Sotva se člověk trochu vzdálí praktické advokacii, nestačí se divit. Ve veřejném prostoru se rojí se svými požadavky a nároky advokáti, kteří bez peněz asi ani nevstanou z postele a bez zálohy svému klientovi neporadí a nepomůžou (třeba zde).

Inu, asi lze advokacii vykonávat i takto, ale stejně si myslím, že většina mých kolegů podobně nepřemýšlí.
Jsem v advokacii od roku 1987, a od té doby jsem stovkám klientů pomohla zadarmo nebo za odměnu naprosto symbolickou. A zdaleka v tom nejsem výjimkou. Dobře vím, že spousta advokátů (například členů Unie rodinných advokátů, nebo Unie obhájců) takto ochotně advokacii vykonává dosud. Stejně postupují i psychologové, terapeuti a pomáhající profese vůbec. Jak jsem si čerstvě ověřila u přátel, krizovou intervenci poskytujeme bezplatně skoro vždycky, protože je to prostě potřeba. Tuhle práci jsme si vybrali kdysi dávno právě proto, abychom pomáhali svým klientům. Ano, je to v určitém ohledu práce jako každá jiná a jako taková má i své náklady. A jistě, každý advokát musí platit složenky, výdaje své kanceláře a z něčeho slušně žít, ale odměna by pro něj měla být až druhotná, nebo aspoň ne jedinou motivací. Prvotním je klientův zájem, jeho akutní potřeba a advokátovo odhodlání pomoci v nouzi klientovi (nebo pacientovi – jak mi celý život ukazovali rodiče – lékaři).

Advokacie není mechanické řemeslo a nejde počítat na hodiny. A ani není leckdy kvůli klientově situaci možno požadovat odměnu za každý úkon. A už vůbec nejde si každou hodinu nárokovat od klientů z těch nejpotřebnějších. Podobně je pro mě nepřijatelné odmítat klienty ustanovené ex offo jen proto, že mi některý soud někdy nepřiznal zálohu nebo neuhradil v plné výši náklady obhajoby.
Jestli to někteří advokáti mají jinak, aspoň by se tím měli přestat chlubit.
Ne za tu nataženou ruku, ale právě za ono chlubení si o nich my ostatní kolegové budeme myslet své.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů