„Evropou skutečně obchází strašidlo - strašidlo absence alternativy,“ napsal kdysi Zygmunt Bauman. A tato slova sotva kdy byla pravdivější, než jsou dnes.

Ovšem alternativy přijatelné, alternativy, která by občanům vrátila naděje, které podstatná část společnosti sdílela po pádu berlínské zdi, po probuzení představ o návratu do světa svobody, blahobytu a skutečné demokracie.

Takovou alternativou přece nemohou být současná varování renomovaných ekonomů před dalším růstem cen energií, těch cen, které již dnes mnozí nemohou zaplatit, zprávy o dalším růstu inflace, cen potravin a nezbytných životních potřeb, provázených radami „uskrovněte se“.

Nebo situace, kdy už přestal být aktuální vtip o tom, že pro letošní zimu byl hitem vatovaný kabát a sekyrka na dřevo, protože už ani tím dřevem není radno topit, neboť je to prý škodlivé. A že byty nebudou v budoucnu pro všechny a auta už vůbec ne…

U nás se občané podivují vysokým cenám elektrické energie, když vyrobenou energii vyvážíme, a dokonce i v Norsku, kde mají spotřebu elektrické energie zajištěnu z 98 procent z obnovitelných zdrojů, občané demonstrují proti počínající energetické chudobě. Lidé přestávají rozumět skrytým „zákonům trhu“ a temným „obchodním podmínkám“ tváří v tvář neexistenci alternativy důstojného života.

Sociální práva byla považována za jakéhosi mladšího a menšího bratra těch velkých lidských nebo občanských práv. Volání po větší přítomnosti občanských práv v životě společnosti máme nyní, v postcovidové krizi, plné ulice a náměstí. Mnohdy oprávněně. Ale nebudou ti, kteří dnes, a zdaleka nejen u nás, cítí potřebu demonstrovat za svoji „svobodu“ neúčasti na proticovidových opatřeních, chtít jednou více zvažovat své sociální postavení, a tedy i důstojnost svého života? Mnoho slyšíme o nejrůznějších představách a „právech“, která za skutečná práva můžeme považovat jen při absenci zdravého rozumu. Ale o potřebě důstojného života, zásadně podmíněného sociálním postavením člověka, jako bychom se báli hovořit.

Začněme tedy mluvit o sociálních právech! Začněme veřejně konstatovat, že sociální práva jsou stejně legitimní a hodnotná jako práva občanská a politická. A že jsou finančně více náročná? Zajistit důstojný život je asi ekonomicky náročnější než sdělit „říkej si, co chceš, máš svobodu slova“, nebo „klidně se shromáždi a pochoduj ulicemi, máš právo shromažďovací“.

Ale skutečnost, že všechny stránky lidského života budou poměřovány jen finanční a ekonomickou náročností, asi není tou alternativou posttotalitního života, kterou jsme před třiceti lety sdíleli. Je asi třeba to znovu důrazně připomenout….

Právo, 22.2.2022