Poslední dobou se opět vyrojily diskuse o původu česko-německé nesnášenlivosti, která v minulém století vyústila v zemskou tragedii. Protože jsem byl od malička školou i sdělovacími prostředky (rodiči již méně) ubezpečován, jak to po válce dobře všechno dopadlo, doufal jsem, že se již k té historické události bude veřejnost vracet, asi jako k napoleonským válkám. Zdá se však, že je to naopak věc podstatně současnější, než by si zasloužila. A hlavně, je okolo ní pořád dost mýtů.

Jak jsem se seznamoval i s jinými údaji, než které poskytovalo černobílé vidění roku 1945, bylo stále jasnější, že tak jednoduché jako v poválečných filmech či učebnicích to asi nebylo. Nejzajímavější (často současně i nejtrapnější) ale byla a zůstává diskuse na úrovni klukovské rvačky: kdo si začal?

Češi v květnu 1945 pouze vzali do svých rukou spravedlnost a trestali hříchy šestiletého útlaku, následujícího po mnichovském pokoření a vyhnání. Jenomže oni ti Němci se v roce 1938 konečně domohli práva na sebeurčení, které jim jako všem ostatním národům zaručovalo versaillské poválečné uspořádání Evropy a které jim nová Československá vláda v roce 1919 upřela. Ale měli na ně skutečně právo po prohrané válce a jazykových válkách na přelomu 19. a 20. století?

Nejjednodušší vysvětlení měla oficiální československá doktrína. Tři sta let jsme trpěli pod hrůzovládou domu habsburského a za snaživé spolupráce Vatikánu. Tímto stylem se dostáváme někam na Bílou horu a k následné popravě „českých pánů“. Přejděme fakt, že většina popravených nebyla z panského rodu a český měli společný jen inkolát, tedy „bydliště“. Mateřštinou jim byly oba zemské jazyky, ale jako příslušníci vyšší společnosti mluvili a psali především latinsky. Takže se pátrá dál v historii. Při pátrání po vzniku dvojjazyčnosti na území dnešní České republiky se obvykle všichni shodnou na kolonizačních iniciativách posledních Přemyslovců.

Opravdu je třeba jít tak daleko při pátrání po česko–německé či německo–české netoleranci?

Jakkoli je těžké vžít se do myšlenkových pochodů lidí žijících zde od německé kolonizace až po třicetiletou válku, zaděláno na budoucí problémy bylo až na konci osmnáctého století, kdy se majitelům panství v zemích Koruny české silně nelíbilo, jak po prohraných prusko-rakouských válkách dochází k centralizaci politické i hospodářské moci do Vídně. Jak je to vše spojeno s tím neznabožským osvícením.

Osvícenství přineslo Českému království nejen císaře Josefa, ale i několik etnografů zaujatých lidovými zvyky. Protože mezi sebou hovořili německy či francouzsky, a samozřejmě ovládali latinu i řečtinu, zaujala je komunikační řeč zkoumaného etnika – lidová němčina a lidová čeština. Ta první měla svůj vysoký protipól v Schillerovi a Goethovi, ta druhá v autorech mnohem starších, tedy již archaických.

I řekli si ti osvícení duchové, že se s tím musí něco udělat. Se svou německou důkladností se pustili do díla. Výsledkem je….?

V učebnicích se tomu říká Národní obrození.

Je to posvátná a nekritizovatelná stéla, ke které vzhlíží již dvě století (tedy nejméně osm generací) ti, již se cítí být příslušníky českého národa. Občas se sice najde zaprodanec a zrádce – „nějaký hlupák“, který za cizí peníze a z vlastní hlouposti špitne něco o tom, že král je nahý. Naštěstí moudrost lidu vždy rozpozná, kdo ve skutečnosti tahá za provázky. Jen jako nejznámější případ uveďme zpochybňování pravosti Rukopisů (Královéhradeckého a Zelenohorského), obhajobu rituálního vraha Hilsnera, či hanobení presidenta Beneše.

Když ti moudří etnografové zahájili své svaté tažení za obnovu češtiny, byla u nás životní úroveň srovnatelná (ale asi vyšší) s životní úrovní alpských údolí. V Českém království, stejně jako ve Spříseženstvu, žili lidé převážně spjatí s půdou. Mezi sebou mluvili česky, německy a polsky. Nejrůznějšími dialekty. Ve městech se mluvilo směsicí češtiny a němčiny, Hochdeutsch a jidiš.

Cesty Švýcarů a poddaných českého krále se ale rozešly. Zatímco bída horských luk a chudých políček mezi alpskými velikány přetrvala až do počátku 20. století, obyvatelé Českého království bohatli. Dokonce i ti chudí! A jak už to bývá, dostali roupy. A pýcha, nejen ta spojená s plným břichem, bývá věrnou průvodkyní nesnášenlivosti.

Jestli mohu tedy něco vytknout obyvatelům Českého království, kteří se s německou důkladností pustili do obnovy českého jazyka, pak to, že zvolili mimořádně nešťastný způsob konfrontace obou zemských jazyků. Bohužel našli tolik následovníků, že se jazyková nesnášenlivost stala normou i pro lid obecný.

Ano, tragedii vyhnání způsobili obyvatelé Českého království jazyka německého, tedy „Němci“. Ale ne ti sudetští, kteří uvěřili socialismu národnímu, stejně jako jejich čeští spoluobčané uvěřili socialismu internacionálnímu. Tu tragedii způsobili dávno zemřelí, dodnes v českých učebnicích oslavovaní, sami sebe dobrovolně počeštělí Němci, kteří do kolébky národního obrození vnesli nesnášenlivost a konfrontaci. Zda to byli již oni etnografové či jejich následovníci, není podstatné. Jestli takové bylo i ono zmíněné a vědecky zkoumané etnikum jejich současníků, hovořící tím či oním, případně oběma jazyky, to si opravdu netroufám posuzovat.

A jak to souvisí se Švýcary? Porovnání životní úrovně a snášenlivosti různých dorozumívacích jazyků v českých a švýcarských dějinách možná naruší u některého z čtenářů tu fascinaci Jugmannem, Němcovou či Benešem. Znalci díla obrozenců si jistě doplní i jiné, pro svatou věc zapálené nerudy (mezi vlastenci, obhájci nekritického češství, byli mnozí nerudnější než Jan Neruda), kteří rozlišovali věci a skutky na dobré = české a špatné = německé.

Možná naruší. Ale asi ne. Školní poučky budou silnější.