SPOLEČNOST: Hérostrates aneb O moci pitomin
Neodpovídej bláznu podlé bláznovství jeho, abys i ty nebyl jemu podobný. (Přísloví Šalomounova, 6:4)
Prohlásil tuhle v německých sdělovacích prostředcích jistý pan Herbert Grönemeyer, dle vlastního údaje hudebník, že příval utečenců ze všech koutů severní Afriky a Blízkého východu je pro zemi požehnáním. I snesla se bouře ostrého nesouhlasu na hlavu pana Grönemeyera z řad německého lidu, kdekdo dovozoval a příklady dokládal, proč statisíce nepřizpůsobivých migrantů nejsou požehnáním, nýbrž pohromou, a jen já se táži – stojí ten nesmysl za rozčilování? Nebo ještě spíš, nepomáháte, dobří lidé, dosáhnout panu Grönemeyerovi účinku, jaký si vypočetl?
Neboť kdo je ten pán, že ano. Žádný neví, nikdo nezná pana Grönemeyera, nikdo si ho nevšímá, nikde se o něm nemluví, a on by si tak hrozně moc přál, aby se o něm mluvilo. Kdyby propověděl něco, s čím naprostá většina obecenstva souhlasí, například že s těmi utečenci jsou a ještě budou sakramentské patálie, jeho slova by zapadla; to přece říká každej, ozvalo by se nanejvýš. Když ale vypustí z úst do nebe volající pitominu, vzbudí rozruch. Prostší lid původci pitominy nadává a zve ho volem, v intelektuálních vrstvách probíhají vzrušené diskuse, jedni mají za to že pitomina je pitominou a proč je pitominou, druzí zase že je třeba mít pro pitominu pochopení, a tak dále a kolem dokola, čímž je účelu dosaženo. Zahovořil-li pan Grönemeyer moudře nebo plácal pitominy, jest podružné. Hlavně že se o něm píše a mluví, čímž se – konečně! – dostal do širšího povědomí.
Je to starý, ošoupaný trik. Už ve století čtvrtém před Kristem žil v městě Efesu muž jménem Hérostrates, o němž taky asi dohromady nikdo nevěděl a nikdo si ho nevšímal, takže co: vzal smolnou pochodeň a šel zapálit chrám bohyně Artemis. A vida, pomohlo to. Ještě po bezmála půltřetím tisíciletí ví každý jen trochu vzdělanější současník, kdo byl Hérostrates a čím se vyznamenal, navzdory tomu že na jeho jméno a čin bylo uvaleno tzv. damnatio memoriae (prokletí vzpomínky). Jak si vychutnával svou náhlou proslulost, dějiny nezaznamenaly; upoutání pozornosti jeho metodou je však podnes známo a hojně využíváno v kruzích vysoké politiky. Pan poslanec, neotevřevší od chvíle svého zvolení do parlamentu hubu, náhle povstana pronese… inu cokoliv, chytrého či pitomého. Pitomost je dokonce účinnější; kolegové spoluposlanci se hádají, noviny píší, a je-li pitomost opravdu vydařená, i v hospodách se nad ní hlavami kroutí a půllitry o stůl tluče… čeho by si kapesní Hérostrates mohl přáti více. Ví se o něm! A až se vědět nebude, zase plácne nějakou pitominu.
A nikoli pouze na půdě parlamentní. Jest v zemích českých znám příklad jisté dámy, vyhlásivší že rodiče nemají své děti vychovávat. To se ví, hned vypukl poprask. Ozývaly se rozhorlené hlasy že beztak jsou ti dnešní haranti nevychovaní až hrůza, že by se děti vychovávat nejen měly, ale i mnohem důrazněji, třeba i plesknutím po prdelce a v pubertálním věku párem facek, že obzvláště dámy žádné děti nemající a míti ani nehodlající se cítí být povolány k soudům, co by se v té věci mělo či nemělo, a vůbec, že si ta káča může svoje rady strčit do… ééé, zevního zvukovodu, avšak ukončeme tento žalozpěv.
Tím, že se rozčilujeme nad výroky větších či menších, známých i širšímu obecenstvu nepovědomých Hérostratů, jen naháníme vodu na mlýnek jejich ješitnosti. Ozve-li se někde do nebe volající pitomina, může to být výmětek nedostatečného ducha, ale ještě spíš záměr. Jak to stojí v té proletářské písni: my ničím nejsme, buďme vším, tak i v popisovaném případě. Jsme nuly, jsme nevýznamní, nezajímaví, postradatelní, … nu což. Zaprovokujme. Ať sklidíme nesouhlas, odsudky, ťukání na čelo, všechno jedno, jelikož jsme se dostali do popředí pozornosti. Co s tím?
No co. Neragovat, nevšímat si, neodpovídat bláznu podlé bláznovství jeho, abychom nebyli i my jemu podobní. Díky, moudrý králi Šalomoune žes nám poradil, jak na velké i menší Hérostraty. Na ty, kdož ničím nejsouce, rádi by chtěli být vším.
