Vláda Spojených států a celá řada vlád evropských dělá věci dříve nevídané. A přesto burzy padají a padají. Mnozí si kladou otázku: Kdy se pád zastaví?

Ekonomové se naštěstí přestali tvářit, že tomu rozumějí. Sami říkají, že současný ekonomický vývoj je záležitostí spíše pro psychology než pro ekonomy.

Někteří ekonomové se snaží tvářit, že se zase až tak moc neděje. Naše banky jsou zdravé a ekonomický růst zatím neustal, pouze se zpomalil. My můžeme dodat: Zatím mají pravdu. Netřesou se ale sami nad otázkou, jak ji ještě budou mít dlouho?

Postoje lidí na přelomu devatenáctého a dvacátého století byly zcela odlišné od postojů lidí na přelomu století dvacátého a jednadvacátého. Co se týče domácností, pak o století dříve bylo ve flóru šetřit. V minulých třech desetiletích bylo ve flóru utrácet. O století dříve bylo žít na dluh společensky těžko přijatelné. Nyní v tom banky a obchodníci obyvatelstvo podporují. O století dříve si lidé ukládali peníze do bank, aby získali úroky. Nyní banky žijí z poplatků, které vybírají od lidí za to, že si u nich uložili peníze.

Zcela se proměnil svět reklamy. Prvním cílem reklamy již není o výrobku informovat. Cílem je oblbnout a ohromit a podprahově zpracovat potenciálního spotřebitele.

Banky chtěly vydělávat stále více a rychleji. Proto zaváděly stále nové produkty, jež byly nakonec tak složité, že jim možná přestali rozumět sami bankéři. A tak se nějakou dobu točil stále rychleji kolotoč peněz, které se stávaly stále více jen pomyslnými čísly, jež se nám rychle míhala na monitorech počítačů.

A pak tomu všemu lidé přestali věřit. V novinách se objevují zprávy, že lidé nakupují zlato jako už dlouho ne, a úvahy o tom, zda je vhodné či nevhodné investovat do uměleckých předmětů.

Domnívám se, že nastane určitá společenská korekce. Důvěra lidí se přelije trochu více do hmatatelných předmětů, jako je automobil, obraz, kvalitní domácí spotřebič nebo ona malá cihlička zlata. Různé bankovní produkty, jejichž názvům jsem nerozuměl a ani jsem si je nezapamatoval, budou mít na delší dobu utrum. To platí pro bohatší společnosti, tedy i pro nás. V chudších zemích si lidé možná zase začnou více vážit zemědělské půdy a jejích plodů.

Současná krize je především krizí důvěry. Platy finančníků a různé ty jejich zlaté padáky svou nehorázností volaly do nebe. K tomu se připojily množící se skandály, jak se přicházelo na podvody v účetnictví, a to i u „renomovaných“ firem.

Domnívám se, že krize se zastaví, až lidé budou moci něčemu věřit. Ale nevím, kdy to bude, a čemu uvěří.

Mnozí, kteří si žili dlouho nad poměry, si budou muset zvyknout na nižší životní úroveň. Nechci být škodolibý, ale doufám, že si někteří lidé vzpomenou, jak reptali v dobách, kdy česká ekonomika rostla šestiprocentním tempem a kdy se nám sociálnědemokratická vláda, kterou jsme si zvolili, starala o obrovské každoroční deficity.

Doufám, že se svět trochu vrátí k normálu. Že bankovní úřednice nebude brát třikrát tolik co zdravotní sestra. Že si výrobci vydělají přinejmenším tolik jako obchodníci. Že když začne stát bohatnout, pocítí to i někdo jiný než horních sto tisíc.

Možná si někteří z těch, kdo věřili v „neviditelnou ruku trhu“, připustí, že tentokrát trh šeredně selhal. Oběma směry: Nejdřív nám namlouval, jak je dobře, později přesně naopak – jak je špatně.

A socialisté a populisté všeho druhu možná přestanou tak nestoudně nabízet různé pastelkovné a brojit proti nejrůznějším poplatkům a tvářit se, že škola a zdravotnictví vlastně nic nestojí.

Možná svět mírně předěláme, aby v něm bylo trochu více místa pro zdravý rozum a méně místa pro švindl.

Jen ale abychom ho předělali správným směrem. V dobách krize se totiž dá svět předělávat i směrem nesprávným. Připomínám Rusko 1917 a Německo 1933.