Vládní tenata opustil návrh novely zákona o České televizi, Českém rozhlasu a poplatcích za ně. Původní záměr zajistit těmto veřejnoprávním sdělovacím prostředkům se specifickými úkoly více peněz a od všech, kdo je sledují a poslouchají, se změnil v dílko vskutku hitchcockovské. Příjemcům poplatků zadělává hlavně na mnohem větší starosti a práci.

Původně největší starosti, aby to zvýšení nebylo o moc, aby nebylo závislé na vládnoucích stranách a aby s ním televize a rozhlas mohly počítat dopředu, snad byly vyřešeny. Poplatky se jednorázově zvyšují za televizi o 15 Kč měsíčně, za rádio o 10 korun, a budou se zvyšovat o 6 % pokaždé, až kumulativní inflace přesáhne těch 6 procent.

Pak už ale nastává problém, kdo je bude platit. Prý každý, kdo má doma, respektive v kapse počítač, tablet nebo mobilní telefon. Ten posledně jmenovaný přijímač ale musí být natolik chytrý, aby mohl televizní signál přijímat. O tom si budou moci státní rádio a televize vyžadovat informace od operátorů. Ti tedy budou muset konkrétní jméno, nebo možná jen adresu domácnosti, ztotožnit s číslem telefonu, a vydat zprávu. V České republice je v provozu hodně přes 10 milionů mobilních telefonů. V mnohých domácnostech jsou i více než dva. Podobně je to s počítači. Zatracená šichta.

Dále jsou do povinnosti odvodu poplatků zahrnuty podniky. A to podle počtu zaměstnanců. Průměrného, v trvalém pracovním poměru. Povinnost začíná u firem s 25 zaměstnanci (pětinásobek poplatku) a nejvyšší pásmo začíná na 500 a více zaměstnancích (stonásobek poplatku). To se musí ohlásit, zúřadovat a kontrolovat. To bude dělat kdo? Asistent režiséra nebo mistr zvuku? Ne, netvrďte, že ministerstvo práce nebo financí nebo průmyslu. Své peníze si má hlídat ten, komu plynou.

Jsou uvedeny výjimky, že za televize nebude platit firma, která má televizory ve výrobním provozu a slouží tomuto provozu. Už ale ne stavební firma, která sezónně najímá ukrajinského lékaře či doktora práv na zateplování paneláků, nebo sklizeň jahod.

Nebo jiný příklad: Západočeský filharmonický orchestr trvale zaměstnává violoncellistu, který ale mezi zkouškami a koncerty řídí v Plzni tramvaj, aby se uživil. Má jen soukromý mobilní telefon. Bude za něj platit třikrát – jednou filharmonie, podruhé plzeňský dopravní podnik, potřetí jeho domácnost? A pak si třeba ta filharmonie usmyslí, že potřebuje ještě jednoho violoncellistu pro alternace. Jenže tím se, co když, zvýší počet jejích zaměstnanců ve stálém pracovním poměru ze 499 právě na 500 a poplatky za veřejnoprávní média tak stoupnou kvůli jedinému člověku ze sedmdesátinásobku na stonásobek, absolutně z 15 050 Kč měsíčně na 21 500 Kč měsíčně. Ke mzdovým výdajům tak přibyde 6450 Kč měsíčně, 77 400 korun ročně. Alternující cellista se tak stane pro orchestr nejdražším cellistou ve střední Evropě. Načež ho propustí ti tramvajáci. Nebo kvůli němu založí dceřinou s.r.o.? Příklad je smyšlený… částečně.

Výjimku z poplatku mají osoby nemocné, řekněme nahluchlé a nevidomé, a také lidé, jejichž příjmy jsou nižší, než 2,15násobek životního minima. U těch handicapovaných osob není problém. Nemohou poslouchat, ani sledovat, a jejich zdravotní stav se zřejmě po pár měsících nezmění. Ale ti ostatní budou muset dokládat, dokazovat, asistenti režie a zvukoví mistři kontrolovat. Pravidelně. To bude další horor.

Nemusel být, kdyby vláda pochopila zadání. Zvýšit veřejnoprávním institucím rozpočty tak, aby to národ přijal. Což znamená ne moc, ale průhledně a jednoduše. Záměrně vynechme „spravedlivě“, protože to, o čem je řeč, není nic jiného než přeměna poplatku na daň, a daň není spravedlivá nikdy.

Takový poplatek, nebo daň, by se vybírala od každého, kdo má příjem z výdělečné činnosti. Strhávala by se z platu, nebo by se přidala k paušální dani OSVČ. Podniky by se z toho daly vynechat, už by nebyl důvod je danit, zjišťovat, kolik mají zaměstnanců, zda jsou výdělečné, obecně prospěšné, obecně škodlivé, zelené nebo chlupaté. Jestli provozují dopravu, slévárenství, stavebnictví, nebo monitoring státní televize na home-office. Ze systému daně by automaticky vypadli lidé nevydělávající, tedy ti, kdo pobírají pouze sociální dávky: nemocenskou, důchod, sociální příspěvky nebo podporu v nezaměstnanosti.

Ze státního rozpočtu, tedy z daní, jsou veřejnoprávní média placena už v mnoha zemích. Nechce-li se nám, budiž. Vybrané peníze by u nás mohly mít svůj zvláštní účet a z něj by byly rozdíleny rádiu, televizi, státnímu fondu kultury, podle určitého klíče: počet zaměstnanců, sledovanost, aj. Tu sledovanost si rádio i televize samy pečlivě sledují a také na to máme zavedené auditorské firmy, nebyla by potíž údaje získávat a užívat. A určitě by se daly modelovat mnohé jiné finty.

Nezahrnutí veřejnoprávních médií mechanicky do státního rozpočtu by mělo ještě jeden důležitý efekt. Lidé by na svých výplatních páskách, vyúčtováních a dalších dokladech měli stále na očích, že si za vyrovnaná a nezávislá média platí, a zůstávali by ve střehu ohledně toho, co za to získávají. Nic by to nezměnilo na tom, že technicky to bude daň. Ale berme to jako daň za svobodu a demokracii, ne jako další státní buzeraci.

Poskytl server Svět hospodářství