19.3.2024 | Svátek má Josef


SPOLEČNOST: Když kvetou blbky

20.1.2022

Přiznám se, že mám rád ženy. V mém věku už to sice není, co to bývalo, ale co s tím nadělám. Vyrostl jsem v době, kdy poplácání po dívčím zadečku bylo kvitováno buď laškovným úsměvem, anebo pořádnou fackou. Tím byly věci jaksi vyřešené. A nebylo potřeba s tím chodit k soudu. Komunismus bujel všude kolem nás a soudruzi neměli čas se zabývat nějakými ženskými zadky, neb pronásledovali diverzanty, třídní nepřátele a vůbec celou pokleslou buržoazii.

Celý život jsem byl obklopen ženami. Jako každý jsem se z ženy narodil, už od mládí se mi líbily jejich obliny (víte, proč je mateřské mléko nejlepší? no už kvůli tomu balení!). A tak nějak to, že vůbec vypadají jinak. Nevím, zda tu kapotáž vymyslel Pán Bůh anebo příroda, a je mi to celkem fuk. Ovšem povedla se!

Vím, že ženy jsou obětavé, laskavé a mnohé tak chytré, že na to nestačím. A to nejen kvůli tomu, že první knihy, které jsem napsal, mi pomáhala redaktorka, která absolvovala studia matematiky. Přičemž já mám dodnes problém občas i s trojčlenkou. Ženy o mne pečovaly, vychovávaly mne, buzerovaly mne a zachraňovaly mne. Jako nedávno dvě lékařky, které mě ukradly, jak se říká, hrobníkovi z lopaty. Směrem k ženám měl psát básník verše: „Vám poděkování a lásku vám, kéž zněly by jak zvony…“

Ovšem také vím, že ženy jsou pěkné mrchy. Jak říkala, když jsem byl malý, naše sousedka Gerta: „Venoušku, na ženský si dávej bacha a nikdy jim nevěř.“ To mě jako desetiletého chlapečka poněkud překvapovalo. Ale život mne naučil. Také současné heslo šířící se k nám z USA, že: „ženám se musí vždy věřit “, mi příliš připomíná staré heslo z dob mého mládí: „Straně věřte, soudruzi!“ Taky to byla pěkná lumpárna!

Tak vedle toho, že nejen z biologického hlediska prostě ženy potřebujeme, a musíme je tedy opečovávat, tak nesmíme zapomínat, co jsou vlastně zač. Jako školák jsem pozoroval drbny na rohu ulice, které měly hlavy v šátcích skloněné k sobě, ruce s taškou za zády a dokázaly si tam vyměňovat ženské informace klidně dvě hodiny. A nikdo nevěděl, kam s nimi pak půjdou. O jedné naší sousedce se říkalo, že nejdřív chodila „informovat“ na gestapo, a pak na StB.

Vzpomínám si i na mladé soudružky, které hlasitě požadovaly spojení proletářů z celého světa a vzhlížely k Moskvě jako k novému pánubohu. Aby pak přes víkend navštívily buď nějaké školení, anebo brigádu, kde si nejprve vyslechly nadšené kázání o budoucím lepším světě. Aby pak po večerní „družbě“ mezi soudruhy a soudružkami svazáky, jak mi později říkala jedna kolegyně, většinou skončily vleže na zádech. Anebo na pejska.

Nic proti tomu, tak nějak to příroda zařídila. Že však některé tyto mladé soudružky bývaly často neuvěřitelně zlé, aniž si to uvědomovaly ve svém nadšení pro světlé zítřky, je prostě fakt.

Ovšem rozhodně nemluvily na veřejnosti tak sprostě jako jistá pirátka, Markéta Gregorová, co nás zastupuje v Evropském parlamentu. Existuje fotografie, jak ještě s nějakým dalším pirátem drží nad hlavou na manifestaci cedule s nápisem „PRCAT“ a „ANO“. Což považovali za velikou švandu. Jak pak pirátka pravila v rozhovoru pro ČT, slovo „prcat“ nepovažuje za nikterak sprosté. V jejích kruzích se prý používá každou chvíli.

Ono slovo sice má již dávno své místo i v našem umění. Protože je neodolatelně vloženo do filmu „Pelíšky“, kde učitelka ztvárněná Evou Holubovou udeří dlaní do školní tabule, kde je na psáno správným školním písmem slovo „Prcat!“, a k třídě rodičů přednese: „Ještě, než přistoupíme k otázkám prospěchu, musím vás, ač nerada upozornit na jednu velice nepříjemnou věc. rozmohl se nám tady takový nešvar. Děti velice často používají sprostá slovíčka. Zejména pak jedno slovo. Je to slovíčko – PRCAT! Odkuď to přišlo? Od nás to nemají. A to říkají všichni? Všichni. Šebková taky!“ Ale že by to běžně používala poslankyně EU za piráty a její přátelé? No, možné je fšecko, jak s říká.

A to by nebyly ani našinci, kdyby na tohle nějak nereagovali. Na netu se vzápětí objevil příspěvek:

Silniční kontrola. Policajt: „Dobrý večer, předložte doklady.“ Markéta Gregorová: „Prcat na doklady, ty vyprcanej prcáku.“ Policajt: „Za urážku policisty vám hrozí pokuta 10 tisíc.“ Markéta Gregorová: „Za jakou vyprcanou urážku? Prcat, prcat, prcat,“ Policajt: „Kolik vám je?“

Mladá Gregorová a jí podobné neo-soudružky jsou holt něčím, co se pojmenovává u nás slovem „blbka“. S moderními blbkami neo-soudružkami jsem se prvně potkal na právě otevřeném pravém Západě.

Kdysi, krátce po roce 1989, jsme si tady na Východě obecně mysleli, že na Západě žijí jen geniové. Jak taky jinak? Banány mají pořád, toaletního papíru, co hrdlo… tedy jiné místo… ráčí. Barevné televize ve výprodeji za pár marek, jejich masny přetékají milionem druhů salámu, a libového, mají krásné dálnice a jezdí na dovolenou na Kanárské ostrovy. To jsme čuměli!

Ovšem pak jsem utržil první kontakt s realitou. V té době jsem se poprvé účastnil evropského odborného kongresu. Pořádal se na takové té obří výletní lodi, co jezdí po mořích, nahoře má bazén, uvnitř milion restaurací a sálů a na visačku je všecko, co sníte a vypijete, zadarmo. Mimo hlavní sezonu se na takových lodích velice často pořádaly různé odborné konference.

Tehdy mi bylo o 30 let méně. Jako „exot“ z Východu jsem by na seznamovací večeři u velikánského stolu v centru pozornosti. Výběr evropských odborníků na spalovací procesy a jejich výrobu, kteří spolu se svými manželkami seděli kolem u stolu. Dámy měly tisíce otázek. Jako například zda je pravda, že jsme v chování k ženám tak zaostalí, že jim nedovolíme dělat „havířky“ v dolech a že u nás ženy ani neřídí bagry. Zda máme koupelny i jinde než ve společných koupelnách. Jestli už u nás víme, co je to AIDS. Jestli už jsem jedl mořské ryby a zda vím, co to je. A co u nás ženy dělají, když nepoužívají menstruační vložky? Na mé vyheknutí na ten dotaz jen „Hee?“ dáma odvětila, že to ví, protože to četla v novinách, že nějaké vysokoškolačky u nás demonstrovaly za povolení dámských vložek, za což byly vyhozeny ze škol a zavřeny.

Polovina přítomných žen přikyvovala hlavou. Tedy ta polovina, jejíž členky byly tak o 20 až 30 let mladší než jejich bohatí partneři. Dámy byly celé nadšené pro socialismus. Diskuze končila tím, že dámy konstatovaly, že my z Východu jsme nemohli vybudovat správný komunismus - nebo socialismus -, protože na to prostě nemáme. Zato oni, s hlubokou kulturní tradicí a dokonalým vzděláním na jejich dokonalých vysokých školách to už brzo zvládnou. A až to dokážou, což je jisté, pak teprve přijde ten správný reálný socialismus.

Po skončení večeře jsem vyšel na přední palubu. Byla noc, měsíc svítil a leskl se na hladině, od lodní přídě se v gejzírech rozstřikovala voda a já jsem ten zážitek rozdýchával. Tu ke mně přistoupil zástupce jedné velké švýcarské firmy a najednou promluvil česky: „Doma si nevážíte toho, co máte. Krásný, pracovitý a chytrý holky. A to vás ještě šetřily. Protože jste ten chudák z komunistického státu!“ Povídám: „Už nejsem z komunistického státu!“ A on: „Já vím. Ale ony to nevědí. Ony prostě nevědí nic!“

No, nejen tam, ale i za svých mnoha dlouhých služebních cest na Západ jsem se s takovými „blbkami“, jak jim říkal Josef Škvorecký, běžně potkával. On podává popis takových blbek přímo geniálně třeba v knize Příběh inženýra lidských duší. Kde taková mladá dáma, tuším Čechokanaďanka, vystupuje. Dotyčná po návratu z Prahy do Kanady vypráví emigrantům, jak jen taktak unikla v Praze ze spárů StB. Z údajně tajného bytu v Nuslích před estébáky vyběhla ven na ulici, zamávala si na taxi a ujela. A tak zmizela komunistické StB před nosem. Emigranti se zkušeností z normalizační Prahy byli pitomostí jejího povídání přímo konsternováni. Kdyby totiž představa, že by v někdo v Praze té doby, obzvlášť v Nuslích, vyběhl na ulici a zamáváním zastavil taxík, byla pravdivá, tak by se to podobalo spíš lurdskému zázraku.

Ovšem blbky jsou zřejmě nesmrtelné. A je jedno, jaká zrovna vládne ideologie. Dneska gendero-eko-marxistická.

S ekologií je to jako s komunismem. Sociální vědy se zvrhly v komunismus, kterému přes velkohubé řeči na “pracujících“ naprosto nezáleželo. Stejně tak vědecká ekologie nemá s dnešním zeleným hnutím prakticky nic společného. Ekofanatici hledí jen na svůj prospěch a na zisky mamutích firem, které předstírají, že jsou „ekologické“. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Jak vidíme i na New Green Dealu. Obzvláště dámy jsou při tom… ehm… roztomilé.

Na Slovensku je slavná historka, jak jedna taková neo-soudružka, jistěže zelená do morku kostí, vyprávěla, že případné výpadky elektrického proudu kvůli ochraně planety ji nemohou rozházet. Když nepůjde proud a bude tma, tak si prý klidně sedne do křesla a pustí si televizi. To je na úrovni naší slavné Kateřiny Jau-Jau a jejího dumání, co je to vlastně biomasa.

Rakouská ministryně pro ochranu klimatu Leonore Gewesslerová (Zelení) zase uvedla, že Brusel tím, že by souhlasil se stavbou jaderných elektráren, provedl akci ve stylu Nacht und Nebel. Jenže Nacht und Nebel (Noc a mlha) byl rozkaz vyhlášený Adolfem Hitlerem 12. prosince 1941 a nařizoval “způsob zvláštního zacházení“ se zatčenými a s vůdci odboje na okupovaných územích. Toto v sobě zahrnovalo únos osob uprostřed noci (Nacht) a jejich zmizení bez jakýchkoliv informací příbuzným (Nebel) v Říši.

To je ta ženská skutečně tak pitomá že neví, že právě v Rakousku u Mauthausenu bylo jedno z největších středisek, kde byli vražděni lidé v akci, kterou nazvali nacisté „Nacht und Nebel“? Asi je.

To, že podobnou pitomost může vyslovit i muž, je jasné. Topolánkův výlev o „noci dlouhých nožů “, což byla akce na likvidaci vedoucích složek SA v rámci nacistického boje o moc, není o moc chytřejší. Ovšem nikde jsem neslyšel ideologické žvanění, že by se muselo vždy ve všem věřit mužům.

Strašné na tom je, že si vůbec neuvědomují, anebo jim je to jedno, jaký bude dopad. Historickým příkladem je Marie Antoinetta se svým údajným výrokem, když lidé žádali chléb, proč tedy nejedí koláče. Je slavná jako historická mimořádná blbka a má dnes následnice.

Ovšem je to trochu obráceně, protože za svoji hloupost Marie Antoinetta zaplatila hlavou. Dnes každé vykutálené rozhoďnožce, která si po 30 letech vzpomene, jak jí někdo sahal na zadek, hysterické „woke“ ženské a pokroková media tleskají, zatímco slavní muži a milionáři dostávají dlouholeté tresty. Které jsou často ve skutečnosti tresty doživotními. To ale, zdá se, těmto bývalým kurvičkám nevadí. Dnes mohou žvanit kdeco a dav jim tleská. Šílené fanatičky, lidsky i politicky prodejné děvky a blbky jsou věčné. A nebezpečné a neovladatelné. Což věděli už bolševici.

V románu „Jak chutná moc“ od Ladislava Mňačka vysvětluje jeden soudruh, proč na komunistických tribunách sedí vždy jen chlapi. Starý soudruh vysvětluje, že pokud i největšího blba navléknete do obleku, uvážete mu kravatu a necháte ho číst z papíru, tak nemůže vypuknout žádný malér. Ovšem i komunistické soudružky jsou prostě ženské, většinou se obléknou (byla 50. léta) do lesklého saténu, přičemž ty šaty mají nejméně o číslo menší. A pokus udržet je, aby nevykládaly ty největší blbosti, je prostě nerealizovatelný. To má Strana vyzkoušené.

Myslel jsem si, že jak přišla demokracie a stoupá vzdělanost žen a lidu obecně, nebudou se už takové pitomosti dít. Já bláhovec! Když jsem slyšel naši novou předsedkyni parlamentu, euro-soudružku Markétu Pekarovou Adamovou a její projevy, sám jsem se ve svém věku docela divil. Tato progresivistka je schopná nejen zničit Parlament ČR a v očích voličů už úplně zdiskreditovat TOP 09, ale je schopná vyvolat rozbroje mezi Českem a Maďarskem. A vůbec celou visegrádskou čtyřkou. Protože buď nechápe, co vlastně říká, anebo je jí to jedno.

Jak říkal Jan Werich: „On to dělá buď z blbosti, anebo za peníze.“ Neboli jak se lidově říkalo za mého mládí: „On je buď blbej, nebo navedenej!“ Jak je to v případě paní Pekarové, skutečně nevím.

Zdá se však, nikoliv tedy jen zdá, že si nové blbky ve skutečnosti přímo pěstujeme. A to dokonce už mezi dětmi. Kde jsou jim vtloukány do hlavy stejné, a přitom jiné nesmysly jako za mého mládí o komunismu a soudruhu Stalinovi.

Viděl jsem to nedávno v několika reklamách. Jaké firmy neřeknu, abych jí nedělal reklamu. Ve spotu vystupuje vždy mladá dívka, tedy spíše řekněme malé dítě, ve věku cca 10 až 12 let. Které se výhružně šklebí na svoji matku, protože pouští z kohoutku mnoho vody. A nepoužívá v myčce právě tu substanci, jakou firma propaguje. Když pak matka, poučená prepubertální blbkou, použije výrobek XXY, hrozivé sucho se změní v zelený ráj a všichni jsou šťastni.

Těch reklam je víc. Ksichty těch holčiček vyjadřují agresivitu, nafoukanost a drzost, a znám je od podobných prepubertálních holčiček i ze svého života. Coby malé pionýrky.

Ovšem ještě nedávno dotyčná za něco takového dostala lepanec anebo i něco víc. Tyto agresivní holčičky jsou moderním výrazem dětského komunistického ideálu, jistého Pavlíka Morozova. Tento chlapec, ve víře v komunismus, udal úřadům svého otce jako kulaka. Otec pak byl poslán do gulagu a Pavlík Morozov byl brutálně zavražděn neuvědomělými vesničany. Ty pak uvědoměle vyvraždila KGB.

Také v těchto reklamách vlastně adolescenti poučují své dospělé rodiče, jak se mají „zeleně“ chovat, jinak to se všemi špatně dopadne.

Nevím, jak to je ve skutečnosti, ale běžně se píše, že mezi mládeží a mezi dětmi vypuká „environmentální žal“, zvaný také „ekologická úzkost“. Je to možné. U některých. Zblbnout se dá vždycky. Na vojně jsme měli vojína, který psal do kádrového dotazníku: „Narodil jsem se v den, kdy slavná Sovětská armáda…“ Tehdy, v roce 1964, politruk usoudil, že dotyčný je buď kretén, anebo agent, a nechal to být.

Dnes některé děti - žijící ve světě přebytku potravin, dirigované rodiči a školou jako loutky, duševně napojené na mobil - možná skutečně „environmentálním žalem“ postižené jsou. Ovšem troufám si tvrdit, že spíše ty v tzv. západních zemích. A to ještě z těch bohatších kruhů. Určitě tím netrpí ani miliardy lidí, kteří žijí z příjmu jednoho či dvou dolarů na den. Nebo ta část společnosti, která, jak pokrokový Západ sám uvádí, žije často jen z podpor a v sociálně nevyhovujícím prostředí. Ti na to nemají čas. I u nás je takových dost.

Tohle “enviromentální trpění“ je jen pro dětičky „fajnové“. Jak nám ukazují filozofové i filmaři ze Západu, v chudé části bohaté západní společnosti spíše rostou nezvladatelné tlupy mladistvých gangsterů, drogových dealerů a muslimských fanatiků.
Takže nevím, jak je na tom naše mládež skutečně, protože už jsem si zvykl, že současná média lze směle označit stejně, jako jsme je označovali do roku 1989. Kdy se na demonstraci volalo: „Československá televize lže, jako když Rudé právo tiskne!“ No, a také si pamatujeme, jak dlouhá léta byly všude plakáty s nadšenými svazáky a pionýry a články hlásajícími, jak se mládež těší na vítězství komunismu po celém světě. I když my už jsme věděli, že je to lež jako věž.

Nejsem pesimista, je jasné, že se jim nakonec to gendero-zelené šílenství podělá. Ovšem otázka je, zda to není na dalších 20 let. V srpnu 1968 mi jeden známý, Rus, než sbalil ženu a děti a ujel na Západ, řekl, že jsme naivní. Když si myslíme, že to brzo přejde. A řekl mi něco o dvaceti- až třicetiletých cyklech v životě společnosti.

Ale my jsme to přežili, tak to přežijí oni. Naději mi dává třeba internet. Nevím, jak staří jsou lidé, kteří to psali, ale pobavil jsem se: Dnešní doba má jednu nepopiratelnou výhodu. U lidí, o kterých jsme si mysleli, že jsou debilové, jsme zjistili, že opravdu debilové jsou.

A na konec ještě jeden výkřik: V rámci Green Dealu se uvědomělým občanům doporučuje kupovat auta pouze s certifikací Grety Thunbergové. Poznáte je podle písmen „GT“ v typu vozu.

My jsme žili mládí s kádrovačkami, soudružkami z uličních organizací KSČ, učitelkami ruštiny, se soudružkou Kabrhelovou a Anežkou Hodinovou Spurnou. U jejíhož jména se vždy říkalo, že je potřeba zjistit zda je dotyčná „hodinová“, anebo „spurná“.

Nakonec bych dodal jen starý vtip o mládeži z dob komunismu: Ptá se Franta Tondy: „Víš, proč naše děti budou žít v komunismu?“ Tonda: „Nee.“ Franta: „No protože nic lepšího si ti parchanti nezasloužej!“

V dnešním progresivistickém světě by se dalo nahradit v drsném vtipu slovo „komunismus“ slovy „svět genderu a zelených ideologií“.

Tak uvidíme.