Proč v lokalitách s vysokou nezaměstnaností vznikl tento problém

Vznik velkého počtu i nekvalitních ubytoven a jejich lokalizace převážně v oblastech s vysokou nezaměstnaností je důsledek legislativního paskvilu připraveného Ministerstvem práce a sociálních věcí (část pojednávající o doplatku na bydlení, §33-35 zákona 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi). Tento zákon vychází - v rozporu s Ústavou - z pozic utopického komunismu, že je třeba splnit potřeby člověka a nikoliv jej vést (zejména jej ekonomicky motivovat) k tomu, aby se v zájmu svém i celé společnosti snažil ze všech sil živit poctivou prací, jak ukládá Ústava.

MPSV tímto zavedením doplatku na bydlení, jehož poskytování není podmíněno prokazatelným úsilím živit se prací, otevřelo penězovod všem, kteří byli ochotni ubytovávat skupinu lidí v zaviněné nouzi, kde příčinou jejich vyloučení z tržního nájemního bydlení nebylo jen otázkou finanční nedostatečnosti, ale zejména jejich rizikovosti jako partnerů závazkového vztahu. Tento nesmyslný penězovod všem, kdo měli nebo si pořídili levný ubytovací fond (nejlevněji bylo samozřejmě možné jej získat v lokalitách s nejvyšší nezaměstnaností) ve stavu, ve kterém je jeho poškozování ubytovanými ekonomicky únosné, přilákal mnoho šikovných podnikatelů k tomuto MPSV zřízenému zdroji peněz. Aby ministerstvo nemuselo přiznat svou odpovědnost za problém, který způsobilo, spojilo se nyní s ideovou platformou těchto osob, často v zaviněné nouzi, a pokouší se dále zhoršit současnou situaci tím, že těmto lidem, kteří nemají „kompetence k samostatnému bydlení“, hodlá přidělovat „sociální byty“ podle zásady „housing first“. Tyto byty zaplatí stát a obce a tito lidé budou moci zůstat spokojeně bydlet i v lokalitách, kde nebudou moci nalézt zaměstnání, i kdyby chtěli, a tyto kolonie se budou utěšeně rozrůstat a lákat další sociálně slabé k životu trochu podobnému hnutí hippies.

Zásadní chybou při vytváření zákona o sociálním bydlení proto je (jak to bohužel prosazuje Platforma pro sociální bydlení a následně i MPSV) ubytovat všechny, i ty, kteří ke svému spokojenému životu nepotřebují pracovat, ale dobře bydlet. Aby bylo možné řešit příčiny a nikoliv jen následky tohoto bytového problému, je naopak třeba nalézt nástroje, které tyto lidi přinutí snažit se o zajištění svých potřeb prací a zvyšováním své kvalifikace i kvalifikace další generace, aby jejich pravděpodobnost uplatnění na trhu práce byla dostatečná. S tím je nerozlučně spojena i jejich výchova k důslednému dodržování povinností plynoucích ze závazkového práva. Zajištění slušného ubytování pro tyto občany i celé rodiny musí být proto hlavní odměnou pro ty, kteří se na tuto cestu k vlastní soběstačnosti vydají ve svém vlastním zájmu, ale zejména v zájmu celé společnosti. Orientace jen na problém ubytování všech lidí v sociální nouzi není řešení hlavního cíle, ale jen řešením důsledků špatné ubytovací politiky pro občany, kteří jsou převážně v zaviněné nouzi a mají tak mít podle Ústavy právo na zajištění pouze základních životních potřeb.

Autor je předseda Občanského sdružení majitelů domů, bytů a dalších nemovitostí v ČR