Ještě nedávno působila ministerstvu spravedlnosti starosti přeplněnost věznic, nelichotivé evropské prvenství České republiky v poměrném počtu vězňů a neúnosnost nároků vězeňství na státní rozpočet. Rozšiřovaly se ubytovací kapacity věznic. Pozornost se zaměřila také na usnadnění předčasného podmíněného propouštění pachatelů méně závažné trestné činnosti. Ministerstvo hledalo spásu proti dalšímu přibývání vězňů v alternativních trestech. Velkou pozornost věnovalo zavedení trestu domácího vězení, za působení Jiřího Pospíšila s velkou slávou a hlučně, zato neúčinně, za jeho nástupců Kovářové a Blažka sice méně hlučně, ale o to věcněji.

Po novoroční amnestii je najednou mnoho věcí jinak. Přeplněné věznice přestaly být noční můrou odpovědných činitelů. Vězeňská služba i ministerstvo pocítily úlevu, zato soudy se potýkají s velkým balíkem související administrativy. A přišly nové, Vězeňské službě ČR dříve neznámé starosti. Bylo nutné dočasně nebo i trvale opustit některé věznice. Další zachránil před zavřením přesun odsouzených z bohatěji zalidněných zařízení.

Souběžně, ale patrně bez příčinné souvislosti, roste tlak na zavádění a legalizaci dříve neznámých metod usvědčování podezřelých, postavených na principu účinné lítosti, jejichž užívání není jinak v Evropě běžné. Připadá mi, že některé jsou na hraně ústavnosti. Rozhodujícím zájmem je usnadnění práce vyšetřovatelů, urychlení průběhu vyšetřování, a to za cenu využívání a někdy i zneužívání lidských slabostí. Zavírání lidí má jít snáze a rychleji. Pokud tyto snahy dojdou naplnění, vrátíme se do předamnestijních poměrů ve vězeňství dříve, než se nadějeme.

Viditelnou ukázkou těchto novot je institut spolupracujícího obviněného, ztělesněného postavou Ivany Salačové v kauze Davida Ratha: spoluprací s policií si zajišťuje podstatné snížení trestu, spolupachatelům zkracuje cestu za mříže.

Módní posedlost bojem proti korupci přivedla ministerstvo spravedlnosti k záměru uplatnit princip spolupracujícího obviněného také v potírání úplatkářství: uplácející, který bude spolupracovat s policií, má mít zajištěnu beztrestnost, přestože trestné není jen požadování a přijímání úplatku, ale i jeho poskytnutí. V tomto nápadu se ale skrývá čertovo kopýtko zneužitelnosti k provokaci. Například podezřelý, kterého tísní vyšetřovatel, jej nařkne z požadování úplatku a pod dohledem příslušníků Generální inspekce bezpečnostních sborů provede předstírané předání peněz. Nebude nic riskovat, nepohodlného policistu "dostane do tepláků", jeho trestní stíhání nejspíš vyšumí do ztracena. Ministerský záměr tedy podporuje beztrestné udavačství.

Případy úspěšného použití takové provokace jsou známé a poskytovatelé předstíraného úplatku nebyli nikdy trestně stíháni, ač jim zákon žádnou ochranu neposkytuje. Nařčenému lze podstrčit úplatek takovým způsobem, že se jeho přijetí nemůže ubránit. Kvůli jednomu takovému případu Ústavní soud ČR kdysi rozhodl o protiústavnosti provokace jako nástroje usvědčování. Důkazní řetězec je prostý: provokatér oznámí, že je vydírán a je žádán o úplatek. Údajný korupčník je zadržen a při jeho osobní prohlídce se u něj, v jeho věcech nebo v jeho dosahu najdou peníze. Nemusí být dokonce ani zjištěno, jak k nim přišel. Je to k nevíře, ale může to stačit na odsouzení.

V jednom mně známém "příkladu ze života" provokatér navštívil Inspekci ministra vnitra s oznámením, že jej vyšetřuje policie a vyšetřovatel po něm požaduje úplatek. Nabídl se, že vloží do hry horentní částku v bankovkách a postará se, aby jeho trapič úplatek přijal. Policista byl u inspekce špatně zapsán: byl pět let stíhán na základě nařčení z násilí vůči vyšetřovaným osobám, ale stíhání bylo před několika týdny zastaveno státním zástupcem s tím, že se skutek nestal. To mohlo rozhodnout o tom, že inspekce ochotně přijala nabízenou součinnost.

Provokatér pak zužitkoval okolnost, že má s policistou společného známého, kterého oba občas navštěvují. Využil příležitosti k údajně náhodnému setkání, při němž navrhl, že u známého zanechá listinné důkazy o své nevině. Neopatrný policista slíbil, že si je vyzvedne. Když po ukončení následující návštěvy vyšel na ulici, byl zadržen příslušníky IMV a postaven obličejem ke zdi. Inspektoři prohledali za jeho zády jeho brašnu a oznámili nález svazku bankovek. Teprve pak mu dovolili, aby se otočil. Zásah nebyl dokumentován videokamerou, nebyl pořízen ani zvukový záznam.

Jsou tři možná vysvětlení, jak se mohly peníze dostat do brašny. Podle rozsudku je provokatér přinesl do bytu společného známého, položil je na stůl a policista si je odtud sám vzal. Mohl mu je ale do brašny ve vhodnou chvíli podstrčit hostitel. A čistě hypoteticky můžeme připustit, že je na místo zadržení přinesli inspektoři, kteří pak jejich nalezení sehráli. Která z variant je pravá, nebylo nezpochybnitelným způsobem zjištěno. Odebrání ze stolu je spekulace soudu. Ve skutečnosti není známo, co se v bytě při policistově návštěvě odehrálo, protože prostor nebyl nijak zajištěn. Oba pánové, jimž úplatek prošel rukama, shodně tvrdí, že si jim policista o úplatek neřekl, ale možná si něco domlouval s tím druhým.

V tomto případě nemá dokazování podporu v odposleších ani v kamerových záznamech. Na bankovkách byly otisky prstů kdekoho, jen ne policisty.

Policista pak byl nalézacím soudem třikrát zproštěn obžaloby. Odvolací soud ale nařídil změnu složení senátu a nový senát jej poslušně odsoudil k podmíněnému trestu. Tím ho dostal do dobré společnosti: předsedkyně odvolacího senátu kdysi poslala za mříže Václava Havla. Vnucování názoru na hodnocení důkazů nalézacímu soudu není v její praxi ojedinělým výstřelkem.

Možnost trestního stíhání provokatéra za nabízení úplatku a společného kamaráda za zprostředkování předání úplatku nikomu nepřišla na mysl, byť ministerským legislativcům se o současné novince tehdy ještě ani nezdálo.

Mimochodem: vyšetřování případu, zahájené policistou, bylo odloženo a všechny pokusy o jeho oživení ztroskotaly.

I v jiných případech se stává, že během trestního řízení vyjde najevo trestná činnost svědka obžaloby. Pokud poznatků využije obhajoba a napadne svědka trestním oznámením, téměř vždy vše skončí jeho přiložením ke spisu jako součásti listinných důkazů obhajoby. Státní zástupci sice mají povinnost stíhat každý trestný čin, o němž se doví, ale vůči trestné činnosti svědků bývají neteční. Kdo stojí na straně policie a žalobců, většinou se nemá čeho bát. Tak to bylo před připravovanou novelou, tak to bude i po ní.

Pokud projde ministerská novela úspěšně legislativním procesem, přibude falešných udání a přibude nespravedlivě odsouzených. Cena, kterou takto zaplatíme za usnadnění života detektivů a žalobců, mi připadá nepřiměřeně vysoká.