PRÁVO: Lex Schwarzenberg podle Zemana
Rád bych přišel s jedním křížkem po funuse. Nechci zpochybňovat platnost demokratické volby, jen bych rád přispěl do diskuse o tom, co přinesla. Podle mne ukázala, že významné části českých voličů nevadí nevybíravé prostředky, které vítěz ke svému tahu na Matyášovu bránu zvolil. "Po ovoci poznáte je," citoval Miloš Zeman během kampaně několikrát Ježíšovo varování před falešnými proroky, "vlky v rouše beránčím" (nevědom si patrně této souvislosti, viz Matouš 7,15–16), a svým jednáním jasně odpověděl na otázku Zdeňka Svěráka, zda si také myslí, že "čistého cíle není možno dosáhnout nečistými prostředky". Nemyslí.
Chtěl bych připomenout jeden moment kampaně, který zůstal trochu stranou pozornosti, v němž se však Zemanova lhostejnost k pravdě a snaha protivníka pošpinit nikoli posouváním reality, nýbrž jejím svévolným převrácením, projevila s učebnicovou názorností. V diskusi se dvěma prezidentskými kandidáty pořádané MF Dnes a serverem iDnes v Národní technické knihovně 22. ledna proběhla výměna mínění ohledně vlastenecké cti předků Karla Schwarzenberga. Profesorka Helena Illnerová Zemanovi vytkla, že jeho štáb vytváří historicky nepravdivý obraz otce protikandidáta. Miloš Zeman jí na to odpověděl, že je třeba dodržovat platné zákony, a že tedy v této věci víc než historické dokumenty uložené v třeboňském archivu váží Lex Schwarzenberg, zákon o vyvlastnění schwarzenberského majetku z r. 1947 (zákon č. 143/1947 Sb). Na vysvětlenou dodal, že vyvlastnění jistě muselo mít nějaké důvody. Jaképak to asi byly?
Chvíli trvalo, než se dostal ke slovu Karel Schwarzenberg, aby poukázal na to, že jednak zmíněný zákon byl namířen proti jeho strýci a nikoli otci, jednak ani vlastenectví strýce nebylo ani tímto zákonem napadeno. Důvodem vyvlastnění bylo, že "je to tak výborně spravovaný celek, že by bylo škoda to rozbít, a že je to příliš veliký majetek … v roce 47 byla ta nálada taková." Toto vysvětlení Zeman zesměšnil: "…nemyslíte vážně, že by v důvodové zprávě bylo uvedeno: ‚Tento majetek je tak dobře spravován, že ho musíme zabavit.‘ Prosím vás, co to říkáte – nechci vás urazit – za nesmysly!" Copak si někdo dovede představit, že by většina v demokratickém parlamentu hlasovala pro takto zdůvodněný zákon?
Je to skutečně obtížně představitelné. A přece se to stalo. Ve všeobecné části důvodové zprávy k návrhu zákona skutečně najdeme právě tyto dva argumenty: (a) Majetek je příliš veliký, takže "se všeobecně pociťuje potřeba vyřešiti vlastnické poměry k této majetkové podstatě způsobem, který by odpovídal novému duchu hospodářské a sociální struktury Československé republiky. Nelze proto připustiti, aby vlastnictví tak nesmírného nemovitého majetku zůstalo i nadále soustředěno v rukách jednotlivce." (b) Je to tak kvalitní celek, že by bylo škoda jej drobit: "Tento majetek, vytvořený dlouholetým vývojem, byl svým tvůrcem účelně stmelen v organický celek, v němž prvovýroba jest doplňována výrobou odvozenou a kde všechna výrobní odvětví se vzájemně doplňují a jsou skloubena v harmonický a tím soběstačný celek, jehož produktivita jest podložena a podmíněna onou důmyslnou, po staletí budovanou skladbou jednotlivých součástí v dnešní majestátní celek."
Můžeme obdivovat krásný, místy až poetický jazyk zdůvodnění. Myšlení, které jím promlouvá, však patří jednoznačně již do "nové" doby, jejíž "duch" podle autorů "vyžaduje, (…) aby správa tohoto majetku byla řízena jedině a výhradně s hlediska potřeb našeho lidu". Vznosnými slovy je tu vyjádřena prostá myšlenka: potřebujeme to, líbí se nám to, tedy si to vezmeme. Duch doby to žádá. Zajímavým vývojem mezi návrhem a nakonec uzákoněnou normou prošla otázka náhrady za zabavený majetek. V návrhu §5 předpokládá, že "o výši a způsobu náhrady bude rozhodnuto vládním nařízením." Usneseno však bylo řešení jednodušší: "Majetek přechází do vlastnictví země České bez náhrady dosavadním vlastníkům."
Je to kouzlo nechtěného, že zrovna tento zákon a jeho zdůvodnění považuje Miloš Zeman za lepší nástroj k výkladu dějin, než jsou archivní dokumenty? V každém případě předvedl, jak se z černé dělá bílá. Těžko hledat zřetelnější doklad mocenské zvůle, než je Lex Schwarzenberg. Už formálně je extrémní: zákon zaměřený proti jedné rodině. Je také zřetelným dokladem toho, že Adolf Schwarzenberg obstál ve válečných letech se ctí, takže vyvlastňovací prezidentské dekrety proti "Němcům, Maďarům, zrádcům a kolaborantům" se ho nemohly dotknout. Je skutečně těžko představitelné, že v demokratickém parlamentu bylo možné něco takového usnést. Parlament, který zákon č. 143/1947 Sb. usnesl, tedy patrně nebyl demokratický. Miloš Zeman to však celé obrátil. Obrátil proti svému soupeři křivdu, které se na jeho rodině náš stát dopustil, jako by to byl důkaz toho, že ona rodina to s naším státem nemyslela dobře. Předložil vlastně svým posluchačům úvahu typu: když někdo někomu ublíží, asi si to ten druhý zasloužil. Jen oblečenou "v roucho beránčí".
Považuji to za velmi podlé. A s obavami vyhlížím, co "duch doby", který v tomto jednání promlouvá, bude žádat v následujících dnech a letech.
