U těch fyzických, kterými jsou silnice, dálnice i polní cesty se to zdá být zřejmé. Byly už postaveny se záměrem, aby se lidé či zboží dostali z místa A do místa B. A jsou tak denně využívány. Neplatí to však na sto procent. Jsou i silnice výletní, vyhlídkové, třeba v Alpách či amerických národních parcích. Tady není cílem přemístit se, ale užít si všechny ty krásy, které vidíte kolem sebe během cesty.

A nejinak je to i s těmi cestami symbolickými, životními. Když se narodíme, tak nikam nesměřujeme a první léta jsme jen okouzleni tím, co objevujeme kolem sebe. Tolik nových zážitků a pojmů. Bezstarostně je vstřebáváme a užíváme si to. Z občasných pádů si nic neděláme. První směřování, tedy cíl cesty se objeví až v dospívání, kdy tušíme, že tato idyla se chýlí ke konci a my musíme něčím být. A tak cíleně směřujeme k maturitě či vyučení. Stojí to najednou námahu a úsilí, ale přesto pak na dobu studií rádi vzpomínáme. Poprvé jsme si uvědomili sebe a své místo v životě. Pak to pokračuje hledáním zaměstnání a to je jasný cíl. Mělo by nás finančně zajistit, ale také bavit. Nechceme se zbytkem života pronudit. Cíleně pokračujeme v kariéře, až překročíme čtyřicítku, kdy to pomalu vzdáváme. Někteří i dříve a soustředí se už jen na tu finanční stránku.

Hledání partnera je něco mezi. Sice k němu cíleně směřujeme, ale tuto cestu hledání si také pěkně a rádi užíváme. Bývá to často i genderové nevyvážené. Ženy víc směřují a muži si víc užívají.

S padesátkou se už blíží stáří. A to je něco, na co se málokdo těší, natož aby tam cíleně směřoval. Přináší četné nástrahy, jako neduhy a nemoci a za ním už je jen definitiva. Takže cíl už není a my si zase začínáme užívat života jako cesty. Najednou nám nikdo nepřikazuje a my jsme opět sami svými pány a můžeme realizovat své koníčky. Sem tam si musíme odskočit k lékaři, ale jinak je nám fajn. Náhle si užíváme nového rozměru života a ta cesta je pěkná. Už nikam nepospícháme. Ti zodpovědní bývají i materiálně zajištěni. Nedorazí-li „ten Němec“ nebo „ten třaslavý“ či dokonce něco horšího, rozhlížíme se z té cesty řadu roků.

Jenomže každá cesta někde také končí. Některá náhle, příkře, třeba i srázem. Jiná se postupně horší a stává se kamenitou. Ke konci vedou kupodivu všechny z kopce. Tady už o cíli a plánování nemůže být řeči.

Podobně, jako se lidé svojí povahou dělí na introverty a extroverty, lze je označit i za směřovače, kteří stále za něčím cílí a za bonvivánní rozhlížeče, kteří se životem rozhlíží a užívají si každou příležitost, kterou nabízí. Ale abychom si moc nefandili. R. Dawkins a někteří vědci považují lidi jen za prostředníky šíření genů, o které vlastně jde a které vytváří smysl života. Tedy něco jako dužina, která opatruje a chrání semeno. Smysl života je proto něco éterického, těžko uchopitelného a každý ho cítí a vnímá jinak. Někdo vůbec.

Každý si projdeme tu svoji cestu po svém. Někdo ji prolétne a prospěchá a jiný si ji hezky užije. Záleží to na nás, ale jen z části. Tomu zbytku se říká osud. Někdo hledá a jiný se jen rozhlíží. Jde jen o to, abychom s ní byli v průběhu a na konci spokojeni. Tak ať je také ta vaše fajn a osud nakloněn.

hlubucek.net