Všichni milujeme své děti a snažíme se, aby se měly co nejlépe. Ideální by dokonce bylo, kdyby se měly lépe než včera my. Jenomže časy se mění. Kdysi se děti rodily bez větší pozornosti, vychovávaly se při práci skoro mimochodem, rostly jako dříví v lese, učily se nápodobou, pomáhaly dospělým od útlého věku a jedly, co bylo na stole a na talíři.

Čas mávl oponou a dnes je jiná doba, v níž dítě není pokračovatelem rodu, ale projektem, na němž je třeba od narození intenzivně pracovat. Celá rodina se na projekt soustřeďuje, denní program se řídí podle dětí, dětem se přání odezírají ze rtů a čtou z očí a umetají se jim cestičky, aby nezažily ani zrnko stresu, ani lžičku nepohody.

A tak se v rodinách plánují odpoledne, večery, víkendy, Vánoce, Velikonoce a dovolené podle dětí a jim na míru. V rodinách s jedním dítětem se rodinná logistika ještě dá stihnout, zato s větším počtem potomků jsou rodiče na roztrhání. Tím spíš, jsou-li prarodiče dosud čilí a mají vlastní program, práci, záliby a koníčky.

„Nemám vůbec žádný volný čas,“ slyšela jsem tuhle v tramvaji jednu slečnu, věkem asi třináctiletou. „Táta s mámou si mě po týdnu přehazují,“ stěžovala si a kamarádce popisovala, jak každý z rodičů připravuje víkendový program podle jejího přání a jí na míru. Jeden víkend jedou na Moravu, druhý víkend má děvče zápasy, třetí víkend do ZOO nebo do kina, do restaurace, na nákupy, na výlety nebo na návštěvu. „Ale já chci mít aspoň chvíli volno!“

Poslouchala jsem ty dvě dívky a vzpomínala na své dětství a dospívání mezi ostravskými paneláky. Na vybíjenou mezi klepáči, na kolovýlety po městě se spolužáky a s dětmi ze sousedství, na pády z houpaček a na odpolední táčky s kamarádkami. Na dopoledne o prázdninách, kdy jsem se probudila a věděla jsem, že mám volno nejen celý den, kdy jsou rodiče v práci, ale spoustu dní po celé prázdniny.

Dnes žije většina dětí ve střídavé péči a v patchworkových rodinách. To jsou ty rodiny složené z otců a matek, které střídavě pod jednou a pod druhou střechou vychovávají děti ze svých předchozích vztahů i společné děti. Jistě, takové rodiny nejsou v našich krajích úplnou novinkou. Vyskytovaly se vždycky, protože lidé jsou pároví a do tří let po rozchodu navazují nové vztahy. V předminulém století občas matka zemřela při porodu anebo otec podlehl infekci vzniklé po úrazu, a tak se vdovci či vdovy znovu provdaly nebo oženili. Jejich partneři se tak stali otčími a macechami dříve narozených dětí. Dnes roce neumíráme, ale zase se rozcházíme mnohem častěji, a tak se patchworková rodina stala novou normou. A my, rodinní advokáti a další odborníci, se mnohem důkladněji zabýváme vztahy rodinných příslušníků a problémy, které mezi všemi těmi rodiči a dětmi vzniknou. A jedním ze zajímavých parametrů je čas. Čas pro rodiče a čas pro jejich děti.

Stále častěji se před opatrovnickými soudy projednává následující rodičovský požadavek: chceme mít děti jeden týden v péči, abychom se jim v tom týdnu mohli věnovat co nejintenzivněji. Upravíme si kvůli tomu program, naplánujeme dětem aktivity, jezdíme s nimi na koníčky a na zájezdy, učíme se s nimi do školy. Absolutně, bez výhrad a bez přerušení. Děti jsou přece náš projekt. Občas si kvůli tomu projektu v onom týdnu i upravíme pracovní dobu, popřípadě odmítáme pracovní zakázky, abychom mohli být všichni pohromadě a s námi i všechny naše děti. Pak dětský týden skončí a my ty všechny ty děti předáme druhým rodičům a sami si užijeme týden bezdětného volna. Konečně sami, bez dětí, plně svobodní.

Bezvadně naplánováno, bezvadně vyjednáno. Velmi často ten režim soudy upraví i v soudním rozhodnutí. Bohužel dlouhodobě nefunguje, protože věci se mění a děti se nepředávají jen v těchto dvou rodinách, ale polorodými dětmi jsou svázány s dalšími rodinami. A tak stačí malá drobnost, změna pracovního rytmu, směny, zaměstnání, vlaku, kroužku, dopoledního nebo odpoledního vyučování, a hned se vám draze vybalancovaný program rozhodí a rozkolísá a jako tsunami zboří i všechna navazující uspořádání.

Je taky otázkou, zda rodičovské přání na týden výchovný a týden bezdětný je oprávněným požadavkem. „Musím si přece taky někdy odpočinout,“ říkal mi tuhle jeden rodič a popisoval, jak je náročné vymyslet program pro šest nevlastních dětí s věkovým rozmezím od dvou do patnácti let.

A to je mimochodem další obrovský a neřešený problém. Pro děti různých věkových kategorií je skoro vyloučeno připravit stejnou náplň, která by je všechny stejně po delší dobu bavila, neunavovala, inspirovala. Některá očekávání a přání jsou prostě reálně nesplnitelná.

„Chtěl bych být někdy s tátou sám,“ říkal prý soudu jeden klouček. Že chce mít tajemství jen on sám a jen se svým otcem. Jenomže pořád s nimi jsou ty další děti, co je táta vyženil s tou tetou. Přesně na tohle si stěžují zejména větší děti. Být chvíli se svým rodičem o samotě je základní potřeba, kterou by jim aspoň na pár minut jednou týdně měl každý rodič dopřát. Jenomže o takové potřebě musí rodič vědět a taky musí chtít si podle toho denní program uzpůsobit. Ne každé dítě umí svůj požadavek slovně formulovat, ne každý rodič k tomu závěru sám dojde. Rodiče někdy nepříliš citlivě spojí dohromady potomky ze všech svých vztahů a mlčky očekávají, že se z té kupy cizinců spojením rodičů stanou nejlepší přátelé. Opak je pravdou, o čemž vypovídají svědectví pedagogů a školních psychologů. A teď si představte, že všechny ty děti mají spát v jedné místnosti nebo být spolu v jednom hotelovém pokoji na čtrnáctidenní dovolené.

No a pak tu máme problém macech. Macechy bývaly zlé ženštiny z pohádek, které dětem svých mužů ubližovaly a snažily se jich zbavit. Dnešní macechy se chovají úplně nijak. Snaží se cizím dětem, svým pastorkům, zavděčit a pečují o ně s větší péčí než o své vlastní děti. Jak jsem mnohokrát vyslechla od klientek, potomky partnera je mnohem těžší napomínat a vychovávat, vyžadovat od nich domácí práce, stanovovat jim hranice.

Nejsložitější úlohu má bezdětná macecha, od níž se očekává bezchybná výchova i vedení domácnosti včetně výchovy nevlastních dětí, což mlčky předpokládá otec dětí, jeho matka, obě rodiny i všechny děti.

Jaká cesta vede ze všech těch komplikací a zapeklitostí? Láska a laskavost, zdrženlivost a komunikace. Úkolem rodinných odborníků je vysvětlovat, popisovat, informovat a doporučovat. A vzdělávat se, naslouchat, číst a diskutovat, protože problémy patchworkových rodin jsou nové a dosud neprobádané.

Právě proto se na konci letošního května rodinní odborníci sešli na první konferenci věnované patchworkovým rodinám, kterou uspořádala Unie rodinných advokátů. A plánují se i kroky další. Tým autorů píše o tomto tématu monografii, zatímco tisícovky dětí pendlují mezi svými rodiči a střídavá péče s různými postelemi a batůžky pro ně představuje přirozený svět. Čas jim plyne trochu jinak než nám, dospělým, stejně jako jsou jejich potřeby odlišné od těch našich.

Čas a dětmi a čas pro děti. Myslete na to, milí rodiče, milí rodinní advokáti a terapeuti, rodinní odborníci.

Uběhne totiž, než se nadějete. A minuty, co promeškáte, nejde už nikdy a nijak nahradit.

Psáno pro Rodinné listy

Autorka je nezávislou senátorkou