V první části článku ze dne 7.8.2014 jsem upozornil na nešvar stavět rozsudek na jediném důkazu, v daném případě navíc na důkazu možná získaném nezákonně. Dopouštím se ovšem určitého zjednodušení, když za důkazy přijímám pouze nezpochybnitelné materiální skutečnosti, zatímco vše ostatní označuji jako „vycpávku“.

V jiném případě jediným údajně průkazným materiálním důkazem má být pachová stopa na oblečení dětí a biologická stopa se skupinovým profilem DNA, vyhovujícím pro 26.055 mužů české populace. Oblečení muselo být před sejmutím otisku pachové stopy usušeno.

Skutkový děj se odehrál tak, že pachatel zastihl po setmění chlapce a holčičku ve věku 9 a 10 let při sáňkování na opuštěném místě a pod pohrůžkou zabitím nožem je přinutil k nechutným sexuálním praktikám. Pátrání po pachateli začalo velmi rychle, protože děti se svěřily rodičům a ti šli na policii. Policie se chytala každého náznaku stopy a odvedla velký kus práce, když prověřila desítky podezřelých, až dle svého přesvědčení po necelých osmi měsících od činu dopadla toho domněle pravého.

Pozdější odsouzený měl smůlu, že v době pátrání byl vyšetřovaný kvůli jinému sexuálnímu deliktu. Pátrači toho využili k sejmutí vzorku pachové stopy při výslechu. V této věci se ale jednalo o skutek jiné povahy a řízení skončilo pravomocným zproštěním obžaloby.

Po zadržení policie vytěžovala podezřelého čtyři dny, „něžně“ se snažila jej přimět k doznání, ale dosáhla pouze zmatené výpovědi, které se obviněný držel po celé řízení a soud ji jako doznání nevyhodnotil. K rozhodnutí o vině mu pak skutečně stačila pachová stopa. Její použitelnost potvrdil proti výhradám obhajoby znalec, který je policista s praxí v mordpartě.

Významným důkazem by ovšem měl být především popis pachatele přepadenými dětmi. Jejich výslech se uskutečnil jako neodkladný úkon za dodržení všech zákonných podmínek tři dny po činu. Výsledek má jedinou „vadu krásy“: děti zcela nepochybně popsaly někoho jiného. Zvláště přesná byla holčička, která uvedla, že pachatel měl na pravém uchu náušnici v podobě terče, zdobeného vyrytým ornamentem. Náušnici nakreslila. Obžalovaný skutečně náušnici měl, ale pouze jednoduchý stříbrný kroužek v levém uchu. Děti také popsaly oblečení pachatele, včetně šátku přes obličej, potištěného motivem umrlčí lebky s hnáty. Popsané oblečení se v šatníku obžalovaného nenašlo a ani z různých svědectví nevyplývá, že by je někdy nosil.

Předsedou senátu Krajského soudu v Ostravě, který se věcí zabýval, byl původně Miloslav Studnička, známý z kauzy „vítkovských žhářů“, podivín žijící osaměle se smečkou dvaceti psů. Zemřel za nejasných okolností dne 9. července 2012, v době, kdy již bylo naplánováno závěrečné hlavní líčení.

Děti dostaly soud podrobným popisem pachatele do prekérní situace: pachová stopa jednoznačně ukazovala na obžalovaného, svědectví dětí jej vylučovalo. Vypořádat se s tak zásadním rozporem v důkazech by bylo jistě velmi obtížné, ale soud se mu neměl vyhnout. Připustit věrohodnost svědectví dětí by ovšem znamenalo totéž jako odmítnout pachovou stopu jako usvědčující důkaz a zpochybnit tím věrohodnost policejního vyšetřování: to by si ale soud dovolil skutečně hodně. Důvěryhodnost policie je přece tabu.

Soudce Miloslav Studnička se s rozporem vypořádal velkoryse: děti jsou malé a nepamatují si přesně, co viděly, jejich svědectví je nespolehlivé, nebude k němu tedy přihlížet. Byl spokojen, když do soudní síně přišla sestra obžalovaného s šátkem, potištěným motivem konopných listů: rozhodl, že děti si spletly motiv konopných listů s umrlčími lebkami.

Soud doplnil své úvahy o zjištění, že pan obžalovaný znal okolí místa činu, neboť nablízku kdysi bydlel a chodil tam navštěvovat sestru. Ve spisu jsou znalecké posudky a rozsudky z dřívějších trestů. To vše dohromady je ale jen „vycpávka“, žádný přímý podpůrný důkaz.

Po smrti soudce Miloslava Studničky věc uzavřel jiný soudce, který ji odbyl přečtením nahromaděných důkazů a vyslechnutím závěrečných řečí. Základní koncepci vedení řízení ponechal nedotčenu včetně setrvání na jediném důkazu. Následoval rozsudek s uznáním viny a uložením vysokého trestu.

Ve výsledku vznikl stav odporující judikátům Ústavního soudu ČR, který pachovou stopu jako jediný důkaz nepřipouští. Přesto ho nespasila ústavní stížnost, protože ji Ústavní soud odmítl jako opožděně podanou. Jediným výsledkem oslovení Ústavního soudu bylo přerušení řízení k podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který nyní někde leží bez povšimnutí. Ale moc na tom nezáleží, protože si nedovedu představit, že kdokoli z ministrů, s nimiž jsem měl tu čest, snad s výjimkou Pavla Němce, by měl odvahu podat stížnost pro porušení zákona, jež by nepřímo prolomila tabu nezpochybnitelnosti policejního postupu.

Zachce-li se žalobci obžalovat nesympatického obviněného a soudci se zachce jej odsoudit, může jako jediný důkaz dokonce posloužit křivé svědectví. Stalo se při trestním stíhání mladého Róma, jehož obvinila čtrnáctiletá dívka, že ji vlákal do sklepa a tam po ní požadoval orální sex. Obviněný byl syn majitelů ubytovny, z které byla rodina dívky právě vykázána. Při podání vysvětlení na policii bezprostředně po události mimo jiné uvedla, že se po vstupu do sklepa postavila tváří ke staré skříni. Obviněný jí měl vytrhnout chomáč vlasů. Tvrdila také, že slyšela šeptání sousedových synů, kteří leželi na stříšce nad schodištěm, sledovali dění ve sklepě a později při výslechu na policii svědčili o obsahu rozhovoru mezi poškozenou a obviněným. Nakonec se jí ale nic nestalo: obžalovaný ji propustil, aniž by dosáhl svého. Událost pak rozkřičela na chodbě ubytovny.

Soudě podle protokolu o ohledání místa činu mladí lidé by se museli do sklepa protáhnout klíčovou dírkou a potyčku by museli uskutečnit vznášejíce se ve vzduchu. Neporušené zaprášené pavučiny na dveřích do sklepa svědčily o tom, že jej nejméně několik týdnů nikdo neotevřel. Na podlaze byla vrstva prachu, v které nezůstaly otisky podrážek. Na vypínačích a klikách u dveří nebyly nalezeny otisky prstů. Nenašel se zmíněný chuchvalec vlasů, ani jiné biologické stopy. Policie nezaznamenala skříň, o které poškozená mluvila. Nenasadila služebního psa „pro zjevnou neúčelnost“.

Policejní technik, který vyhotovil protokol o ohledání místa činu, napsal po několika měsících od události „od zeleného stolu“ doplněk, v němž nepravdivě uvedl, že ve sklepě je podlaha z drsného betonu, na které nemusí zůstávat v prachu stopy. Soudci odvolacího soudu ostatně na základě fotografií rozhodli, že ve sklepě žádný prach nebyl: fotografie je přece spolehlivější než oči policisty na místě činu.

Obhájce namítal rozpor mezi výpovědí poškozené a popisem místa činu, uvedeném v policejním protokolu. Soudce jej odbyl s tím, že výpověď poškozené je procesně nepoužitelná. Požadavek na její výslech před soudem odmítl s tím, že je příliš mladá.

Odvolací soud vrátil věc k doplnění dokazování a mimo jiné přikázal nalézacímu soudu vyslechnout poškozenou, což se stalo. Podle její výpovědi byla ve sklepě nejen skříň, ale také stoly a židle, o nichž v protokolu o ohledání místa činu rovněž nebyla zmínka. Soudce si pochvaloval, že dívka dokázala popsat prostředí, v kterém došlo k trestnému činu. Vznikla pochybnost, zda lže poškozená, či zda policisté provedli nedbale ohledání místa činu.

Soud nepřipustil objasnění důvodu, proč nebyl nasazen služební pes, a proč musel být dodatečně vypracován nepravdivý doplněk k protokolu o ohledání místa činu.

Rozpor mezi výpovědí poškozené a protokolem o ohledání místa činu vyvolal zvědavost obhájce, který se vydal na prohlídku sklepa. Vzal mě s sebou jako svědka. Na místě jsme zjistili, že popis v původním protokolu o ohledání místa činu přesně odpovídá skutečnosti. Netoliko, že zde nebyla skříň, natož ještě stůl a židle, ale do malého prostoru by se tyto věci ani nevešly. Kovové dveře do sklepa byly natolik zvukotěsné, že dívka a chlapci se nemohli navzájem slyšet. Obhájce vyfotografoval otisky mých podrážek na podlaze.

Obhájce mě pak navrhl jako svědka, který měl popsat poměry ve sklepě podle poznatků z místa. Soudce mě vykázal jako svědka ze soudní síně, nechal mě celé dopoledne sedět na chodbě, ale nakonec mě nevyslechl, ukončil dokazování a vynesl tvrdý rozsudek.

V tomto případě bylo ovšem dokazování bohatší o „vycpávky“ než ve výše uvedených případech. V soudní síni byl poměrně velký ruch, daný temperamentem členů rodiny obžalovaného a svědků. Rozdíly v chování předsedy senátu ke svědkům obhajoby a obžaloby byly nepřehlédnutelné. Zmatené svědecké výpovědi nic věcného nepřinesly. Znalec označil poškozenou za věrohodnou, ačkoli matka, teta a třídní učitelka o ní hovořily jako o intrikánce a lhářce.

Doznání jako jediný důkaz lze získat i vydíráním. Dokazuje to případ, který se odehrál na pozadí spletitých vztahů „nemanželského trojúhelníku“ a přátelství několika rodin včetně bývalých manželek a přítelkyň. Během jediné noci došlo v rodinném domku k zavraždění muže a jeho družky: muž byl usmrcen silnými údery kladiva do hlavy, žena zardoušena šňůrou od elektrické lampičky. Muž strávil večer před smrtí v domě se sousedkou, která byla jeho milenkou, zavražděná mimo dům s milencem: oba žili každý po svém, i když sdíleli domácnost. Obě ženy se běžně stýkaly. Mrtvoly našla zmíněná sousedka, která do domu údajně vnikla otevřeným záchodovým oknem, když z domu během dvou dnů nikdo nevyšel. Z domu se ztratila nevelká peněžní částka a pár bezcenných šperků. Na chodbě byla nalezena taška s drobnostmi, zřejmě připravenými k odnesení. Nebyly zajištěny žádné stopy, které by jednoznačně ukazovaly na možného pachatele. Zavražděná možná svedla s vrahem předsmrtný zápas. Svědčí o tom biologické stopy pod jejími nehty s DNA neznámého muže, také prostěradlo, znečištěné stolicí a krví, namočené ve vaně.

Policie dlouho tápala, ale nakonec si přišla pro sousedku zavražděných. Ta byla rozvedená, ale bývalý manžel zemřel. Žila pouze se synem, kterému chybělo pár týdnů do věku patnácti let, a rodiče bývalého manžela se vytrvale snažili získat jej do své péče. Milostný vztah se zavražděným trval několik let a měl výhledově vyústit v založení společné domácnosti po předpokládaném rozchodu s jeho družkou.

Policisté v časných ranních hodinách ženu znejistili vyšetřením na detektoru lži, pak ji nechali dvě hodiny „vyměknout“ v čekárně a posléze se začala celá skupina střídat při jejím výslechu. Tvrdili jí, že beztak vědí, že je pachatelkou, pouze to chtějí slyšet z jejích úst. Sdělili jí, že vyslechli ve škole jejího syna, ovšem s výsledkem ji neseznámili. Vyvolali v ní obavy z uvalení vazby a tím starost, co by se v takovém případě stalo se synem, zda by jej neodvedli rodiče bývalého manžela. Policisté naopak naznačovali, že spoluprací se vyhne vazbě. Slovo dodrželi: žena, obžalovaná ze dvou brutálních vražd byla po dobu tří let stíhána na svobodě.

Podezřelá nakonec podlehla. Začala se doznávat k zavraždění ženy. První verze příběhu byla zřejmě zcela nesmyslná. Pak jej s pomocí policistů postupně rozvíjela a měnila. Když se dopracovala k víceméně pravděpodobné verzi, operativci ji pozdě večer přivedli k vyšetřovateli, který s ní provedl a zaprotokoloval výslech obviněné. Zapisoval mu jeden z operativců, který jej upozorňoval, že obviněná vypráví něco jiného než dříve, ale vyšetřovatel na to nevzal zřetel. Po několika dnech mělo dojít k rekonstrukci, ale obviněná ji zmařila odvoláním doznání.

Znalci usoudili, že její doznání bylo popisem skutečného prožitku. Nevěděli ovšem, že se jednalo o konečnou verzi příběhu, který obviněná s pomocí policistů postupně vyvíjela po dobu několika hodin.

Po všech peripetiích byla obviněná odsouzena jen za zavraždění družky svého milence. Vražda muže zůstala neobjasněná.

Popis skutkového děje v rozsudku je fabulace, postavená zčásti na popisu průběhu večera před vraždou a okolností nalezení mrtvol, který podala obviněná, a na odvolaném doznání. Má zásadní vadu: z poznatků z ohledání místa činu je zřejmé, že čin se nestal tak, jak jej obviněná v doznání popsala. Znalec-psycholog se s rozpory vypořádal vyjádřením, že jde o selhání paměti.

Nalézací soud obviněnou zprostil pro nedostatek důkazů. Při dalším jednání, vyvolaném odvoláním žalobce, jí ale uložil vysoký trest za zavraždění ženy. Využil v její neprospěch svědectví spolupracovníka zavražděného, kterému se měl poškozený svěřit, že se chce milenky zbavit. Soud v tom našel motiv vraždy. Proti tomu ovšem stála svědectví jeho bývalé manželky a přítelkyně, jimž krátce před smrtí obviněnou představil jako svou nastávající životní družku. Ta se ale soudu nehodila do mozaiky, proto je pominul.

Domnívám se, že vrah či vrazi jsou stále na svobodě a ve vězení je nevinná žena.