19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Práva bez hranic

20.10.2020

V přílivu informací a novinek každou chvíli narazím na nějakou podivnost, která se tváří jako že nic – normálka, ale není to nic a není to normálka! A mně to pak nedá, abych se k tomu nevrátil a nepodíval se na stejnou věc z dalšího úhlu. Někdy jsou ty podivnosti k smíchu, jindy k pláči a někdy ke vzteku.

Ke vzteku jsou například zprávy o tom, že zas padlo nějaké osvědčené tabu – co se nedělalo, už se dělá a svět už nebude jako dřív! Například zprávy o brutálním násilí – ne mezi chlapy nebo mládenci, se kterými čerti šijí (to tu je a bylo) – násilí mladých vůči starším lidem, dětem, mezi dětmi, vůči nemohoucím, násilí vůči ženám, děvčatům. Z nepochopitelných nebo malicherných příčin nastane exploze surovosti jako v akčním filmu, kde na životě či neživotě nezáleží, jenže tato exploze není hraná a na jejím konci je zničený lidský život. Tyto zprávy většinou ale nestojí za komentář, analýzu a řešení – mantinely prostě nejsou a nebudou – zvykněte si! Už to tak je a bude – něco jako autonehody. Při troše opatrnosti a štěstí vás to nepotká.

K úsměvu jsou proti tomu zprávy, že v rámci zkvalitnění života se nedoporučuje, či zakazuje používání některých slov a otázek, aby nikdo netrpěl a necítil se dotčený – nová, umělá tabu, kterým je věnováno mnoho času – takovou nespravedlnost umí řešit mnohý.

A s tím souvisí to, že ve jménu rovnosti a světa bez křivd se vynořují nové a podivné nároky těch, kdož mají nějaký – třeba jen zdánlivý – handicap oproti jiným, anebo se jim prostě s tím, co mají, život nelíbí. To je vděčný a věčný materiál k řešení i pro politický boj.

(Všechno napravíme, křivdy odčiníme. Na nespravedlnost a utrpení se budou děti chodit dívat do muzeí!)

Společné mají tyto podivnosti to, že jejich konatelé či předkladatelé si myslí, že jsou v právu!

Právní stát, to byla meta pro ty, kdo zažili stát částečně bezprávní. Zákony zajišťující právo a ne bezpráví… zákony a normy platné pro straníky i nestraníky stejně! Jedno právo! Jenže není právo jako právo!

Je právo, které člověka omezuje, je vymáháno, bezúhonnost či čisté svědomí je odměnou, trest je důsledkem nerespektování.

Je právo (nárok) člověka zbořit omezení dle vlastního uvážení? To jsme přece už někde jinde!

Jako by měl každý právo na cokoli – na vše pěkné a příjemné, co život může přinést, přičemž to právo paradoxně není ničím podmíněno a nekončí tam, kde začíná zmar něčeho, co je pěkné a příjemné někomu jinému! Právo podle revolučního vzorce, kdy nároky mají ti, kterým se něčeho nedostává a jsou řádně namíchnutí, a ti, kdo něco mají, ti žádná práva a jistoty nemají.

Dneska lze za utiskované dosadit kohokoli (každému něco chybí, každý by se mohl mít lépe), a za zlé kapitalisty se dosazují malé ryby – běžní, nepodivní lidé. Neberou se jim fabriky, ale zvyky, jistoty, tradice. Pojem „pracující inteligence“ dostává jiný, významnější význam.

Náboženství byla a stále snad jsou založena na mnohých pevných zákazech a příkazech a až po jejich dodržování, či upřímném snažení, či upřímné lítosti nad hříchy je právo na ráj.

Nebylo to tak, že se přikázání upravovala, aby vyhověla všem žadatelům a nikdo nebyl diskriminován: Neplnils, tak táhni ke všem čertům!

A to je ten princip, že nic není zadarmo – musí být práce nebo aspoň snaha a pak je odměna a za lumpárny je trest. Na tom rostla evropská civilizace a teď pomalu slábne, protože se toto pravidlo obrací – práce se trestá a lumpárny či zbytečnosti se tolerují, někdy i honorují. Doufejme, že jsme opravdu (jak se v naší zemí říkalo a naříkalo) 100 let za opicemi a že za nimi ještě dlouho zůstaneme a nebudeme muset řešit to, co řeší ti, kdož jsou obrazně o těch 100 let před námi. Například že zákony opět platí jen pro někoho, že se muži zákona staví do latě či mimo zákon a jsou napadáni a lynčování, aniž by to vyvolalo rozruch.

My si tady můžeme zatím ještě laškovat s všelijakými nápady a nároky.

Nejatraktivnějším a ukázkovým příkladem je pomalu zrající právo na „veselku“ pro libovolné objekty – živé i neživé! Zachování rodu, štafety života, kultury, tradic a hodnot… co to je? To nehraje roli, hlavní je, aby veselka byla pěkná a veselá, bez ohledu na to, kdo/co je snoubenec č.1 a kdo/co je snoubenec č. 2 (č. 3 …).

(V nedávné pohádce Na dobrou noc si mladá slečna vzala za muže lachtana a porodila mu dokonce i lachtaňátka – staromódní okolí mělo řeči, ale když se měli rádi, tak proč ne, že? Už ne krásná princezna a udatný princ nebo Honza a boj se zlem… teď se dětem v pohádkách vštěpuje boj s předsudky. Bude z nich mládež nová – mládež bezpředsudková! A podle podobného vzoru můžeme vymýšlet:

Právo na veselku i pro singles.

Právo na rozvod i pro ty, kzeří se nevzali.

Právo na vítězství, aniž bych se účastnil závodu.

Právo na spravedlivou odměnu za práci i pro toho, kdo nepracoval.

Právo na soucit pro bezcitného.

Právo vyhrát volby, aniž bych kandidoval.

Právo být členem souboru, aniž bych uměl zpívat.

Právo být géniem, aniž bych měl všech pět pohromadě.

To vše jsou nároky a práva nesmyslná při poměřování s historicky zažitým právem. Takhle natvrdo jsou zatím jen na papíře, ale mám pocit, že ten algoritmus, dle kterého jsem je vymýšlel, je živý – za tím vším je reálně uplatňované právo: Právo nazývat věci nepravými jmény! A z tohoto práva pramení většina nepravostí!

I nesmysly patří k životu – užitek i neužitek, ale neužitek je jen vedlejší produkt pokusů o užitek, nemůže být úmyslný a cílený. Jako kdyby hospodář víc pečoval o plevel než o žito.

Můžeme se ale nad podobnými nápady usmívat, či ohrnovat nos a ohánět se konzervatismem a jeho hodnotami, ale jsme při tom stejně směšní a stejně nepraví. Právo užívat plody křesťansko-židovské civilizace, aniž bychom ji respektovali a udržovali při životě, je stejně nesmyslné a směšné jako výše uvedené – zatím vesměs fiktivní – příklady nároků. Také si na něco hrajeme a tím mnohé postupně ztrácíme.