Režimy, které obvykle nazýváme totalitní režimy dvacátého století, se v mnoha ohledech vzpírají tradičnímu zachycení v dichotomiích pravice-levice, konservativní-liberální.

Snad proto se někdy v současném českém myšlení vydávají tradiční bolševické koncepty - a občas i toho nejhrubšího ražení - za pravicové. Když jsem poměrně nedávno vystoupil na obranu Milana Kundery, nebylo to až z tak velké sympatie k tomuto spisovateli, jako z totální nechuti k tomu, co jsem si přečetl v časopisu Respekt. Na rozdíl od jiných jsem studoval docela hodně výplodů jisté sovětské, nechvalně známé asociace dělnických spisovatelů s názvem RAPP. A měl jsem pocit, že se na mě ze stránek Respektu vítězně šklebí tvář Leopolda Averbacha, vůdce RAPPu: jsem živý a nesmrtelný...

Podobnou infiltrací však trpí i docela seriosní pokusy o zachycení doby nedávno minulé. Zdá se, že si budeme muset zvyknout na to, že např. naši mladí historici budou vtahovat marxistické koncepty do svých tzv. pravicových statí s celkem brutální přímočarostí. Ocitujme pár úryvků z jinak celkem dobrého článku Jana Adamce Česká společnost únorová (celý článek je na internetové adrese: http://www.praguecoldwar.cz/090305_Spolecnost-pounorova_1948.htm ):

Mnichovská krize v roce 1938 poprvé odhalila, jak vratké mohou základy demokracie v momentě skutečně vážných krizí být – poprvé, ale rozhodně ne naposledy byly výsledkem rezignace na demokracii a příklon k totalitním postojům a kolektivním vzorcům chování.

/.../

Byli to sice komunisté, kdo 25. února 1948 převzal moc ve státě, byli to sice oni, kdo projevoval konfrontační a otevřeně totalitní praktiky politického boje, ale podoba a charakter socializující demokracie s výraznými prvky řízené státní ekonomiky, policejního státu a omezené parlamentní demokracie byly společným dílem celého levicového spektra, jejichž nekomunistické reprezentanty dnes nazýváme milostivým termínem „demokraté„.

/.../

Tohle přesně se stalo u nás, a to ještě před Únorem. Byl to obrovský přesun moci a majetku prostřednictvím státu do rukou stále mocnější vrstvy státních úředníků, technokratů a stranických funkcionářů, nové třídy, která se po válce začala instinktivně formovat a nejsilnější beranidlo pro prosazení svých zájmů si našla v KSČ.

/.../

V Československu se státem vlastněný majetek spojil s politickou sférou a vedl k vytvoření nové technokraticko-stranické třídy byrokratů, předobrazu pozdější komunistické nomenklatury, přesně tak, jak ji na začátku padesátých let neomylně identifikoval jeden z nejznámějších komunistických renegátů, Černohorec Milovan Djilas: „Nová třída čerpá svoji moc, privilegia, ideologii a své zvyky z jedné specifické formy vlastnictví – kolektivního vlastnictví – které nová třída spravuje a ve jménu národa a společnosti distribuuje.“

/.../

Je tedy mylné se domnívat, že Únor 1948 byl jen věcí sovětských tanků a komunistů a jejich prohnanosti a lstivosti. Že to bylo jenom my (…demokratičtí, kultivovaní, vyspělí Češi…) a oni (…banda Východu zaprodaných komunistů…). Časté zužování tématu na politické dějiny a přímočarou cestu KSČ k moci zastírá reálnou povahu důležitých trendů čtyř poválečných let 1945 – 48. Klasik tak promine, ale „…kdyby nebylo po válce komunistů, museli bychom si je vymyslet…„, - i bez nich bychom totiž vyhnali Němce, vyvlastnili průmysl a postátnili hospodářství. I bez nich bychom omezili volnou soutěž politických sil a asi i bez nich bychom si každý čtvrtrok jezdili do Moskvy pro pokyny.

Každý snad ví, že Djilas navazoval na Trockého. Koncept totality s budoucí návazností na pojem nomenklatury si vymyslel Trockij. Měl odůvodnit, proč on, demokrat a povaha holubičí, prohrál svůj mocenský souboj se Stalinem a spol. Dle Trockého stranická byrokracie provedla kontrarevoluční puč /byzantský termidor/, aby - na rozdíl od Trockého, kterého pochopitelně moc nezajímala - mohla neomezeně vládnout. Pak si vybrala Stalina jako svého představitele a nastolila hluboce reakční totalitní režim.

Snad pár citátů pro ty, co Trockého nečetli (cituji z knihy s prostým názvem Stalin):

Není těžké si již dnes představit, jaké změny proběhnou v bolševické byrokracii, až získá veškerou moc. Z úzké vrstvy /…/ se promění na mohutnou sociální vrstvu, která ve svých rukou soustředí veškerou politickou moc a ovládne veškeré bohatství země. /…/ Stalin prošel školou revolučních bojovníků, kteří se nikdy nerozpakovali použít jakékoliv kroky pro své cíle. Nemilosrdnou rozhodnost a tvrdost starých revolucionářů Stalin použil ve službách nové kasty privilegovaných. Stalin zlikvidoval celé pokolení starých bolševiků a přitom se tvářil, že pokračuje ve starém boji, když toto pokolení dovedl pod pistole ČK. /…/ Obvinění, která padla v politických procesech, jsou prolezlá duchem totalitního idiotismu.

Později následovníci Trockého začali používat slovíčko nomenklatura (Djilas, Voslenskij). Dle nich vytvořili komunističtí funkcionáři novou vykořisťovatelskou třídu, která s pomocí tzv. marxismu-leninismu dokonce maskuje sám fakt své existence. Proto bylo třeba zakázat každé svobodné slovo, které by tuto skutečnost demaskovalo. Komunismus je tak obyčejný dějinný podvod...

Nemám příliš rád slovo totalita. Snad už proto, že jeden z klasiků sovětologie zavedl pro komunismus vhodnější termín ideologický režim. Koncept totality se hodil pro disent, neboť mohl v ideji odporu sjednocovat myšlenkově nesourodé odpůrce komunistických struktur. Nevím, zda-li mám pominout diskrétně fakt - už jen proto, že máme ústav pro zkoumání totalitních režimů, že pojetí totality v pojetí Trockého (problém je totiž právě v tom, že se v článku používá pojetí Trockého, a ne např. konservativních myslitelů) a jeho následovníků má ve svých základech teorii třídního boje. Netvrdím, že daný koncept je zásadně mylný, jako nenapravitelný strukturalista konec konců věřím, že realitu lze postihnout v mnoha různých, vylučujících se modelech. Já u tohoto modelu postrádám možnost postihnout postupné proměny komunistické ideologie, její rozklad a vnitřní vyprázdnění (podle tohoto konceptu Gorbačov prostě zradil svoji třídu, nic více a ani méně). Někomu možná podobné hromadění různorodých předpokladů v jednom článku nevadí, já bych si dovolil konstatovat, že je značně sporné. V každém případě se při použití tohoto konceptu předpokládá, že selhali lidé, a ne marxistická doktrína…

Netvrdím také, že např. M. Voslenskij byl trockista. On se vždy hlásil spíše k onomu klasickému liberalismu (to jest, jak je známo, jednomu ze zdrojů marxismu), tj. časově jaksi před marxismus. Kdo si ovšem uvědomuje, že ke klasickému liberalismu tíhl i jistý Vladimír Uljanov, který vešel do dějin pod jménem Lenin (také mimochodem zpočátku věřil, že stačí mít pár správných institucí typu dělnické kontroly, a ono to pak jaksi vše poběží samo), nebude asi přecházet podobné věci pouhým mávnutím ruky. Třeba by bylo vhodné se vrátit i k onomu konceptu liberalismu... a opět si ho promyslet.

Máme ovšem ještě jedno metodologické dědictví komunismu. Zde se ale musíme vrátit až ke jménům jako je Rasmus Rask či Franz Bopp. V roce 1950 vyvolal Stalin tzv. diskusi o jazykovědě. V. Zvegincev kdysi opublikoval výbornou analýzu tohoto sporu a upozornil na jeho poněkud nečekané důsledky. Stalina nezajímala pochopitelně jazykověda, ale marxistické principy v jazykovědě. A po jeho novém definování materialistických principů v jazykovědě náhle vše, co bylo do té doby jedinou správnou marxistickou metodou, degradovalo na omyl, a to, co bylo do té doby nazýváno buržoasním přežitkem /např. komparativistika/, se stalo jediným správným marxistickým učením. Tedy doslova: vznikl ideologický kotrmelec. A to se týkalo nejen jazykovědy, ale i ostatních humanitních oborů. Tento dialektický materialismus, jak upozornil Zvegincev, byl ale pouhou variantou pozitivismu s jeho zbožštěním atomizovaných faktů, propojených romantickými vývojovými stromečky /tzv. historismus/. Tato zásadní změna ideologie Stalina ve vší tichosti a skromnosti přežila, takže někteří specialisté o ní ani netuší. Přitom rozebírání důsledků této nudné epizody /tak spor o jazykovědu nazval L. Schapiro/ by vydalo na knihu. Snad jen podotknu, že neoromantický koncept sice později eskaloval ve výbuchy nacionalismu v postkomunistických republikách, ale samotný pozitivismus měl poměrně ozdravný účinek: poněkud se zapomíná na fakt, že největší ránu zasadili komunismu matematikové: když někdy na konci vlády Andropova oficiálně došli k závěru, že se nikdy - ani s pomocí nejvýkonnějších počítačů - nepodaří vytvořit funkční hospodářské plány. A tedy jedinou alternativou bude volný trh.

Atomizace faktů a jejich následné mytologické propojení ale nejsou hlavním znakem komunistického myšlení. Základní analýza by měla vycházet přímo z rozboru některých rysů marxismu.