Japonská apokalypsa a vpád ozbrojenců do budovy České televize odsunuly poněkud do ústraní zvěsti o dění kolem loterijní společnosti Sazka. A pokud se o ní píše a mluví, pak se pozornost soustřeďuje hlavně na kroužení finančních dravců kolem skomírající firmy, z jejíhož těla si každý z nich chce urvat co největší a nejchutnější kus. Dovídáme se i o starostech akcionářů, kteří se nechtějí vzdát svého majetku a doufají, že se věci podaří vyřešit tak, aby ze zachráněné společnosti jednou opět přitékaly peníze do pokladen sportovních svazů. Udivující je zpráva, že valná hromada neodvolala generálního ředitele Aleše Hušáka, pod jehož vedením se Sazka propadla až do pasti insolvence. Jeho zdravotní zhroucení již tolik nepřekvapuje, stejně jako houževnatost, s kterou se snaží zachránit nejen potápějící se firmu, ale i své snově báječné místo v jejím čele.

Méně se mluví o tom, co se honí hlavami sázkařů: má smysl sázet, když špatná finanční situace navozuje možnost nevyplacení výher, zvláště těch velkých? Důvody k jejich starostem zde skutečně jsou. Již před několika týdny se ozvalo vzdálené varovné zahřmění: operátoři mobilních telefonů si začali stěžovat, že jim Sazka zadržuje tržby z dobíjení kreditních karet. A v těchto dnech udeřil blesk docela blízko: Sazka přiznala, že nemá peníze na vyplacení stomilionového jackpotu a z důvodu nedostatku peněz požádala soud o pozastavení loterijní činnosti.

Do toho se občas z různých stran ozvalo uklidňující prohlášení, že špatná finanční situace se výherců nedotkne. Insolvenční správce se zavázal, že výplatu výher nad půl milionu korun ochotně povolí. Oznámil, že povolil výplatu stomilinového jackpotu s tím, že neví, zda k výplatě skutečně došlo.

Vysílání uklidňujících signálů je docela pochopitelné. Nedůvěra sázkařů by vyvolala jejich přesun k jiným sázkovým společnostem a ukončení přítoku hotovosti na účty Sazky. Hodnota firmy by se dramaticky snížila. Nastal by neodvratný krach.

Jde ovšem o to, zda všechny ty uklidňující výroky jsou pronášeny s čistými úmysly. Nedostatek hotovosti na výplatu výher totiž ukazuje na jinou stránku tohoto příběhu. Z logiky věci vyplývá, že vedení Sazky používalo příjmy ze sázek jinak, než mu ukládají veřejnosti známá a o zákon se opírající pravdidla. Podíl příjmů, vyhrazených na výplatu výher, je pevně stanoven. Pokud by se peníze rozdělovaly podle plánu, nikdy by se nemohlo stát, že by nebylo z čeho vyplácet výhry. Opět jen logická úvaha vede k podezření, že to, co chybí ve zdrojích na výhry, skončilo na splátkách za úvěry a jejich příslušenství.

Vedení Sazky společně s insolvenčním správcem by měli předložit veřejnosti oficiální a navíc pravdivé vysvětlení důvodu nedostatku peněz na výhry. Je-li jím skutečně použití prostředků k jinému než zákonnému účelu, měli by se zaručit, že se nic takového nebude již nikdy více opakovat, a to dokonce i v tom případě, že by se firma kvůli nesplacení nějaké splátky měla zhroutit s konečnou platností. Ovšem cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími a pokušení sáhnout si na svěřený majetek bývá neodolatelné…

Postavení výherců, kteří by se případně nedostali ke svým penězům kvůli nedostatku prostředků na účtech Sazky, je krajně nepříjemné. Pohledávky z hazardu nelze soudně vymáhat. Jejich naděje, že se ke svým penězům jednou dostanou, tak víceméně závisí na slušnosti vedení Sazky a insolvenčního správce, tedy vlastně na úspěšnosti svérázné další sázky. Netroufám si odhadnout, jak vysoká je pravděpodobnost, že se budou muset smířit s tím, že štěstí sice kolem nich prošlo, ale nesedlo si…

Zdánlivě protismyslné rozhodnutí Aleše Hušáka požádat soud o pozastavení loterijní činnosti a tím následně srazit hodnotu Sazky směrem k nule, může být příznakem probuzení jeho svědomí, nebo také strachu ze zodpovědnosti za nezákonné nakládání s penězi, jež Sazce ve skutečnosti nepatřily. Možná si konečně uvědomil, že vytloukání úvěrových klínů klíny z peněz sázkařů je cesta do pekel, z které se bez pořádných šrámů nelze vrátit, pokud se poutník neobrátí zpět včas.

A zde je ta nejvážnější část celé situace: až zvedne městská státní zástupkyně Jana Hercegová oči od zpráv o pomatené vojenské akci proti redaktorům České televize a přečte si v novinách zprávy o vývoji v Sazce, možná ji napadne, že popsaný způsob nakládání s penězi určenými na výhry nebezpečně připomíná skutkovou podstatu zločinu (terminus technicus podle nového trestního zákona) porušení povinnosti při správě cizího majetku, nebo možná zpronevěry či podvodu. Protože podezření, že došlo k neoprávněnému nakládání s prostředky řádově v desítkách milionů korun, zní pravděpodobně, není pravděpodobné, že vpád policejního komanda do budovy Sazky, připomínající někdejší obsazení ústředí IPB, by byl pro veřejnost tak nestravitelný jako to, co jsme viděli na obrazovkách při nezvané návštěvě vojenské policie na Kavčích horách. Spíše by se ledaskomu mohl zdát poněkud opožděný a mohla by zaznít otázka, proč orgány činné v trestním řízení nezačaly konat dříve, než vznikly nenapravitelné škody…