Známý publicista Jan Urban nedávno nastolil otázku souladu českého právního řádu s evropským právem. A na základě své analýzy dospěl stejně tak jako ústavní právník Jan Kysela k neuspokojivým závěrům. Já, jako člověk, který se s popisovaným systémem a některými jeho znaky setkal zevnitř, mohu potvrdit jejich velmi negativní hodnocení. To tvrdím na základě svých zkušeností, kdy jsem se zabýval poměrně specifickými případy, a to vydáváním Rusů na základě tzv. mezinárodních zatykačů do Ruska na žádosti tamních úřadů. Nejedná se totiž jenom o moji záležitost, ale je to obecný problém spočívající v podivném přístupu české justice.

Klíčovými zásadami soudního řízení musí být zákonnost a nezávislost soudců. Městský soud v Praze v únoru 2019 projednával věc mého zadržení a následného vydání do Ruské federace na základě pochybného mezinárodního zatykače. Celá zákonnost této záležitosti je přitom vyjádřena v pouhých dvou článcích Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Aby soudce mohl vydat zákonné rozhodnutí o mém zadržení, musel mít k dispozici dokument, který by obsahoval odpověď na jednu ze dvou otázek. Místo toho státní zastupitelství a soud obdržely od ruské strany zcela jiný dokument.

První otázka. Co má soudce dělat, pokud jím předložené dokumenty nejsou v souladu se zákonem? Je povinen nebrat je v úvahu pro pro svůj verdikt. Soudce však udělá dělá pravý opak, a rozhodně o udělení vydávací vazby, která je ovšem absolutně nezákonná. O státním zástupci v takovém případě pomlčím, protože on v takovém případě neměl vůbec právo podat návrh na vzetí do vazby na základě neplatných dokumentů. Jednalo se totiž o zfalšované dokumenty a to hlavně v časových údajích. Rusko přece nemůže legálně připravit žádost o vydání v roce 2018 pro osobu, která byla zadržena až v roce 2019!

Druhá otázka. Z dokumentů vyplývá, že obvinění byla v Rusku vznesena v nepřítomnosti advokáta, což je v rozporu s ruskými zákony. Proč toto vážné pochybení nevadilo české straně? Jenomže ani státní zástupci a ani příslušní soudci si toho nevšimli. Svá rozhodnutí ospravedlňovali čímkoli, jen ne platnými zákony. Další soudní jednání o mém vydání do ruské federace na základě lživých údajů poskytnutých Ruskou federací důkazů se konalo v červnu 2019. A začalo to otázkou soudce: Proč jsem, když mně bylo jasné, že mě Rusko pronásleduje, přijel do Prahy? Přirozeně jsem mu odpověděl, že si myslím, že Česká republika je právní stát, stejně jako Lotyšsko a Francie, které na základě práva odmítly ruskou žádost v mém případě jako bezpředmětnou.

Bohužel, české soudy se spokojily s tím, že trestný čin pro který jsem v Rusku stíhán, je trestný i v České republice. Ale už je nezajímá, že obvinění, na jejichž základě jsou vystaveny mezinárodní zatykače se žádostmi o vydání ruských občanů do Ruské federace k trestnímu stíhání, bývají ve většině případů vykonstruovaná a lživá! V jiných zemích Evropské unie bývají tyto žádosti zamítnuty, v Česku však nikoliv a to čistě z formálních důvodů. Když u soudu namítnete, že obvinění vznesená ruskou stranou jsou vymyšlená a nepravdivá, tak vám čeští soudci odpovědí, že to je nezajímá, to oni neřeší, po věcné stránce jsou ruské zatykače v pořádku a ruská strana je ubezpečila, že obvinění budou mít spravedlivý proces. Něco jako spravedlivý proces však v Rusku téměř neexistuje, což již dříve potvrdilo mnoho svědku a lidskoprávních institucí.

Je to v podstatě technický a byrokratický přístup, za který v jiných kauzách kritizoval obecné české soudy Ústavní soud s tím, že formalistický přístup je nesprávný a soudy musí rovněž zkoumat podstatu a obsah projednávané věci.

V Česku jsem tak byl zavřený do vydávací vazby a soudy označily ruskou žádost jako přípustnou. Vzhledem k politické povaze mého pronásledování jsem požádal o politický azyl. Ministerstvo vnitra mně jej však odmítlo udělit. Soud toto zamítnutí zrušil a ministerstvo bylo povinno je přezkoumat. Jenomže místo toho v rozporu se zákonem podalo kasační stížnost, kterou prohrálo. A to po poněkud podivné události, kdy Evropský soud pro lidská práva sice zrušil promlčení mé stížnosti, ale trvalo měsíc, než jsem dopis s tímto závěrem dostal, místo obvyklého jednoho týdne.

V současné době už je zřejmé, že Putinova parta měla velmi dobré kontakty s okolím prezidenta Zemana. Kdo z něj byl v létě 2019 v Moskvě, je také známo. A zřejmě mu kremelská banda kladla rovněž na srdce, aby Česko zamítalo žádosti občanů Ruské federace o politický azyl. Jinak si neumím počínání některých českých úřadů a soudů vysvětlit. Nerozumím také tomu, proč Městský soud v Praze už dvakrát nerozhodl o mém odvolání proti neudělení politického azylu. Také nechápu, proč ten samý soud už podruhé nerozhodl o mé stížnosti na náhradu škody. Jak si pak mohu být jist nezávislostí a objektivitou tohoto soudu?

Podílel jsem se na přípravě podkladů k Evropskému soudu pro lidská práva, protože exministryně spravedlnosti Benešová neodpověděla na otázku, zda zadržení jednoho ruského občana bylo zákonné nebo svévolné. Jediný, kdo zareagoval, byl ministr vnitra, který zrušil rozhodnutí svých podřízených, kteří mi z pochybných důvodů opakovaně odepřeli politický azyl.

Mám za sebou spoustu projevů a vystoupení. Pronesl jsem a stále pronáším mnoho projevů v tisku k různým otázkám souvisejícím s Ruskem. Po jednom z mých článků v říjnu 2021 jsem dostal odpověď od velmi významného ruského opozičního vůdce. „Možná se Česká republika stane bezpečnou nejen pro ruské uprchlíky i díky vašemu úsilí.“

Nyní se z vůle českých voličů stal prezidentem jasně prozápadně a demokraticky orientovaný generál Petr Pavel. V tom spočívá velká naděje, že se Česká republika nestane státem tolerujícím nezákonné praktiky, k čemuž za naštěstí již dosluhujícího prezidenta Zeman s jeho poddaností putinovskému Rusku směřovala.

autor je ruský podnikatel žijící v České republice