aneb Kontejnery na odkládání nepotřebných dětí

Správné by asi bylo říkat ne dětské krabice, ale „krabice na děti“. Jen si vzpomeňte, jak se kdysi populární dětská šunka musela přejmenovat na šunku pro děti, aby si třeba někdo nemyslel, že se dělá z dětských prdýlek.

Takže krabice na děti. Po světácku řečeno babyboxy. Prý úžasný nápad. Nejmíň na státní medaili, možná spíš na nobelovku. Že to zachrání novorozence, kteří by jinak skončili mrtví v popelnici. Ale je tomu opravdu tak?

Je to už skoro dvě stě let od doby, kdy Fréderic Bastiat napsal legendární esej O tom, co je vidět, a co vidět není. Žijeme ve světě věcí na první pohled viditelných, zatímco ty „neviditelné“, často ale mnohem zásadnější, se na rozhodování téměř nepodílejí, protože lidé nedomýšlejí důsledky. Nedomýšlejí, že za viditelnou věcí se schovává nezamýšlený vedlejší, nechtěný a nežádoucí efekt.

Pro ilustraci oblíbený příklad: Je lepším bezpečnostním prvkem airbag, nebo spíše ostrý hrot směřující od volantu k řidičově hrudi? Na první pohled pitomost. Ale teď si představte, jak asi jede řidič v tom prvním případě, jak riskuje, jak je pozorný a opatrný, a jak v případě druhém. Najednou odpověď na to, ve kterém případě je řidič vlastně ohroženější, již není tak jednoduchá.

Proti babyboxům se stavějí pediatři i psychologové. Pediatrům vadí hlavně to, že babyboxy zbavují děti identity, dědičné anamnézy, a pediatry tak i cenných informací, třeba na rozdíl od legálních utajených porodů, které dědičná rizika mohou dokumentovat.

Psychologové říkají, že vraždy novorozenců páchají ženy asociální nebo v afektu, tedy takové, co by k babyboxu stejně nikdy nepřišly, zatímco své děti tam odkládají takové matky, které by při neexistenci této snadné možnosti zbavit se dítěte nakonec volily zodpovědnější cesty.

Kriminalisté říkají, že šíření babyboxů na počet vražd novorozenců nemá žádný pozitivní vliv, a mají na to svá data. Některá data dokonce hovoří o opaku.

A jsme u věcí, které „vidět nejsou“ Tedy na první pohled. V dobách, kdy nebylo možné snadno odložit své dítě do krabice, aby matka měla pokoj, samozřejmě vraždy novorozenců existovaly a znám o nich několik jímavých lidových písní. Ale početí bylo především věcí zásadně měnící všechno, ne drobný zákrok na úrovni piercingu.

A kolem této výjimečnosti se točil celý život s mnoha rozhodnutími, co dělat a co ne, jak se chovat, co se smí a co by se už nemělo. Dnes nás obklopují stovky věcí, které nás přesvědčují, že početí je banalitou. Proto je dnes banalitou chování, které k početí může vést.

Takové chování už nevyžaduje rozvahu, zodpovědnost a vážení všech možných důsledků. Existence babyboxů tuto bezstarostnost podporuje. Je faktorem posilujícím nesnesitelnou lehkost sexu včetně možnosti početí. Je airbagem, který vede k pocitu, že nic nehrozí, a lze tedy riskovat bez obav. A je tedy dost pravděpodobné, že neviditelným nepřímým důsledkem babyboxů může být naopak větší počet mrtvých novorozenců, než by bylo bez nich.

Anebo tento nový jev přijměme a dotáhněme ho do konce. Zaveďme krabice na odkládání otravných manželek, tchýní nebo nesympatických bloggerů. Je to přece lepší, než je zabít a strčit do popelnice.

(Autor byl v letech 1985-1986 výkonným redaktorem časopisu Československá pediatrie)