18.6.2024 | Svátek má Milan


TOULAVÉ BOTY: Cesta na jih

21.5.2024

Jedna věc je jasná. Češi mají toulavé boty, milují procházky krajinou, lezou po všech možných kopcích a pak se z těch kopců dívají do krajiny a z nějakého důvodu jim to dělá dobře. A pokud to jde, tak někam jedou. V posledních desetiletích – i když ono to už začalo v půlce 19. století – jezdí Češi rádi na jih. Myslím tím jih s „velkým J“. Slovutní vědci jezdili kopat a dosud jezdí do Egypta, jistý cestovatel Holub procoural půlku Afriky a našinci ze záhadného důvodu k smrti rádi jezdí na pobřeží Dalmácie. A taky tak obecně do míst kolem Benátek. Takže ve Splitu, Dubrovníku, ale též u italského jezera Lago di Garda je často „přečechováno“ a „přeněmcováno“ (počítáme-li mezi Němce i Rakušany). Od těch dob, co se na „dovču“ létá letadlem, to vypadá, že jsme snad fakt měli nějaký původ v jakémsi kočovném kmeni, kdysi v pravěku, než jsme se dostali v rámci stěhování národů do místa, kterému se říká „česká kotlinka“.

Někdy se však stane, že i na delší vzdálenost, do míst, kam se lítá většinou letadly, například do Španělska, je nutné jet automobilem. Na téhle pracovní cestě jsme se potřebovali zastavit na více místech. Na téhle pracovní cestě jsme se potřebovali zastavit na více místech. Ale představa, že budeme skákat s různými aeroliniemi z Prahy do Ženevy a z Ženevy do Lyonu, a pak dál do Španělska a po Španělsku, nebyla tak lákavá. A to bylo ještě v době, než musulmani sestřelili v New Yorku parádní baráky Světového obchodního centra, takže jste se na letišti museli jen zouvat a zvědavým úředníkům ukazovat po stažení kalhot, že po boku pod kalhotama nemáte schovaný kolt, ale vevnitř umělý kyčelní kloub. Takže jsme se prostě vydali autem.

Cesta na jih je dlouhá. Zvláště jedeme-li autem do Španělska. „Proč jen není v celé zemi a všude jenom jih, jen jeden žhavý jih, kde nikdy nepadá sníh“ zpívali si Voskovec s Werichem, a pokud si to člověk zpívá v létě na Českomoravské vrchovině, připadá mu píseň v tom chladu celkem příhodná. Druhý den jízdy autem z Ženevy, v letním jihofrancouzském vedru, člověk hledá, kde by se zchladil.

„Poslouchej Andresi,“ dorážím na kamaráda, „co takhle sjet někam k moři a vykoupat se. Montpellier je za pár kilometrů a ten leží skoro na břehu moře,“ argumentuji, když míjíme dálniční ukazatel. „A jak koukám do mapy, tady vede po pobřeží přes Sète a Agde po břehu moře nějaká silnice…“

„Tady se nedá koupat,“ zní rezolutní odpověď. „Tady fouká vítr a v něm lítá písek.“

„Vítr fouká u moře všude a písek, když fouká vítr, létá taky všude,“ oponuji. Je odpolední vedro, moře již vykukuje po levé straně, leskne se a modře láká. Takhle na chvíli do vody, to by bylo něco.

Chvíli se dohadujeme, až najednou Andres pohne volantem, a odbočí na sjezd z dálnice. Objeví se obyčejná asfaltka, nic moc, kroutí se a stoupá na malých vršcích a zase klesá a stoupá. Kolem občas kamenná stavení, rybářské přístavy, jakési doky, pak malé vesničky a pomalu se stále více a více blížíme k moři. Přesednu si k volantu, protože se střídá, a najednou cítím, jak mám v ústech prach a písečná zrníčka. Nárazy větru s autem docela slušně cvičí. V tomhle se asi skutečně nedá moc koupat. Vlny na moři jsou vysoké a už vůbec nevypadají laškovně, mají nebezpečně vyhlížející čepičky z bílé pěny. Od moře je slyšet hučení, a když se silnička přiblíží k moři ještě víc, slyšíme i nárazy vln na pláž. Rychle se stmívá. Blížíme se k Perpignanu a jedeme po silnici, která vede přímo souběžně s mořskou pláží. Síla větru se pod paprsky zapadajícího slunce zvětšila. Dopadající písek již slyšitelně brousí lak karoserie. Po stranách vykukuje ostrá tráva z písku. A pak začne něco, co jsem ještě neviděl. Od pláže se zvedá písek a je hnán skoro vodorovně těsně nad zemí. Na asfaltu se, pro mne neuvěřitelně, začínají tvořit pískové jazyky. Jako u nás v zimě při sněhové vánici.

„Jeď pomalu,“ varuje Andres a dívá se ven, co se tam děje. Vítr s hvízdáním nese letící písek, který dopadá na auto a silnici a pak mizí na druhé straně. Mám co dělat, abych udržel auto na vozovce. Nakonec se rádi vracíme na dálnici a míříme k horám na francouzsko-španělské hranici.

Člověk nemá být nedůvěřivý. Tam se skutečně nedalo koupat. Jsem bohatší o zkušenost, jaké to je, mít písek v zubech, za košilí, v botech a… však vy víte, kam všude se může takový létající písek dostat. Písečná bouře jak na Sahaře. No ostatně, vždyť Afrika je odtud jen kousek, na protilehlém břehu tohoto moře.

Jo a taky jsem našel odpověď na otázku, proč sakra mezi Montpellierem a španělsko-francouzskou hranicí není žádné rekreační středisko. A když někde ještě na francouzské straně u Argèles-sur-Mer sjedete k moři, zjistíte, proč se vlastně katalánskému pobřeží říká Costa Brava (Divoké pobřeží), i když vás autobus od letiště v Barceloně doveze k moři, kde se zdá, že je na břehu všude jen krásný písek. Ale to vás ty cestovky jen trochu klamou. Severně od zlatých pláží jsou divoké skály a zátoky a tam, kde jste v hotelu, to je jen jižní část, zvaná Costa del Maresme, kterou tvoří téměř 50 km dlouhá písečná pláž a přímořská promenáda spojující turistická městečka.

A my jsme předtím, v té severní divoké části Costa Brava, objevili poklad. No, jak se to vezme… V malém rybářském přístavu jsme najednou ucítili nezaměnitelnou vůni anchoas. Česky ančoviček. Nakládaných v oleji. V takové té rybářské „garáži“, co má jeden vchod hned do vody a druhý na břeh, seděl šlachovitý starý rybář, typ podle Hemingwayovy knihy „Stařec a moře“. Ručně skládal a pěchoval tyhle ančovičky to skleněné třílitrovky.

Po delším vyjednávání byla ta třílitrovka naše. A ten strašný smrad – pardon, ta úžasná vůně, co jde z ančoviček, taky.

Večer jsme pili „vino tinto Rioja“ od místního vinaře, lámali a ukusovali bílý chléb, který se ve španělsku nekrájí, ale trhá na kusy, a labužili si na těch ančovičkách. Venku, na verandě, s pohledem na moře. Romantika. A ono taky jíst ančovičky v místnosti, když je večer 28 stupňů, to fakt nejde. Ten večer nás nechali na pokoji i komáři. Ančovičky nám pak vydržely při cestách až Málagy. To je ta, jak se o ní zpívá v té staré písni :„ Plují lodi do Triany, plují lodi do Málagy…“ .

A abychom vás potěšili, když všichni furt všechno zdražují, nabízíme vám dárek před dovolenou. Abyste si mohli , třeba na pláži a nebo na chatě jen tak odpočívat číst si.

Stačí kliknout zde: https://www.dobreknihkupectvi.cz/akce--stalo-to-za--a-kdo-rad-ji--at-zvedne-ruku/

ak