiky po celosvětovou pandemii.

Už je to 32 roků… Čekal jsem, že si třeba alespoň pár desítek tehdejších studentů, co tenkrát táhli z Albertova přes Vyšehrad a dál kolem kordonu policie u Ministerstva vnitra a životního prostředí po nábřeží, dnes vesměs padesátníků a vážených občanů (vždyť jen na kolik důležitých politologů ta doba zadělala…) tuto štrapác alespoň z nostalgie připomene. A právě v čele s těmi, kdo si tenkrát na nábřeží prvními kroky kolem Havlovic secesního činžáku začali vyšlapávat trasu budoucí významné kariéry, Markem Bendou, Jiřím Dienstbierem či Šimonem Pánkem. Spoluorganizátoři, již měli (jak udává Wikipedie) rozhodný vliv v nasměrování průvodu od Národního divadla do středu města (jiné prameny uvádějí, že to bylo na popud provokatérů z řad StB…), což se posléze stalo roznětkou revoluce.

Žádný vzpomínkový pochod se však nekonal

Bouřilo se už jenom na ověřených památných místech střední Prahy, ležících v pohodlném dosahu televizních štábů. Nejvíc proti českému premiérovi a jeho vládě, českému prezidentovi a jeho Hradu, českým vakcinologům a jejich vraždícímu koktejlu a celkově proti všem českým koblihám. (Odbočka: ten vzkaz ze Staroměstského i pro mě ´Koblihy všech zemí, vyližte si náplň´ považuji za to nejvtipnější z posledních prodemonstrovaných let, jenom si nejsem jist, zda ho lze vztáhnout i na spřátelené usácké donuty.)

Nejvíc se toho vzpomínkově našlapalo po legendární Národní třídě, nejvíc nastálo a napovídalo tam, kde si organizátoři vzali za rukojmí své hry samotného Jana z Husi. Radost přítomných z konce oligarchy, agenta StB a dotačního podvodníka byla tak upřímná, až se to chtělo věřit. V takové atmosféře ať se řekne cokoli, vyvolá salvu souhlasného nadšení. Však to známe z historie.

Akci si vzal na povel muž v klobouku

Benjamin Roll, náhradník za uprchlého rusovlasého otce zakladatele Mikuláše Mináře, a další vystudovaný křesťan, jistě i on řídící se přikázáním ´Nepokradeš´. I lhaní se v Desateru zapovídá, přesto proč do plamenné řeči (tak plamenné, až se při ní přihlížející Jan Hus zatetelil) nezamontovat osvědčenou vždy zabírající připomínku o třiceti tisících obětech, které nemá na svědomí covid, ale „naprosto příšerně se předvádějící Babišova vláda“.

Pokud nebude občanská společnost silná, „bude se v lednových volbách 2023 rozhodovat mezi dvěma populisty nebo extremisty“, zaroloval řečník do dalšího tématu, maje zřejmě na mysli výsledek sice demokratické, leč nevhodné volby nezodpovědné poloviny národa. A on přitom musí něco vědět, má přece číslo na toho tam nahoře, a navíc už sám možná leccos naznačil ve své bakalářské práci ´Kdo tedy může být spasen´ obhájené na Evangelické teologické fakultě UK. Závěrem se ještě davu svěřil, že Milion chvilek má rovněž obavu z prezidentské kampaně, kterou již rozjel premiér v demisi. Co na to říct? Můj ´sešívaný´ soused má zase obavy, že sparťanský extrémní populistický neevropsky unijní oligarcha Křetínský rozjel kampaň na vybrakování jeho Slavie. Tak to holt někdy s kampaněmi bývá.

Řečník připomínající i zapomínající

Nejvíc se ovšem do oslavné hysterie svou další čtvrthodinkou slávy trefil bývalý disident a díky tomu následně špičkový politik (míněno politik pohybující se ve špičkových funkcích) Petr Pithart. Nejdříve připomněl, co pro tento národ udělalo již skoro zapomenuté hnutí Milion chvilek pro demokracii: „Ten hlavní úkol byl přetavit sílu a odhodlání lidí na náměstích a návsích v sílu a rozhodnutí voličů.“ Leč již nedodal, v co se asi přetavily ty po chvilkách vysbírané a nakonec nevyúčtované miliony – že by v cihličku zlata?

Od poděkování spojeného se současným zamlčením přešel Petr Pithart rovnou ke krvi. Mluvič z povolání, jehož si ovšem onen dramatický den nepamatuji z nějakého vystoupení na Albertově, na Vyšehradu ani na Národní, zabrnkal hlavně nepamětníkům na protivládní city tvrzením, že tenkrát tam tekla krev. Tak nevím, co kde viděl, když tam nebyl. Pokud krev teče, většinou zůstanou viditelné stopy. Ale ani nekapala. Byl jsem znovu na místě činu už druhý den ráno, a nikde nic, ani na dlažbě, ani v podloubí; kdyby nějaká krev byla, rozhodně již připomenutá květinami. Jenže nějaký brutální zákrok byl ´shora´ vysloveně zakázán poté, kdy bezpečnostní schůzka ministra vnitra Kincla s generálním tajemníkem KSČ Jakešem a krajským tajemníkem Štěpánem rozhodla, že pořádkové služby mají udržet klid a pořádek, a nezasahovat proti demonstrujícím silou.

Pádlujem vtříc průseru, po proudu do Bruselu

A tak s rukama zašpiněnýma neexistující krví našich studujících dětí přešel P. P. rovnou k budoucímu prezidentu apelem shromáždit na jednu kupu všechny kandidáty, kteří spolu mluví a jejichž druhdy nesplněné sny (Schwarzenberg, Drahoš) nakonec „vedly k volbě prezidenta, pro kterého je ústava plastelínou, místo toho, aby to byly hluboce uložené základy stavby našeho společného domu“, a následně ze středu demokratických stran (jak se samy o sobě přesvědčují) vygenerovat toho nejlepšího stavitele.

Dojemné byly i jeho poezií vyštafírované starosti o správném směru driftování v našem středoevropském teritoriu. Poláci a Maďaři, bývalí soudruzi z RVHP, se totiž dnes necítí jako my spolupatřit k Bruselu „a jako od západu utržený břeh odplouvají ke Kaspickému moři“. (A proč nestačí do Kyjeva, je to přece mnohem blíž a po cestě?) Nám to ovšem nehrozí, neboť my vytrváme: „V rozbouřených vodách dnešních krizí nepřestaneme pádlovat směrem k nedokonalé a pořád té nejlepší myšlence. K Evropě jako k jednotě, která je bohatá růzností svých členů. Pádlujeme, ahoj!“ No potěš pánbůh, že, bakaláři Benjamine?

Nestrašte chartistku uprchlíky!

Do třetice všeho dobrého, resp. úsměvného, nakonec ještě o strachu, s níž se veřejnosti svěřila chartistka psychoterapeutka Věra Roubalová Kastlánová (typické: onoho sedmnáctého disidenti nikde, poté však už pokaždé všude…), s tím, co jí leží na duši: „Je to strach z uprchlíků. To, co se teď děje na polsko-běloruské hranici, je zločin a doufám, že naše nová vláda se bude chovat jinak a nabídne humanitární pomoc…“ Nerad bych tuto otištěnou pomatenost přisoudil jí, možná se o ni zasloužilo nějaké novinářské trdlo webu Forum24. Totiž mít strach z uprchlíků nebo totéž o uprchlíky je něco zatraceně rozdílného.

A na závěr připomínky staroměstské sešlosti už jenom bilanční výron spokojenosti bývalého předsrpnového komunisty, poté zasloužilého disidenta a díky komunistům polistopadového politika mnohých z nejvyšších funkcí Petra Pitharta: „Chtěli jsme, aby se demokratické strany daly dohromady – a daly se. Nechtěli jsme Babiše premiérem, a už jím vlastně není. Nechtěli jsme, aby komunisti byli ve Sněmovně - a nejsou tam!“ Přitom bez nich by on sám v Havlově stínu sotva někdy byl tam, kde všude nakonec skončil: „Komunisty jsme (po listopadu – pozn.) zakázat nemohli, potřebovali jsme je,“ řekl ještě před rokem v Interwiew Plus Českého rozhlasu. Neboli slovy Shakespearovými „Rudý mouřenín posloužil, rudý mouřenín může jít.“

I takové bylo ponaučení ze současného krizového vývoje naší společnosti, předloženého lidu v onen významný den na Staroměstském náměstí.