Presidenti Havel a Klaus se oba stali ikonami polistopadové doby. Havel byl ve své době symbolem svobody. Byl tak vnímán doma i v cizině, a v cizině nás zviditelnil způsobem, který dodnes nevyvanul. To, že president vzdáleného pidistátečku srovnatelného s Floridou byl v Kongresu aplaudován vestoje, je v paměti dodnes, i poté, co se tato "Florida" rozdělila na Michigan a Indianu.

Václav Klaus naproti tomu získal svou image už jako ministr financí a premiér. Byl symbolem rychlého a úspěšného přerodu socialistického hospodaření ve svobodnou, funkční ekonomiku, bez níž (a bez jejích předpokladů, především soukromého vlastnictví) je občanská svoboda nemyslitelná.

Havlovy vize na sebe postupně začaly nabírat utopické rysy, zatímco Klausovy vize se jevily jako spíše pragmatické – až příliš pragmatické.

Je zajímavé, jak se tyto Klausovy postoje začaly posouvat poté, co se stal presidentem. Právem poukazuje Petr Hampl ve svém článku "Jak se stal z liberálního ekonoma Klause obhájce tradičních rodinných hodnot – stejně jako z většiny liberálních ekonomů před ním" na to, že tento posun je pro liberální ekonomy typický. Cituje Schumpetera, Hayeka, Poppera a další a podotýká, že "Klausovo sblížení s konzervativními katolíky přesně zapadá do liberální tradice".

Poslední léta se vynořuje jakási nová paralela osudů obou presidentů: polistopadové ikony přestaly být uctívány a společnost je naopak začíná nenávidět. To je samozřejmě nápadnější u Klause, z něhož si udělala terč mainstreamová média. Ale platí to do jisté míry i o Havlovi: právě teď, když umíral a pak zemřel, je internet plný líčení, jaký to byl ve skutečnosti špatný člověk. Jako by se zásluhy obou presidentů ztrácely pod vrstvou mediální i lidské špíny.

Co tahle likvidace vlastních vzorů znamená? Co si slibujeme od zpochybnění symbolů našeho svobodného rozvoje? Že by se už i tyto postavy staly obětí obecně evropské nenávisti k minulosti, evropské "sebenenávisti", o níž mluví papež Benedikt?

Troufám si tvrdit, že jsme se jako národ v nedávné minulosti natolik ztotožnili s oběma presidenty, že postoj k nim odráží postoj k nám samotným, že – dnes tak kritické – hodnocení jejich působení je i hodnocením vývoje celé naší společnosti.

Jak se liší charakter jejich prezidentování, na co z něho budeme moci – a muset – navazovat?

Tady bych viděla ten nejzásadnější rozdíl. Jedinečnost Václava Havla je jedinečností historické chvíle. A jeho velikost spočívá především v tom, že jedinečnost oné historické chvíle nepromeškal, ale uchopil ji v celém jejím významu. Jeho působení je vyzdobeno historickými okamžiky: vzpomínáte? – "slibuji vám, že vaši důvěru nezklamu a že tuto zemi dovedu ke svobodným volbám…"

Klausovou chvílí je otvírání blízkého i vzdálenějšího světa pro naše úsilí zaměřené do budoucna. Toto otevření bylo charakteristické a slibné i v počátcích evropského integračního procesu, jak píše Klaus ve své "Evropské integraci bez iluzí", ale později bylo vystřídáno "socializující vizí regulace, harmonizace, standardizace…" a v dalším kroku obcházením národních států. Což je nebezpečné právě proto, že pouze na úroveň národních států (a ne výše) máme vypracované (a odzkoušené) demokratické mechanismy rozhodování.

Naše úsilí zaměřené do budoucna Klausovým prezidentským mandátem nekončí, naopak – nedojde-li k vysloveně katastrofickému vývoji – bude se muset dále rozvíjet a měnit podle požadavků chvíle. Ale domnívám se, že hlavní akcenty Klausova presidentování, jako je ekonomická diplomacie, bude třeba rozvíjet směrem, který Klaus naznačil mj. ve své promluvě k diplomatům.

To je ovšem perspektiva pro víceméně klidné časy. Nastanou-li zlé časy, bude zapotřebí mít v čele opět postavu s charismatem Václava Havla. Ale takových časů ať nás Pán Bůh chrání.

Psáno pro Konzervativní listy