Zatímco ve Spojených státech jsou zejména evangelikální křesťané většinou na straně republikánů, tedy spíše pravice, u nás to není zdaleka tak jednoznačné. Mám dojem, že většina příslušníků tzv. „lidových“ církví, tedy římských katolíků, evangelíků a příslušníků Církve husitské, straní levici. K pravicovému smýšlení se hlásí spíše menšina některých evangelikálních křesťanů, zejména charismatických.

Mám ovšem otazníky nad tím, zda je správné mluvit o pravicovosti a levicovosti. Možná u těch, které někdy nazýváme pravicovými, jde spíše o konservatismus, kdežto u těch, které nazýváme levicovými, o sociální cítění.

Obě skupiny mohou svá stanoviska zdůvodňovat Písmem, či lépe řečeno jeho různými akcenty. „Levicoví“ křesťané poukazují na to, že Ježíš stranil chudým a utlačovaným. Proto bychom i my měli být na straně chudých. Konservativní křesťané zdůrazňují osobní odpovědnost v životě a vnímají nebezpečí silného státu. I oni se mohou – právem – odvolávat na Ježíše a na zjevení Písma.

U levicových křesťanů vidím nebezpečí v předpokládaném, leč hluboce problematickém ztotožňování chudých lidí Ježíšovy doby s nízkopříjmovými skupinami dnešní české společnosti.

Pokud by byla chudoba věcí pouze relativní, pak by toto ztotožnění bylo zcela namístě. Otázka ovšem je, jestli je toto relativní chápání chudoby správné. Písmo totiž říká: „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím“ (1. Timoteovi 6,6-8). Chudý doby Ježíšovy si nebyl jist, zda bude mít co jíst i následující den. Neměl žádné sociální pojištění a když mu jeho zaměstnavatel nedal mzdu (vyplácela se tehdy denně), šel spát o hladu. Měl pouze jedny šaty.

Dnešní (český) chudý je ten, který si může dovolit maso třeba jen třikrát týdně a nemá na to, aby se stravoval v restauracích. Pokud má auto, bude to nejspíše stará škodovka nebo ještě starší ojetina. Bude mít asi jen jeden lepší oblek pro slavnostnější příležitosti. Nehrozí mu však, že by měl hlad nebo se třásl zimou.

Dnešní chudý má většinou mobil a televizi. Dnešní chudý se – až na výjimky – nespokojí s tím, že má jídlo a oděv. Chce lepší mzdu a trvá na tom, že jeho životní úroveň se bude rok od roku zlepšovat. Popravdě řečeno, má se lépe, než středověký šlechtic. Ve srovnání se skutečnými chudými třeba z Mali nebo Indie je úžasný boháč. Jako konservativní křesťan kroutím hlavou nad nevděčností našeho národa. Tím spíše křesťanů.

Domnívám se, že Ježíš neměl ve svém programu odstranění chudoby. „Chudé máte vždycky s sebou,“ upozorňoval své učedníky (Jan 12,8). Pro poctivost sice nutno říci, že v oddílku, z něhož jsou vzata tato slova, se Ježíš nevyjadřuje tématicky k sociálním otázkám, nýbrž spíše ke své jedinečnosti a k jedinečnosti daného okamžiku.

To však neznamená, že by Ježíš byl vůči strádání chudých lhostejný. Bylo mu jasné, že tatáž mince znamená něco zcela jiného pro boháče a pro chudáka. Proto o chudé vdově, která dala do sbírky tu nejmenší minci, prohlašuje, že dala více, než všichni ostatní (Mk 12,43). Ježíš rovněž varuje, že bohatství může být velkou překážkou ve vztahu k Bohu (v příběhu o bohatém mládenci, Mt 19,21-24). Na druhé straně z podobenství o dělnících na vinici vyplývá, že Ježíš dobře věděl i o závistivosti některých chudých (Mt 20,9-13).

Myslím, že Ježíšovi nejde primárně o odstranění sociálních rozdílů. Jde mu ale rozhodně o to, abychom se my bohatí (a pod „my“ mám na mysli naprostou většinu Čechů, včetně naprosté většiny těch, kteří sami sebe považují za chudé) pokoušeli vcítit v lidi, kteří mají skutečnou nouzi. Chce, abychom dávali, a aby nás to něco stálo. Chce, abychom nebyli neteční k utrpení druhých. Jistě chce, abychom byli štědří.

Co však v Písmu nenacházím, je to, co lze nazvat „vynucenou solidaritou“. Levičák, který říká, že „stát“ by se měl postarat o chudé, pro mě není věrohodný, pokud sám není štědrý ve svém dávání. Ježíšovi jde především o naše srdce, ne o naše myšlenky, jak by měl být svět lépe uspořádán. Osobní dávání je vždycky osobní; má velkou šanci něco udělat jak s dávajícím, tak s přijímajícím. Konec konců, oba dva něco stojí.

Moderní křesťanští levičáci by toto osobní dávání rádi nahradili vynucenou solidaritou. Jistě lze argumentovat tím, že nelze spoléhat na dobročinnosti boháčů. A vskutku, jistě nelze. Z toho ale rozhodně neplyne, že je správné spoléhat na štědrou ruku státu.

V tuto chvíli nechci argumentovat proti rozvinutému sociálnímu státu. Chci pouze, aby nám bylo jasné, že volá-li bible po naší štědrosti a citlivosti vůči chudým, není to žádný argument pro sociální stát. Pro sociální stát lze přinášet jiné argumenty, které mohou mít svou platnost; nelze však podle mého názoru poctivě tvrdit, že Ježíš si přál (nebo by si přál) štědrý sociální stát.

Stát má z biblického hlediska jiné úkoly, které se ovšem rovněž týkají chudoby a bohatství. Předně má vytvářet bezpečný právní rámec. Spravedlivý stát je nikoli ten, který chudým všechno dorovná, ale ten, v němž je možno domoci se spravedlnosti. Ve spravedlivém státě se chudý dovolá práva. Náš stát je sice sociálně štědrý, ale chudý se v něm práva dovolá velmi nesnadno. S ochranou majetku je to velmi špatné – mnozí po několikáté okradení se už ani nenamáhají něco hlásit policii, neboť vědí, že s největší pravděpodobností po několika týdnech dostanou strohou zprávu, že případ se odkládá, protože se nepodařilo odhalit pachatele. Tento stav trvá již mnoho let a vyvolává chronickou nedůvěru k mocenským a soudním nástrojům státu, tedy k policii a soudnictví. V naší zemi převažuje názor, že většina z těch, kteří zbohatli, zbohatli „díky“ své nemravnosti. Já nevím, zda je to skutečně většina; nepochybuji ovšem nijak o tom, že takových lidí je skutečně mnoho.

Sociální stát většinou vede k tomu, že chudí (nebo domněle chudí) si nějaké dávky nárokují.

Když jsem byl v osmdesátých a devadesátých letech pastorem rostoucího pražského sboru, udělal jsem přirozeně mnohé zkušenosti s lidmi v nouzi. Mnozí lidé o své nouzi hovořili a ptali se, zda by jim „sbor“ mohl nějak pomoci. A nezřídka jsem se setkal přímo s nárokem: Sbor by mi MĚL pomoci.

Sbor také skutečně pomáhal. Nutno ovšem říci, že většina těch, jimž sbor pomáhal (výjimek bylo opravdu poskrovnu), se nakonec proti sboru postavila. Mnozí příjemci pomoci si tuto pomoc nárokovali. Ten, kdo si něco nárokuje, je ve velkém nebezpečí, že pomoc, které se mu dostane, bude považovat za nedostatečnou.

Naproti tomu byla celá řada lidí skutečně potřebných, kteří si o pomoc nikdy neřekli. Proto jsem vyzýval vedoucí skupinek, aby si všímali situace členů své skupinky a sami vyhledávali ty, jimž by bylo záhodno pomoci.

Oficiální „politikou“ sboru bylo, že člověk v nouzi se má obrátit především na svou domácí skupinku. Velký „sbor“ byla neosobní veličina. Lidé by většinou byli radši, kdyby jim pomáhala tato neosobní veličina, protože té nemusí být vděčni. Když jsem je poslal, ať o své nouzi poví na skupince, nejednou se ošívali. Ale je dobré vědět, že mi pomáhá konkrétní člověk. Pak si člověk lépe rozmyslí, zda má skutečnou nouzi, ale také ví, že bylo-li mu pomoženo, někoho to něco stálo.

Pokud někdo dostává sociální dávky, vždycky to někoho něco stojí. „Stát“ vlastně nikomu nepomáhá; stát pouze přerozděluje peníze. Ale příjemci této pomoci by neměli zapomínat, že na pomoc, jíž se jim dostalo, se složili konkrétní lidé, kteří si své peníze mnohdy tvrdě vydělali, a „stát“ jim pak část jejich výdělku vzal, aby mohl někomu pomoci. V tomto smýšlení bychom se měli cvičit, protože nám to alespoň trochu pomůže od náročivosti. A druhou stranou mince náročivosti je nevděčnost. V současné době nevděčnost českého národa volá do nebe. Přijde Boží soud.

Ano, ve státě se můžeme demokraticky rozhodnout, že budeme pomáhat chudým (nebo v našem případě spíše chudším). To je zcela v pořádku. Nemysleme si ale, že demokratický sociální stát je naplňováním Kristova příkazu, abychom pamatovali na chudé. Tím je mnohem spíše třeba to, když se účastníme nějakého programu adopce na dálku. Pak je naděje, že budeme pomáhat skutečně chudým, a bude nás to něco osobně stát.

Osobně jsem ale přesvědčen, že před sociálním rozměrem státu má přednost péče státu o bezpečnost a justici. Tam, kde se stát nedokáže postarat o bezpečnost svých obyvatel a o spravedlivé soudy, tam hrozí, že bude sociální péče masivně zneužívána. Bohužel, to je náš případ.

Liberálové mají pravdu ve svém tvrzení, že stát bývá špatným hospodářem. Nicméně v této věci bychom neměli být dogmatičtí. Konservativní křesťan by neměl podléhat pravicově-liberálnímu názoru, že volná ruka trhu všechno automaticky vyřeší. Kupříkladu péče o životní prostředí je velice důležitá a spoléhat v této věci jen na trh by znamenalo řezat si pod sebou větev. Kdybychom spoléhali jen na neviditelnou ruku trhu, ozónová díra, způsobená vypuštěním freonů, by nyní byla patrně již tak veliká, že by lidské životy byly v akutním ohrožení. Soukromá sféra by patrně pod tlakem veřejného mínění nakonec zareagovala i bez státních legislativních a regulačních zásahů, ale v některých případech (a tento k nim počítám) by už mohlo být pozdě.

Křesťanský konservatismus by měl mít v programu posilování osobní zodpovědnosti. Z dlouhodobého hlediska je dle mého názoru žádoucí, aby člověk vnímal odpovědnost za své zdraví a aby byl k této zodpovědnosti motivován například tím, že bude zvýhodněn, pokud bude chodit na pravidelné preventivní prohlídky a povede zdravý životní styl (tj. nebude kouřit). Opatření, jež znamenají krok tímto směrem, ovšem nutno zavádět s rozmyslem. Kupříkladu okamžité zrušení preventivních zubních prohlídek na našich školách (počátkem devadesátých let) považuji za nedomyšlený krok. Měla mu předcházet rozsáhlá informační kampaň. Nechme se vést zdravým rozumem, nikoli ideologickým dogmatismem.

Osobní odpovědnost souvisí s nedotknutelností člověka a jeho soukromého vlastnictví. Tam, kde je soukromé vlastnictví zpochybněno, nastupuje s železnou pravidelností lhostejnost a neodpovědnost. Naše čtyřicetiletá zkušenost s komunistickou vládou je varovným příkladem. Přitom důraz na osobní vlastnictví nemusí být – a neměl by být – spojen se sobectvím.