Nejprve před 400 lety na Bílé hoře. A v roce 2020 opět. Zvítězili stoupenci obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Ve falešné víře, že půjde o symbol smíření. To ovšem v principu možné není.

Ti, kdo hlasovali pro obnovení sloupu, a také ti, kdo tuto aktivitu bezvýhradně podporují, si nejspíš neuvědomili, že napříště už nebudou věrohodní, pokud jde o jejich vztah k Janu A. Komenskému.

K „učiteli národů“ se nelze hlásit a současně podporovat obnovení sloupu, který symbolizoval důvod, kvůli kterému Komenský (a spolu s ním bezpočet nekatolíků) musel opustit vlast a už se do ní nemohl vrátit. Sloup nemůže symbolizovat smíření, takový výklad je výsměchem skutečnosti – naopak symbolizuje zpečetění toho, co se u nás po Bílého hoře dělo. Hrůzné popravčí divadlo na stejném náměstí 21. června 1621 bylo jen začátek. Následovalo vydání Obnoveného zřízení zemského 1627/1628 (svého druhu „normalizace“), které kromě jiného znamenalo:

- Jediným povoleným náboženstvím bylo vyznání katolické, přičemž kdo nechtěl zradit svoji víru a svědomí (takzvaně nebyl ochoten „srovnat se s panovníkem ve víře“), měl tyto možnosti: svobodní lidé se museli ze země vystěhovat, poddaný lid musel přestoupit na katolictví tak jako tak (zde se začala křivit morální páteř národa), nanejvýš mohl tajně uprchnout; kdo zůstal „ v podzemí“, byl pronásledován, vyslýchán, mučen. Rozumí se samo sebou, že nekatolíci v emigraci, pakliže si chtěli zachovat svoji víru (Komenský – biskup Jednoty bratrské) se vrátit nemohli. V zemi Husově bylo možné praktikovat pouze víru těch, kteří ho nechali upálit.

- Němčina byla zrovnoprávněna s češtinou, ve skutečnosti jí ale byla nadřazena. To uvádím proto, kdyby někdo chtěl tvrdit, že vítězství protestantů by znamenalo germanizaci českých zemí.

Obnovený mariánský sloup nemůže být symbolem smíření, stejně jako pomyslný památník „vítězného února“ by nebylo možné interpretovat jako symbol smíření s poúnorovou emigrací. Jde přece o víc než o to, že na náměstí se vrátí „umělecké dílo“, protože „bylo součástí historie“. Součástí historie byli i různí ti Leninové a Gottwaldové rozesetí ve své době po republice. Napadne snad někoho (kromě komunistů), že by se také tyto sochy měly obnovit?

Dnes, 400 let po Bílé hoře, když známe všechny její neblahé důsledky, umístit „sochu vítězů“ do těsné blízkosti místa, kde byli vůdci poražených v rámci hrůzného divadla popraveni, je výrazem cynismu a nepochopení všech historických souvislostí.

Praha (zastupitelstvo) měla – opět v symbolické rovině - na výběr: buď sloup, nebo Komenský. Vybrala si sloup – a dala tak najevo, že na Komenského ve svém rozhodování nepomyslela. Tedy, že jí je Komenský lhostejný.

Český paradox: máme JAK plná ústa, hlásíme se k němu, oslavujeme jeho výročí, jsme na něj hrdí, chlubíme se jím – a pak vztyčíme sloup, kterým to všechno popřeme.

Jsem úsudkem těch, kdo pro obnovu sloupu zvedli ruku, hluboce zklamán, rozčarován, znechucen, roztrpčen. (Doufám, že od nich nikdy neuslyším pokrytecké řeči vychvalující význam Komenského a připomínající jeho přetěžký život osud – v emigraci, do níž ho vyštvali ti, jejichž režim je vztyčením sloupu chtě nechtě glorifikován.)