18.2.2020 | Svátek má Gizela


SPOLEČNOST: Jak se rodí problémy

24.1.2020

Douglas Murray ve své poslední knize Šílenství davů (mimochodem, stejně dobré jako jeho knihy předchozí) zmiňuje, že mezi lety 2011 a 2017 se ve Spojených státech zdvojnásobil počet lidí, kteří chápou rasismus jako vážný problém („Views of racism as a major problem increase sharply, especially among Democrats,“ Samantha Neal, Pew Research Center, 29. srpna 2017). Bylo v té době spácháno více rasově motivovaných útoků? Nikoli. Byla zavedena legislativa, která by podporovala rasismus? Nikoli, právě naopak. Ono je jedna věc skutečný problém, ale věc druhá je, co my vnímáme jako skutečný problém.

V průměru jedno ze 722 dětí se narodí s nějakou anomálií sexuálních orgánů. U těchto lidí mohou panovat legitimní pochybnosti, zda se jedná o muže či ženu. S těmito lidmi je namístě mít soucit, případně jejich situaci nějakým způsobem řešit. Není ale třeba tuto věc glorifikovat a budovat pro tyto lidi třeba zvláštní záchodky.

Školní rada v americké Nebrasce přišla k pozoruhodným nápadem: Jelikož ve třídě by mohl být někdo, kdo si není jist, zda je chlapcem nebo děvčetem, nebudou pedagogové oslovovat děti slovy „chlapci a děvčata“, ale třeba „tučňáci“. Každá třída si prý může odhlasovat nějakou takovou přezdívku, kterou pak budou učitelé používat…

U nás věci nejsou tak daleko a zdá se mi, že stále více našich spoluobčanů kroutí hlavou nad těmito výstřelky genderové ideologie. My máme ovšem své vlastní umělé problémy, z nichž jedním je tzv. inkluze.

Jak řekl jistý ruský politik, mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Původní myšlenka byla dobrá a chvályhodná: Umožnit mnoha handicapovaným, aby se mohli co nejvíce podílet na běžném životě a nebyli „uklízeni“ do nějakých ústavů, kde by nebyli nikomu na očích. Způsob zavedení ovšem přidělal spoustu starostí učitelům a rozhodně se nedá říci, že by handicapovaným nějak plošně prospěl.

Popíšu konkrétní situaci: Ubytovali jsme v našem domku jednu iráckou křesťanskou rodinu, která přesídlila do Česka v rámci projektu Generace 21. Měli dvě školou povinné dcery, tak jsem se informoval v nejbližší škole, zda by ji mohly navštěvovat. Prý rozhodně ne – škola má dost svých vlastních problémů. Když jsem zmínil, že by dívky měly asistenty, které jsme ochotni z vybraných peněz zaplatit, byl oheň na střeše. Ne kvůli Iráčankám. Kvůli tomu, že by učitelé měli na vyučování asistenta. Nebylo to sice stoprocentní, ale drtivá většina učitelů, s nimiž jsem o inkluzi mluvil, ji vnímalo jako neštěstí, přinejmenším v té podobě, jak byla zavedena. (Ještě dodám, že příběh našich Iráčanek měl happyend. Vzala je katolická škola a holky začaly brzy vše zvládat i bez asistenta.)

Učitelé už měli tak jako tak dost problémů. Inkluze byla problém navíc. Opakuji: Záměr byl dobrý, ale asi by bývalo prospělo věci, kdyby se zaváděla postupně a pro různé skupiny dětí – podle jejich handicapu a potřeb.

Radím k užívání zdravého rozumu. Snažme se jednat jinak než podle nějakých ideologií.

Věc, na které se u nás hodně pracuje a o níž se hodně mluví, je platová nerovnost mezi muži a ženami. Prostředek, kterým má být v této oblasti nastolena „spravedlnost“, je zavádění kvót, a to nejen do státních institucí, ale i do soukromých korporací. (Naštěstí se to zatím netýká Česka.) Poukazuje se na to, jak málo žen je v politice, a když se kanadský premiér Trudeau rozhodne, že v jeho vládě bude padesát procent žen, mnozí mu nadšeně aplaudují. Já bych se přimlouval za to, aby ministrem dopravy nebo třeba školství byl někdo, kdo fochu rozumí, ať je muž, nebo žena – toto kritérium bych vůbec neuplatňoval, neboť ho považuji za irelevantní.

Položme si otázku, co znamená být vrcholným politikem. Dle mého názoru je to povolání značně frustrující. Přicházíte o soukromí, neustále musíte být ve střehu, musíte dělat kompromisy, do kterých se vám pranic nechce, a hlavně: Jste v permanenci sedm dní v týdnu, 24 hodin denně. Ne každý má tu vůli, kterou prokázali jak Pavel Bělobrádek, tak Marek Výborný, když kvůli rodině na toto zaměstnání rezignovali. Já si nekladu otázku, proč je ve vrcholných postech tak málo žen; spíše si kladu otázku, kde se bere tolik mužů, kteří jsou ochotni žít takovýmto životem? A to jsou na tom manažeři velkých firem ještě hůř než politici. U mužů je to možná dáno tím, že jsou soutěživější a mají větší ego, a jsou tedy ochotni pro ty vysoké posty více obětovat. Ženy jsou vztahovější (já vím, něco takového napsat je politicky nekorektní, ale když ona je to pravda) a vůbec se jim nedivím, že se do vysoké politiky nebo do manažerských funkcí nehrnou.

Proč dochází k takovému zmatení? Proč lidé zapomínají na zdravý selský rozum? Je to tak trochu řečnická otázka, na kterou nelze odpovědět jednou větou. Ale rád bych zakončil opět citátem z Murrayovy knihy, který vysvětluje, proč se tolik lidí nasazuje v tak podivných kauzách: „Lidé v bohatých západních demokraciích jednoduše nemohli zůstat prvními lidmi v dějinách, kteří nemají žádné vysvětlení pro to, proč jsme tady, a žádný příběh, který by životu dával smysl.“



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.