Vztyčit? Nevztyčit? Proč ano - proč ne? České historické dilema. Bez ohledu na to, jak to celé nakonec dopadne, chci poukázat na několik „detailů“, které by neměly zůstat opomenuty.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, který podle některých názorů autentickým mariánským sloupem vlastně není (to ale nechme stranou), byl vztyčen na památku toho, že Pražané zabránili švédskému vojsku proniknout do Starého a Nového Města. Důležitý je rok této vojenské operace: 1648. Tedy stejný letopočet, v němž byl podepsán (24. 10.) Vestfálský mír. Mír znamenající konec třicetileté války a rovněž konec českých protestantských nadějí. Nadějí na návrat exulantů, neboť nové politické uspořádání potvrzovalo katolickou náboženskou totalitu v českých zemích. Se vším všudy.

Ti, kdo horují pro obnovení sloupu, vyzdvihují onen protišvédský moment celé věci. Poněkud se přitom zapomíná na to, že jeden z největších Čechů, k němuž se drtivá většina z nás hrdě hlásí, zaujímal vůči Švédům podstatně odlišný postoj. Jan Amos Komenský.

Když v roce 1655, to už bylo sedm let po třicetileté válce, Švédové zahájili vojenskou operaci proti katolickému Polsku, Komenský, který v Polsku tehdy pobýval, jejich postup vítal a dokonce napsal oslavnou Chvalořeč na Karla Gustava (tehdejšího švédského panovníka). Byl to také on, kdo v čele českých a moravských protestantských exulantů otevřel Švédům v Lešně brány města – tím bylo zabráněno jeho násilnému vojenskému dobytí.

Proč takovýto Komenského přístup, diametrálně odlišný od toho, co se v osmačtyřicátém dělo v Praze? Vysvětlení nabízí web Muzea JAK v Uherském Brodě, kde se píše:

V letech 1654–1655 se objevila možnost vytvoření velké protihabsburské koalice, složené z revoluční Anglie, Švédska a Sedmihradska. Čeští exulanti v Polsku opět začali věřit, že by mohla nastat vhodná doba na vyřešení české otázky. V roce 1654 se obrátili k vůdci anglické republiky Oliveru Cromwellovi s žádostí o finanční a vojenskou podporu. Dokonce připravovali ze svých řad a ze svých prostředků vojsko, které mělo pod vedením bývalého švédského plukovníka Václava Sadovského ze Sloupna, někdejšího Komenského žáka z Bílé Třemešné, vtrhnout do Čech a vyvolat tam podle jejich mínění celonárodní povstání. Jejich naděje se zvětšily, když v roce 1655 nový švédský král Karel X. Gustav úspěšně zahájil tažení proti katolickému Polsku.

Vraťme se ale do roku 1648. Do podepsání Vestfálského míru působil Komenský šestým rokem ve Švédsku – zde pracoval na učebnicích pro tamní školství. Opět jsme svědky odlišného postoje vůči Švédům: jiný byl u Komenského, potažmo českého protestantského exilu, jiný u pražských katolíků.

Co tím chci říci? Kontroverzní mariánský sloup je víc než čím jiným politickým symbolem. Představa, že by mohl být „sloupem usmíření“, je pouhá chiméra. Protimluv. Nemůže být znakem tolerance něco, co je ve své samotné podstatě znakem pravého opaku - absolutní netolerance.

Nemáme-li gumovou páteř, sotva můžeme horovat pro jeho vztyčení – a současně se hlásit ke Komenskému. Sloup představuje docela jiné hodnoty a opačné vidění světa, než jaké hájili JAK a český protestantský exil.

Tedy – buď jedno, nebo druhé.

Položili si všichni ti, kdo si přejí obnovení sloupu, otázku, co by tomuto počinu řekl samotný Jan Amos? Tady přece vůbec nejde o to, jakou má či nemá sloup uměleckou hodnotu; jde o věc principu.

Závěrem dávám k úvaze následující stanovisko Ústřední rady Církve československé husitské z prosince 2001.

Ústřední rada Církve československé husitské s výstavbou na náměstí z důvodů historických a náboženských též nesouhlasí, ale na Staroměstském náměstí uvítá naopak obnovení myšlenky Městské rady pražské z r. 1848 bývalý sloup naopak nahradit pomníkem 27 reprezentantů stavovského odboje, popravených Habsburky 21. června 1621. Není proti jeho výstavbě na jiném místě. Katolíci si mohou nový sloup vystavět, ale na jiném místě - nejlépe uvnitř některé vlastní klášterní zahrady.