Na naší politické scéně a ve sdělovacích prostředcích někteří lidé útočí na všechny environmentalisty a ekology bez rozdílu jako na zastánce totalitních zásahů státu do života a svobod občanů, navazující pod novým, zeleným praporem na černý, hnědý nebo rudý mor totalitních režimů minulosti. Dopouštějí se tak chyby paušalizace a neschopnosti rozeznat, že uvnitř komunity, kterou označují jako „zelené“, existuje obrovská vnitřní diferenciace a zdaleka ne všichni z této komunity projevují totalitní tendence v myšlení a konání.

Rozeberme si tuto komunitu podrobněji. Prvním závažným omylem jejích kritiků je směšování pojmů environmentalista, tedy člověk s obecně zvýšeným zájmem o ochranu životního prostředí a ekolog, tedy vědec, zabývajícími se ekologií jako vědou o vztazích mezi neživými i živými složkami prostředí, o materiálových, energetických a informačních (genetických) tocích mezi nimi, člověka nevyjímajíc. To jsou lidé hledající v tomto poznání užitek pro lidstvo, pro jeho vývoj, uspokojování jeho potřeb, aniž by to ohrožovalo životy jiných, přírodu, krajinu, podmínky života dalších generací. Je zřejmé, že ekologové jsou menšinovou podmnožinou oněch environmentalistů. Jde o lidi převážně s vysokoškolským či alespoň středoškolským specializovaným vzděláním přírodovědeckého či technického směru. Jejich ambice a společenská angažmá spočívají převážně v poskytování informací o výsledcích svého bádání, v odborných disputacích, nikoliv v usilování o politickou moc a už vůbec ne o ovládnutí společnosti a nastolení nějaké „zelené totality“.

Část environmentalistů sice „nedělá vědu“ jako ekologové, ale působí v podnikatelské sféře nebo ve veřejné správě. Snaží se aplikovat výsledky ekologie jako vědy do práce pro své zaměstnavatele. I tito lidé mají obvykle vysokoškolské nebo střední odborné vzdělání, přirozený zájem o ochranu životního prostředí, protože je považují za veřejný zájem, po němž je reálná poptávka. Je to tak deklarováno zákony a dalšími předpisy, chránícími zdravé životní podmínky a zdraví obyvatel a zákazníků. I tato činnost je, nebo by měla být, co do politické orientace neutrální. Ani tito lidé obvykle neusilují o politickou moc, tím méně o ovládání nebo omezování něčí svobody nad rámec Ústavy a zákonů přijatých k ochraně životního prostředí demokraticky zvolenými orgány, nejsou-li k tomu ovšem nadřízenými nuceni.

Pokud se do orgánů státní moci nebo do politických funkcí ve veřejné správě tyto dvě skupiny environmentalistů dostanou, obvykle nikoliv na základě vlastních ambic a vlastní touhy po moci, ale spíše na výzvu či nabídku od příslušných úřadů, politiků, politických stran, zájmových skupin nebo veřejnosti. Dost často se však prostředí „reálné politiky“ spíše štítí; pokud do ní vstoupí, nespojují s ní svou budoucnost a kariéru. Nepovažují za osobní tragédii či újmu, když je toto prostředí zase „vyvrhne“, neboť se slušně uživí v oboru, se kterým obvykle neztratí kontakt.

Početnou část environmentalistů tvoří lidé s nejrůznějším stupněm a zaměřením vzdělání, kteří prostě „jen“ mají rádi přírodu a krajinu nebo zdravý životní styl a jsou ochotní pro ně pracovat rukama i hlavou, aniž by tomu přikládali nějaký politický význam. Sdružují se s lidmi podobného založení do různých neformálních skupin či zájmových organizací s více či méně přírodě blízkým programem dle svého naturelu, jako jsou trampové, skauti, ochránci přírody, některé druhy „přírodních“sportů jako horolezectví, vysokohorská turistika, vodáctví. Patří sem i chovatelé, rybáři, myslivci, vegetariáni či ochránci zvířat, ekologičtí zemědělci. Pracují pro přírodu manuálně, působí na mládež v environmentální osvětě, výchově, vzdělávání. Také ti bývají považováni za pozitivní přínos pro společnost, protože žijí podle svých zásad a nikomu jinému je nevnucují, vychovávají spíše vlastním příkladem života.

Část environmentalistů se ovšem neomezuje jen na tuto většinou nekonfliktní činnost, ale angažuje se pro ochranu životního prostředí i občansky a politicky. To už může konflikty a negativní emoce vyvolávat. Ani tato skupina však není homogenní. Lze ji rozdělit do dalších podskupin. Jednak na aktivní obhajovatele legitimních zájmů občanů při uplatňování jejich občanských a lidských práv, včetně práva na uspokojivé životní prostředí a veřejné zdraví, majetku, práva na informace, na účast na správě věcí veřejných ve své občanské komunitě, ve svém životním prostoru. Ti se obvykle pohybující v hranicích právního rámce. Z nich se někdy generují lidé, kteří do politiky opravdu vstoupí. Snaží se v rámci svých možností přispět k ochraně životního prostředí v orgánech veřejné moci či správy. Jsou ale i tací, kdož právní rámce z různých důvodů nerespektují, překračují je nebo zneužívají k obstrukcím. To už může být a také často je orgánům moci a správy nebo politikům nepříjemné a nepohodlné, ale z hlediska veřejného zájmu ani to nemusí být vždy negativní.

Pokud je motivací takového chování snaha po zlepšení zjevně nevyhovujících zákonů a předpisů, zavedených úředních postupů nebo upozorňování na nezákonnost jednání politiků či úředníků, na zneužívání svěřené moci a veřejných prostředků, na nedodržování pravidel pro výkon veřejné správy, je i to legitimní. Škůdcem veřejných zájmů v takovém případě není ten, kdo na takové zlo upozorní, ale ten, kdo je využívá anebo ve svém úřadě strpí.

Negativní je takové působení snad v případě, kdy z environmentálních pozic napadaný záměr není v rozporu s veřejnými zájmy a je zřejmé, že se nakonec prosadí. Ochrana životního prostředí, přírody a krajiny či veřejného zdraví jsou zde použity jen jako zástupná záminka, zákony a předpisy tu slouží jen ke zdržování přípravy a realizace. Starost o životní prostředí tu může být použita jako zástěrka pro úplně jiné zájmy. „Výchova úřednictva“ je zde zneužita k vydírání investora a ostatní veřejnosti. Nelze zakrývat, že pro některé environmentalisty je to svého druhu adrenalinovou „zájmovou činností“ nebo dokonce „předmětem podnikání“. Míjí-li se ovšem motivace takových lidí s objektivní realitou a skutečnou ochranou veřejných zájmů, je to působení z hledisek udržitelného rozvoje asociální, hraničící s anarchistickou nenávistí ke státu a k jeho institucím i k elementárnímu pořádku a slušnosti ve vztazích mezi lidmi. Přitom nemusí jít o nějaké nevzdělané „emotivní primitivy“, ale takoví se rekrutují i z lidí vysokoškolsky vzdělaných, často si hojících nějaký „mindrák“ ze své nedostatečnosti nebo minulých zneuznání, z neschopnosti prosadit svůj menšinový názor.

Poslední „sortu“ environmentalistů, kterou je třeba zmínit a která je nejvíce na očích, protože se pohybuje v poslaneckých nebo senátorských lavicích, ve funcích ministrů nebo náměstků, hejtmanů, primátorů statutárních měst nebo starostů nebo jejich náměstků a tomu odpovídá i pozornost věnovaná jim ve sdělovacích prostředcích, představují ti, kteří na ochraně životního prostředí, přírody, krajiny a lidského zdraví postavili cílevědomě své politické kariéry. Ti naopak cílevědomě usilují o moc rozhodovat o zákonech, o použití veřejných rozpočtů. Používají k dosažení a udržení takových funkcí a cílů někdy korektní, ale někdy i nekorektní prostředky. Pokud si zachovají morální integritu a ctí svou odbornost, udrží si kontakt s vývojem v oboru, využívají výsledky vědy a výzkumu pro svou práci a obhajují veřejný zájem, nelze jim nic vytknout. Pokud však přistoupí na takové formy manipulace s veřejností, které jsou s těmito principy v rozporu, nebo takto získanou moc zneužívají, zaslouží si opovržení, ať už tak konají pod tlakem různých zájmových skupin, nebo pro vlastní prospěch. Nemylme se - takoví lidé mohou být a také jsou ve všech politických stranách, jen je chtít vidět.

Ani uvnitř jedné environmentální organizace nemají všichni členové na různé předměty zájmu stejný názor. Tak najdeme například mezi členy Společnosti pro trvale udržitelný život příznivce i odpůrce jaderné energetiky, příznivce i odpůrce splavnění Labe od státní hranice se SRN po Pardubice, příznivce i odpůrce zásahů proti kůrovci na Šumavě. Jsme schopni o věcech věcně diskutovat, hledat přijatelná řešení, kompromisy. Kde nejsme schopni se dohodnout na společném stanovisku mezi členskou základnou ani v předsednictvu, žádné za celou organizaci ani za předsednictvo nevydáváme. Pak vystupuje každý se svým názorem za sebe. Jsme si vědomi, že naše názory nelze v demokratických poměrech nikomu vnutit násilím a stejně nechceme, aby někdo nutil jiné názory nám. Nedokážeme-li fakty a silou svých argumentů přesvědčit většinu, respektujeme to, i když si dál stojíme za svým názorem. Je tohle nedemokratické, je to usilování o něčí svobodu?

Jsem přesvědčen, že z celé velké rodiny „environmentalistů“ lze negativně vnímat jen velmi malé součásti, jak jsem je popsal výše. Ti, kdo útočí na všechny bez rozdílu, buď nevědí, o čem mluví, nebo sami veřejností manipulují. Zasévají negativní emoce i vůči těm, kteří společnosti pomáhají, své názory nabízejí, ale nevnucují. Útočí tak i proti lidem, kteří společnost chrání před lidmi, kteří se ohleduplně chovat neumějí nebo nechtějí, veřejnost a veřejné zájmy na ochraně prostředí je nezajímají nebo zajímají jen ve vlastní prospěch. Měli bychom dobře rozlišovat, „kdo je kdo“, kam chceme sami patřit, a neházet všechny ani na jedné, ani na druhé straně oné pomyslné fronty do jednoho pytle.

Environmentalisté není synonymum pro „eko-teroristé“. Ani ti umírnění v drtivé většině nejsou nepřáteli civilizace ve smyslu „všechno špatně, zpátky na stromy či do jeskyní a začneme znova“. Snaží se přispět ke kvalitě vytvářeného prostředí či ke zdraví neohrožující produkci konstruktivně a nezaslouží si odsudky. A ti zbylí? Využívají svobody slova a projevu, stejně jako jejich odpůrci. To je vymoženost demokracie. Je na státních institucích, jimž je svěřena moc rozhodovat o věcech veřejných, aby si „oddělily zrno od plev“. Nedokážou-li to a nechají se někdy vláčet i neracionálními nebo menšinovými názory, pak je problém spíše u nich. Mezi námi působí mnozí jednotlivci a mnohé skupiny, dokonce zaregistrované politické strany, které jsou zjevně nebo v skrytu založeny na ideologiích nenávisti – tu třídní, tu náboženské, tu xenofobní či rasové. Tam je skutečné podhoubí terorismu – ne v zájmu o kvalitu životního prostředí a veřejného zdraví. Takové nálepkování je přijatelné jen pro lidi jednoduché, neschopné nacházet skutečně účinné recepty na řešení environmentálních, ale i jiných společenských problémů.