Nebudu v tomto článku řešit otázku, zda se Milan Kundera skutečně dopustil udání, které se mělo odehrát v roce 1950. O pravosti policejního protokolu, který ho usvědčuje, byly vysloveny určité pochybnosti a já pochopitelně nemám prostředky k tomu, abych rozhodl, zda se jedná o autentický dokument či falsum. Vycházím z předpokladu, že se jedná o dokument pravý, protože tak na první pohled vypadá a zejména protože nevidím důvod, proč by právě na Milana Kunderu, který žije už desetiletí v emigraci a do dění v České republice ani v nejmenším nezasahuje, někdo ušil boudu tohoto typu. Pokud se skutečně jedná o podvrh, pak by nezbývalo než se panu Kunderovu hluboce omluvit.

Udání Milana Kundery se srovnává s doznáním německého spisovatele Günthera Grasse, že jako sedmnáctiletý narukoval koncem války (v roce 1944) do desáté pancéřové divize SS. Některé rozdíly jsou patrné na první pohled. Günther Grass jistě měl určitou možnost volby. Mohl zběhnout a skrývat se, což by ovšem nebylo snadné a v případě odhalení by byl zastřelen. Kdyby Milan Kundera neudal Miroslava Dvořáčka, těžko by byl jakkoli postižen. Další rozdíl je v tom, že Günther Grass se doznal sám, byť až na sklonku života. Milan Kundera byl, zdá se, usvědčen, a pokud je skutečně vinen, pak se rozhodl zapírat. Tyto dva rozdíly jsou patrně nejpodstatnější. Na druhé straně je zde pro Milana Kunderu jedna, byť drobná, polehčující okolnost: Na rozdíl od Günthera Grasse nebyl nikdy ve svém národě morální autoritou burcující svědomí druhých.

Tento článek ale nepíšu kvůli těmto banalitám, které jsou více méně každému jasné. Chci se zamyslet nad tím, co by mohlo panu Kunderovi znesnadnit doznání, pokud se daného činu skutečně dopustil.

Již předem ale musím říci, že se nesnažím Milana Kunderu jakkoli omlouvat. Proč činíme ta či ona morální rozhodnutí, je čistě na nás. Každého člověka považuji za morální bytost, která má svobodnou vůli. Jistě, tato vůle je nějak omezena, vždy se pohybuje v určitém prostoru a některá rozhodnutí pro nás mohou být snazší či těžší v závislosti na prostředí, v němž jsme vyrůstali a v němž žijeme. Kupříkladu dítě, jež vyrůstalo v rodině, kde lhali jak tatínek, tak maminka, to má jak v dětství, tak v dospělosti s pravdomluvností těžší než dítě, které vyrůstalo v rodině, v níž se setkávalo s tou nejlepší kombinací kázně a milosti. Kdybych ale prvnímu z těchto dětí upřel morální odpovědnost za to, zda bude či nebude lhát, upřel bych mu vlastně samu důstojnost lidství.

Nyní však k věci: Doznat se k minulým pochybením je u nás patrně těžší než jinde, protože v našem národě je velice málo milosti.

Tato nemilostivost a tvrdost se projevila ve vši parádě v mottu Cibulkových „Necenzurovaných novin“ nazvaných „Rudé krávo“: Komunista vždycky zůstane komunistou. Slyšel jsem lidi říkat: „Bývalý komunista, to je něco jako bývalý černoch.“ V podobném duchu píší mnozí pravicoví publicisté o levičácích. Samozřejmě se mohou právem odvolávat na praxi komunistů: Ti byli také přesvědčeni, že když se jednou někdo narodil jako buržoust, už se nikdy nezmění.

Zdá se mi, že tato neochota či neschopnost přiznat druhým lidem možnost skutečné a hluboké konverse je u nás patrně vyšší než v jiných národech. Domnívám se, že souvisí s českým atheismem. Člověk, který se nekonfrontuje s Bohem, totiž zpravidla není schopen přiznat si temné stránky vlastní existence. Rozpoznání, že Ten, který jediný má právo soudit, mě miluje i jako hříšníka, je velice osvobodivé. Sám mohu vydat svědectví, že až setkání s Bohem mi dovolilo přiznat si, kolik špatnosti ve mně je. Zůstává-li člověk bez Boha, pak podvědomě tuší, že skutečně upřímný pohled do vlastního nitra by mohl být velice nebezpečný. Člověk by mohl poznat něco velmi ošklivého a přitom by zůstal bez jakékoli naděje.

Člověk, který v konfrontaci s Bohem, jenž jediný je skutečně dobrý, nahlédne vlastní špatnost, je pochopitelně mnohem shovívavější k ostatním. Nepřehlíží jejich hříchy, netváří se, jako by neexistovaly a nebagatelizuje je. Ví ale, že hříšníkovi může být odpuštěno. Že hřích, na rozdíl od Boha, není věčný. Ví rovněž, že pro skutečné pokání se rozhodujeme spíše po setkání s milostí než narazíme-li na nemilosrdný odsudek.

Jinak řečeno, skutečná víra v Boha (která je něčím více než mentálním přitakáním určitým tvrzením, jakkoli správným) je bytostně spjata s nadějí a s láskou. Pokud se Milan Kundera onoho činu skutečně dopustil, pak jako věřící člověk předpokládám, že mlčení o tomto činu mu v průběhu desetiletí připravovalo skutečná muka, a to jak vnějšně, tak vnitřně. Vnitřně věděl, že se dopustil hanebnosti, kterou navíc prohlubuje tím, že se k ní nepřiznává. Vnějšně musel mít strach, zda se na jeho čin přece jenom jednou nepřijde. V každém případě ve mně nekající člověk vzbuzuje spíše lítost než hněv. Připravil si bědný osud již zde na zemi a od této bídy by mu všechna jeho světská sláva nepomohla ani v případě, že by se na jeho čin nepřišlo. Kunderovo trvání na tom, aby jeho romány byly nazírány odděleně od jeho bytosti, se mi pak jeví v jiném světle. Možná se oddělením od svých románů chtěl oddělit i od své viny, kterou se v těchto románech nejednou zabývá, byť právě nikoli jako svou.

Rád bych panu Kunderovi řekl, že existuje něco jako odpuštění. Odpuštění, které si nemůžeme dát sami – přichází k nám zvenčí. Z tohoto odpuštění se ovšem můžeme radovat jen za jedné podmínky: Musíme být upřímní. K sobě, k Bohu i k ostatním lidem. Bůh skutečně odpouští. I když musíme v tomto čase nést následky svých minulých hříchů, Bůh je schopen odpreparovat naše hříchy od nás samotných a my si je nemusíme nést na věčnost.

16. října 2008