28.2.2021 | Svátek má Lumír


SPOLEČNOST: Dva tisíce slov znovu na scéně?

18.6.2020

Letošního 27. června tomu bude padesát dva let. Je to hrozné, jak ten čas utíká. Ale na ten červnový den roku 1968 si pamatuji dobře. Řada mých přátel mě tehdy na onen text, vyšlý ve čtyřech tehdejších periodikách, hned zrána upozornila. Byli jsme jím nadšeni, avšak v mnohém zůstalo pouze u nadšení, případně ke schvalování. Skutky ovšem utekly. Až po letech jsme se dozvěděli, jak to vlastně tehdy bylo. V roce 2000 vydalo nakladatelství Galén velice svěží knihu s názvem „Syndrom kolibříka“. Autorem této vzpomínkové knihy byl profesor MUDr. Otakar Poupa (1916-1999), český fyziolog a pedagog, který odešel v roce 1968 do švédského exilu a ve Švédsku žil a pracoval až do své smrti v červnu 1999. Mimo jiné vzpomíná, jak v červnu 1968 vznikl později „nechvalně“ známý manifest Dva tisíce slov. Trochu zkrácený úryvek:

Jednoho červnového rána volal Jan Brod, že mu telefonoval dr. Kriegel, že co jako vědci, že nic pro novou politiku nedělají. Co prý takhle nějaké provolání? Tenkrát se toho psaly metráky. Za chvíli volal Wichterle, že by se to mohlo udělat, ba dokonce mělo udělat. Proč ne, ale jak? Docela jasně říci to, co si myslí nekomunisté, takzvaní nestraníci, o soudruzích, kam to dopracovali. … Napsali jsme si v bodech, co by tam asi mělo být. Bylo to trochu k smíchu, dělat z toho manifest nebo prohlášení. Zdálo se mi, že tohle si už dávno zpívají vrabci na střeše, že to není vůbec nic nového. Šlo ale o to dát tomu přiměřenou formu, jasnou a čistou, bez ozdob a parády. Kdo tak ale píše? … Wichterle navrhl Vaculíka…. Sešli jsme se poprvé ve čtvrtek 6. června v 18.00 na terase v Parkhotelu blízko Vaculíkova bytu, Wichterle, Brod a já, probrali jsme naše návrhy a pak jsme na něho ještě chvíli čekali. Přišel, s černou čupřinou na hlavě, podsaditý horák v brýlích. Tenkrát ještě neměl vousy pod nosem. Moc toho neřekl, jen poslouchal, co po něm chceme. A pak se po nás třech po řadě podíval a řekl: „Napíšu! Ale jen pravdu, a krátce. Tak nanejvýš dva tisíce slov! Hotový text přinesl (Vaculík) v úterý 11. června v 18.00 – tedy ani ne za týden. Byla to krása! Ten člověk uměl myslet a uměl psát…. Bylo to 27. června (toho dne text vyšel v novinách), den byl jako ze zlata. Jan Brod mne volal do ústavu, že je strašný malér ze Dvou tisíc slov, že o nich jedná parlament, že Smrkovský je z toho ve stavu nepříčetnosti … Druhého dne a po dny následující nastala povodeň. Lidé z celé země psali novinám a masově se hlásili k podpisu Dvou tisíc slov. A zvlášť po tom, co se rozneslo, že nás soudruh Indra rozkázal zatknout jako kontrarevolucionáře. Nikdo ho už tenkrát neposlechl…

Pamatujete, co tehdy bylo v textu napsáno?

„Jestliže nelze v této době čekat od nynějších centrálních politických orgánů víc, je třeba dosáhnout více v okresech a obcích. Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří… Náš odpor k psaní hrubých dopisů musí být tak všeobecný, aby každý takový dopis, který ještě dostanou, bylo možno považovat za dopis, který si dali poslat sami… Požadujme veřejná zasedání národních výborů. K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech… „

Doba občanským záměrům nepřála. Necelé dva měsíce poté nás „osvobodily spřátelené armády“ Varšavské smlouvy a naše země upadla do dvacetiletého traumatu normalizace, která byla vlastně velmi tvrdým, na první pohled ne zcela jasným pokračováním „Vítězného února“. Škoda jen, že se zatím nikdo odborně, uceleně a objektivně nezabýval tím, jak byl velice negativně narušen vývoj našeho národa v letech 1939 – 1989. Dohromady. Měli bychom zde tak trochu návod k tomu, co a jak dělat po listopadu roku 1989. Proč tohle všechno vzpomínám?

Před pár dny mi poslal dávný přítel zajímavý text. Nese nadpis Přála bych si… aneb „2000 slov dnes“ od obyčejné ženy - Jana Zwyrtek Hamplová – advokátka.

Na několika stranách bývalá starostka z Mohelnice popisuje docela objektivně všechno, co nás v současné době trápí. Všechny její krátké a srozumitelné apely začínají slovy: PŘÁLA BYCH SI.A končí takto: Přeji si toho hodně. Ale měla jsem pocit, že doba na 2000 slov je zase tady. Tak jsem je zkusila po svém napsat. Protože je slýchám kolem sebe, jen senevysílají.

Přítel, který mi onen text přeposlal podotkl, že ho četl až do konce se zatajeným dechem. A že to je ono…

Pod všechna přání doktorky Hamplové by se zřejmě podepsali mnozí z nás. Jenže, to je asi tak bohužel všechno, co se dá v této době a v této zemi dělat. Mnohé z toho, co je obsahem těchto kritických „nových dvou tisíc slov“, jsme si zavinili totiž po roce 1989 sami. A napsal jsem mému příteli:

Logická a zbožná přání, s nimiž nelze než souhlasit. Sama se ta přání ovšem nesplní. Jenže cesta zpátky už neexistuje. Mnohé jsme si měli uvědomit v listopadu 1989. A mnohé tehdy nedopustit.

Odpor byznysu, korupčníků a podvodníků, jimž pomalu a jistě narostla křídla, nezlomíš. Poctivé vždy ošidíš nějakým novým plánem. Rozkrádání je dnes státní politika. Podporou je jí především všeobecný (a strašný) úpadek školství, všeobecné morálky, rozklad rodiny a nevíra v Boha. A stovky dalších důvodů.

V roce 1968 lidé vesměs četli noviny, nebáli se a chtěli opravdu změnu, nikdo je nekorumpoval a oni s vírou a s odvahou podepisovali 2000 slov. Už tehdy se jim lhalo. Slaboch Dubček, aparátník Černík, který si mimo jiné za pár měsíců vystudoval VŠB. Podvodník Smrkovský, který se hnusně zachoval již v květnovém povstání 1945. A další a další, kteří neskončili na šibenici se Slánským. A Husákové, kteří promrhali původní duševní kapitál. Milovali stranu, která jim dala vše. Tito lidé posléze bohužel tento národ dalších dvacet let degradovali. Oni mimo jiné zavinili vznik hesla „kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu“, na němž mnozí ještě dnes nevidí nic špatného.

V listopadu 1989 lidé sice dali najevo, co nechtějí, ale netušili, že si vzniklou svobodu nebudou umět uhlídat a rozvíjet. Zejména když otevřou pole působnosti komunistům s převlečenými kabáty a špatně vzdělaným politikům, vydávajícím se za obhájce zájmů národa z levé či z pravé strany. Výsledek? Nemáme ani autentickou levici, ani autentickou pravici. A jak bychom je obě potřebovali.

A tak se může stát, jak mnozí populisté tvrdí, že „jsme si v roce 1989 svobodu těžce vybojovali“. To by mě zajímalo, jak tito lidé, kteří podporovali nesmyslný vznik krajů, zákonů, při nichž může například senátora zvolit méně než deset procent oprávněných voličů, neuvěřitelný nárůst byrokracie a počtu státních zaměstnanců, desítky podivných privatizací (nejen podivných, ale často i podvodných), o tyto „svobody těžce bojovali“. Mohl bych uvést stovky dalších negativ, v jejichž sevření se nacházíme, ale která mnozí politici berou jako normální. Za normální je berou bohužel i mnozí občané. Jen si sem tam zanadávají. Což je tragédie této země.

Ergo kladívko - je cesta zpět? Je. Ale s takovými, kteří předloží program a způsoby, jak se na onu cestu poctivě a postupně dostat. Pokud těmto lidem dáme důvěru a moc. V jejich programu se posléze mohou objevit i mnohé názory paní Hamplové. A mnohých dalších. Myslíte, že tu cestu najdeme? Že se na ni dostaneme?

Rád bych tomu věřil. Leč zatím nikdo, opakuji nikdo takový program v této zemi nemá. Proč? Kdokoli by s takovým programem přišel, musel by si nejprve nasypat popel na hlavu. Pokud by byl k prezentaci takového programu vůbec připuštěn. Program, který potřebujeme, není seznamem těch, s nimiž v jejich konání nesouhlasíme, jak se mnozí „reformátoři“ domnívají. Kdybychom sloučili programy všech stran a skupin, které programy mají, vzájemně by se vše vyrušilo jako záporné a kladné v matematice a nezbylo by nic. A nikdo.

Nalijme si čistého vína. Současní ekonomičtí a političtí zbohatlíci, kteří si neustále a postupně více a více uzurpují moc a vliv, nám to nikdy nedovolí. Museli bychom je spráskat a vyhodit od koryt. Historie nás učí, že to lze. Učí nás, i jak to lze. Obávám se, příteli, že v tomto případě jde pouze o hezký sen. Kde bys na to chtěl dneska vzít lidi?








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.